Vánoční kila

Měli jsme odolat. Měli jsme to vydržet. Jak to, že jsme tak snadno zahodili, na čem jsme s vypětím vůle pracovali? Blízcí nám říkali: Prosím tě, dej si. Přece nebudeš držet dietu o Vánocích. To vážně neochutnáš cukroví? Vždyť ho máš tak rád/a! Jenomže to, že nám ostatní dají svolení, nebo nás dokonce nabádají k porušení dosavadního režimu, neznamená, že dostaneme propustku od našich vlastních myšlenek či výčitek.

Daleko důležitější je náš vlastní postoj. Dovolíme si to my sami? Je to pro nás opravdu radost? Užijeme si cukroví či jiné dobroty bez výčitek? Co přijde pak? Jaké myšlenky?

Pokud si bez okolků uděláte radost jak břiše, tak v mysli, klidně přejděte na další článek, jelikož tady nejspíše nenajdete nic, co byste pro svoji duševní spokojenost potřebovali. Ale pokud cítíte, že v sobě bojujete při každém kousku salámu, čokolády, zákusku nebo při každé skleničce vína, doporučuji číst dál.

Myšlenkové peklo

Období Vánoc není pro každého med. A někdy přinese více výzev, úkolů, povinností a zatnutých zubů, než je vítáno. Udržet si váhu může být jedním z takových úkolů. Takže, co by se dalo dělat, aby si člověk mohl užít svátky bez výčitek, provinilosti, s lehkostí, radostí a hezkým pocitem, který k Vánocům patří?

Nebojte, odpověď nebude pouze „vyhoďte váhu“. Pojďme si vše ukázat na příběhu klientky:

Míla je krásná žena po třicítce. Inteligentní, příjemná, lidská. Spíše introvertní, má ráda svoji domácí pohodu, čas s přítelem, zapálenou svíčkou a knihou. Ke štěstí příliš nepotřebuje. Pokud má na vybranou, větší společnosti se vyhýbá. Preferuje okruh svých blízkých přátel. Chodí do stále stejné oblíbené kavárny, má ráda své rituály.

Vánoční čas je pro Mílu těžkým obdobím. Na jedné straně jej zbožňuje. Jako malá s nadšením pomáhala vyrábět vánoční dekorace, pekla cukroví, vánočku, zbožňovala všechny ty vůně a chutě. Jenže jak ráda vyráběla, tak ráda ochutnávala. Míla má obrovskou lásku k jídlu. Je požitkář. Neudrží se. Nebo udrží, ale nesmí se těmto podnětům vystavovat.

Od puberty zápasí s váhou. Doteď si vybavuje to hnusné, bolestné označení od spolužáků: „tlustoprd“. Stále to bolí. Vyzkoušela tisíc různých diet. Detoxy, koktejly, ketodiety, hlídala si každou kalorii. Vážila se každý den. Přírůstek byť o půl kila pro ni byl zdrojem slz. Jak to, vždyť dělám všechno správně?! Naopak jakmile displej ukázal o kilo míň, věštilo to krásný den.

A teď přichází znova ten děsivý měsíc, kdy všechno to dobré má přímo pod nosem. Doslova. Svařák, cukroví, smažené, paštiky, vánočky, chlebíčky, jednohubky, víno. Ví, co všechno to jídlo znamená. Ví, že každý den bude s hrůzou sledovat ten magický displej. Nedokáže si pomoci. Když byla dítě, byl vánoční čas nejkrásnější v roce. Teď má v sobě pocity přinejmenším smíšené. Váhové myšlenkové peklo ji ničí.

Míla je v podstatě jedinou osobou, která nemá šanci vyjádřit se k tomu, jak žije, vypadá či jí. Všichni ostatní ano. Rodiče, kamarádi, kolegové, kolemjdoucí. Jejich pohledy, které si interpretovala jako odsuzující. Nenápadně pronesené poznámky typu „měla by ses krotit v tom cukroví“ nebo „opravdu si chceš přidávat salát takhle večer?“ se zarývaly hluboko pod kůži. Nebylo lehké pustit je z hlavy. Váha byla ukazatel, jak moc mají ostatní pravdu. Kolikrát si v duchu potvrdila: Neměla jsem si přidávat. A rozhodně ne jíst ty slané oříšky, natožpak čokoládu. To, že se cítím hrozně, je v pořádku. Jsem tlustá, ošklivá a neschopná.

Ani vám nemusím povídat, jak moc byla z těchto situací Míla pod stresem. Pod hormonální reakcí, která hubnutí příliš neusnadňuje. Chronický stres nejen že má enormní vliv na náš endokrinní systém, fungování štítné žlázy, imunitní systém, ale také ovlivňuje naše trávení. Míla měla někdy pocit, že má celý den hlad. Děsivý, sžíravý hlad. O chutích nemluvě. Ale při představě, že si dá nějakou dobrotu, jí naskakovala jedna trýznivá výčitka za druhou. Začarovaný kruh jak vyšitý. A co narušilo tento kruh? Ano, tušíte správně. Doporučení: Vyhoďte váhu.

Co znamená číslo

Pro někoho maličkost. Pro Mílu těžký úkol, na který potřebuje čas, odhodlání a podporu. Zcela jistě přijdou pochyby. Toto číslo rozhodovalo o tom, zda bude mít hezký, nebo ošklivý den. Rozhodovalo o tom, zda bude sama se sebou spokojená. Zda se v myšlenkách pochválí, nebo se potrestá. Toto číslo rozhodovalo, zda bude šťastná.

