Varhany života

K varhanám přisedne Frankl a řekne: „Víš, čekal bys, že vyslovíš pár vět a otázky budou zodpovězeny. Ale takhle to nejde. Odpověď, která se od tebe čeká, není intelektuální, nedá se vyslovit, odpovědí je celý tvůj život. Na otázky po smyslu toho všeho odpovídáš gestem, kterým nabídneš pomocnou ruku. Odpovídáš úsilím ve studiu, pečlivostí v práci. Odpovědí na smysl života je to, jak život prožiješ. Odpovědí je melodie, kterou jsi na varhany svého života celou dobu hrál.“

A až tu melodii uslyším, možná mi bude líto, že jsem celou dobu hrál jen Pec nám spadla, Nešťastný šafářův dvoreček a jiné odrhovačky. Stále dokola totéž. Jen proto, že to bylo pohodlné, jen proto, že jsem noty dostal od druhých. A z beznadějnosti nekonečných repetic ke mně přijde vědomí, že jsem byl pozván k burácejícím symfoniím, důmyslným fugám a něžnému Ave Maria.

A že jiná melodie byla vždy na dosah rukou. Doslova: stačilo změnit tanec prstů po klaviatuře. Úporně a s nevyhnutelnou jistotou budu vědět, že ve mně ty možnosti byly. Že bylo možné zahrát melodii krásnou tak, až by se každému, kdo by ji slyšel, na malý moment zastavilo srdce.

Stavitel nástroje

Čas se roztočí, rozfoukne a odsune maličko nazpět a já uvidím tvář člověka, který varhany stavěl. Jistěže, bude to moje tvář. Uvidím, jak mu druzí lidé přinášeli píšťaly a on vybíral, které z nich do nástroje začlení a které z nich odhodí na smetiště.

Uvidím píšťaly laskavých činů, kterým nikdy nedovolil, aby v mých varhanách zanechaly zvukovou stopu. Uvidím pokroucené píšťaly, které mu nosili lidé, jež nechci jmenovat. A uvidím, jak ty píšťaly postavil doprostřed varhan, jednou rukou na ně hrál a druhou rukou se je snažil z varhan vypáčit.

Až budu vědět, že jsem byl varhanami, že jsem byl tím, kdo je stavěl, i tím, kdo na ně hrál, vítr odfoukne zdi kostela jak listy papíru a kolem mě se postaví sál obrovský jako dům, ve kterém jsem bydlel, jako škola, kam jsem chodil, jako hospoda, kde jsem seděl s přáteli.

V tom obrovském sále budou desítky, stovky varhan. A já každé z nich budu znát jménem. Obrovská síla mě roztříští, každý z mých kousků bude připoután k varhanám druhých a mé prsty budou nuceny hrát znova ta slova a ty činy složené lidem, které jsem potkal. Nebude mi při tom trochu stydno?

Nenaplněné možnosti

Vše ztichne a na chladné mramorové zemi se ozvou kroky tanečních bot. Budou patřit jistému Váchovi. Není varhaník, je to choreograf. Teď ale nepřišel mluvit o tanci, který pod hvězdami odtančil, ale o tanci, který na hudbu z mých varhan odtančili jiní. Bude tančit o tom, že má melodie, má láska ukrytá do melodie v nich mohla odkrýt a uskutečnit netušené možnosti, které se v nich skrývaly.

„Teprve v lásce,“ řekne, „zahlédneme, jací lidé ve skutečnosti jsou. A zahlédneme v ní i to, jací lidé být mohou. Láskou jim pomáháme se stát nejlepší podobou jich samotných.“ Když si vzpomenu na Franklovu otázku a položím ji Váchovi, odvětí jen: „Smysl života? Stavět v lidech katedrály.“ A já si povzdechnu: Kdybych jen dokázal hrát na varhany Labutí jezero, druzí lidé by je mohli i tančit.

Kupole sálu se otřese v základech, prorazí ji obrovské dopravní letadlo, které při přistání sroluje všechny varhany. Vystoupí Exupéry. Nerozumí varhanám, nerozumí tanci, je to pilot. Přivezl mi horu darů zabalených v překrásném zlatavém papíře. S radostným očekáváním se vrhnu na tu kopu dozajista lákavých věcí a začnu dary jeden po druhém rozbalovat.

V prvním z nich najdu knihu laskavých slov, která jsem nikdy neřekl. Ve druhém bude dlouhatánská filmotéka dobrých činů, které jsem nikdy neudělal. Ve třetím obrovská náruč květin, které jsem své milé nikdy nedal. Nebudu mít sílu rozbalovat dál. Požádám Exupéryho, aby hromadu spálil, aby nikdy nebyla. On mi odvětí, že spálit ji mohu jedině tak, že každé slovo, každý čin, který jsem neudělal, zahraji, jako by byl skutečný.

Pak dodá, že každá z těch věcí byla malým balíčkem dobra, které jsem mohl ve svých přátelích zanechat. „Víš,“ řekne, „přátelství, to je ta nejkrásnější, nejriskantnější, nejobtížnější a nejjemnější věc života. A mimochodem, víš, co bylo to nejdůležitější, co jsem si od svých přátel přál? Aby mi dokázali říci pravdu, třeba i nepříjemnou, ale v lásce.“

Pohled dopředu i zpátky

Já sednu k varhanám a z těch balíčků budu cítit, co mám hrát. Budu hrát o stém prvním povzbuzení tehdy na baseballovém hřišti, o vůli pozorně naslouchat, když jsem byl po celém dni již unaven, o rozhovoru s člověkem, se kterým nikdo nemluví. Po tváři mi budou téct slzy, které jsem už dávno nepoznal. A všechno se to bude dít před mýma očima.

Ta hudba dá vzklíčit pochopení, že v každém člověku, v každé situaci i v sobě jsem mohl zahrát Ave Maria i Bachovu Toccatu a fugu. Bylo to v mé moci. Rozevře se pode mnou propast všeho dobra, které jsem neudělal. A tehdy poznám své peklo. A jak budu padat do propasti, na zmenšujícím se nebi uvidím hvězdy druhých lidí, kteří mě na mé cestě drželi. A tehdy poznám své nebe.

Jenže stejně dopadnu na dno propasti, a když mé zlomeniny po nekonečně dlouhém čase zase srostou, přišourá se ke mně shrbený stařec. Galileo. Nerozumí varhanám, nerozumí tanci, nerozumí letadlům, je to hvězdář. S lomozným řinčením přede mě postaví dalekohled a vyzve mě, abych se ze dna propasti podíval na hvězdy svých lidí.

Učiním tak a v dalekohledu je uvidím jako nekonečně vzdálené chladné body. Bude mi úzko z těch dálek, které mě budou od hvězd dělit. Zděšen odstoupím od dalekohledu. „A vidíš,“ řekne Galileo, „ten dalekohled jsi ty. Pohleď, díval ses opačnou stranou.“ A tehdy to uvidím. Dalekohled byl obrácen tak, aby mi druhé hvězdy v mém zorném poli vzdaloval. S hlubokým naštváním na sebe vezmu dalekohled a otočím jej.

Podívám se jím znova a najednou uvidím, že nejsem v propasti, ale stojím na rozlehlé pláni. A spolu se mnou tam stojí všichni moji průvodci. S úlevou a vzájemným pousmáním si sedneme kolem varhan. Mých varhan. Frankl mi zopakuje, že svou melodií odpovídám na základní otázky, Vácha podotkne, že v druhých lidech mohu krásné melodie rozezvučet, Exupéry přitaká a řekne: „Ano, to jsou ty malé balíčky dobra.“ Galileo mrzoutsky zamumlá cosi o tom, abych se staral o své vztahy.

Pak, po tomto soukromém očistci, který bych nikdy takový nečekal, budu moci konečně svobodně před nimi přede všemi hrát melodii, kterou jsem svým životem složil. A navzdory všemu, co jsem psal, i vy uslyšíte, že ta vaše melodie byla… no prostě přenádherná. Originální, to zejména. A důmyslná, musíme dodat. A už nebudete chtít slyšet Ave Maria, bude vám stačit to, které jste složili vy.

Až dohraji a bude čas jít zlehka spát, kdokoliv z nich tiše zašeptá: „A víš, co je tvé velké štěstí? Že co uvidíš po smrti, jsi viděl ještě předtím, než jsi zemřel.“