Zkušený čtenář Psychologie.cz v tomto momentu možná namítne: To se toho teda vyřeší! Vždy to bude stále stejné, dokud si to Míla neporovná v hlavě! Tam ta příčina vězí. A já s vámi naprosto souhlasím. Váha je sama o sobě „tupý“ stroj. Někdy však potřebujeme podnět zvnějšku, abychom se začali měnit uvnitř. Abychom si vytvořili prostor pro nový pohled, přístup či emoci. Někdy potřebujeme sirku. Oheň pak už bude hořet sám.

Funguje to obdobně, jako když si někdo koupí nové boty na běhání, aby jej motivovaly začít. Stejně tak Míla potřebuje vyhodit váhu, aby mohla poslouchat sebe. Doposud totiž měl všechny pravomoci právě tento stroj. Výlučnou exkluzivitu rozhodovat o sebeúctě, pocitech či o náladě.

Míla odvezla váhu do úschovy k dobré kamarádce. Zvolila střední cestu, bez radikálního řezu. Jako by dosavadní způsob života nedokázala úplně pustit. Svým způsobem byla váha věrným společníkem. Ukazatelem, jestli „to“ dělá správně. Jestli se jí daří žít podle společenských norem. Jestli může být šťastná a sama se sebou spokojená. Jestli vyhovuje představám svých spolužáků, které si stále nosí v hlavě.

Po odevzdání váhy byla Míla chvíli ztracená. Sžírala ji nejistota a úzkost. Co když jsem přibrala? Co když jsem zase silnější? Včera jsem měla víno a vím, že mělo spoustu kalorií. Tohle nezvládnu… říkala si v hlavě. Zvládla. A čím to?

Americká psycholožka Carolyn Dunn s dalšími šesti kolegy v roce 2018 provedla rešerši všech doposud provedených pokusů, které zahrnovaly techniky mindfulness (všímavosti) a hubnutí. Studie, které byly do této rešerše zahrnuty, využívaly cvičení typu mindfulness eating, meditaci či Mindfulness‑Bassed Stress Reduction. Některé výzkumy zahrnovaly kontrolní skupiny, v některých techniky praktikovali všichni účastníci a byli sledováni po několik měsíců.

Výzkumníci statisticky potvrdili, že techniky „bytí v přítomném okamžiku“ mají velký vliv nejen na hubnutí, ale také na psychickou pohodu, zvládání náročných situací, výzev a úskalí při držení diety.

Pozorovatelem svého života

Mílin úkol nebyl jen „vyhození váhy“ a nic víc. Daleko důležitější byl pokyn, aby se začala soustředit na své vlastní tělo:

• Jak s ním komunikuje?
• Co její tělo potřebuje?
• Co se v ní při konzumaci různých potravin děje?
• Jaké jsou její myšlenky, když si dá něco dobrého?
• Jaké jsou myšlenky, když si něco odepře?
• V jakých okamžicích je jí dobře a kdy naopak hůře?
• V kterých chvílích má sílu dietu držet a kdy je to horší?

Jak uvádí ve své studii Caren Caldwell, všímavost učí člověka zvědomit si myšlenky, které mohou škodlivé stravovací návyky spouštět. Když se nám na mysl vtírají nepříjemné myšlenky, které nás zúzkostňují, stresují či vyvolávají obavy, jen málo z nich je spojeno s přítomným okamžikem. Naopak mnoho jich pramení z minulosti – z trpkých okamžiků, kdy jsme zažívali kritiku, neúspěch, odsouzení či ponížení.

Mindfulness učí, jak na tyto myšlenky nereagovat. Jak je nechat proplout. Jako by naše mysl byla teflonová pánvička, na kterou se nic nepřilepí. Jedna věc je, že nám myšlenky automaticky naskočí. Druhá, zcela odlišná věc je naše reakce. Myšlenka je jen myšlenkou. Stejně jako přišla, může zase odejít. Nemusíme podle ní jednat. Mindfulness dává svobodu. Stejně jako uvědomění toho, co říká naše tělo.

Míla se stala pozorovatelem svého života. Zkoumala, co se v ní odehrává. Při jídle zpomalila. Soustředila se na to, co se děje v jejím těle. Někdy nemohla ani uvěřit, jaká myšlenková smršť přišla, když si dala byť jen jeden dílek čokolády. Ty fakt nic nevydržíš. Teď už na tom nezáleží. Nic nedokážeš. Všichni mají pravdu. Nikdy nezhubneš. Budeš vždycky tlustá…

Dříve stačil jeden kritický pohled kolemjdoucího a ulpívavé myšlenky se ujaly vlády nad jejím psychickým životem přinejmenším na několik hodin. Teď získávala Míla odstup. Jen pozorovala. Snažila se emočně nereagovat. Rozpoznávala automatismy. Jídlo přestávalo být kompulzivní odpovědí na duševní nepohodlí. Náročný den nebyl kompenzován tabulkou čokolády, chipsy a Coca‑Colou. Bolest přestávala být hojena jídlem.

Všímavost jí pomáhala být v přítomnosti. Myšlenky, které se pojily k minulým ošklivým zkušenostem, nechávala proplout. Ne vždy se jí to dařilo, ale po dlouhé době se začínala cítit svobodněji.

Vychutnávat si život

Největším vstřícným krokem, který vůči sobě Míla vykonala, bylo to, že začala naslouchat sobě. Techniky jen o kapku usnadnily cestu. Mohou být dobrými botami či pomocnými hůlkami, ale to hlavní zůstává na chodci samotném. Míla potřebovala změnu jako sůl. Mnoho let žila pod velkým tlakem toho, co by měla. Ze všech sil se snažila splnit požadavky druhých, které si zvnitřnila. Reálné byly ale jen v její hlavě.

Po několika měsících bez váhy si Míla uvědomila, že daleko více vnímá signály svého těla. Najedla se, když měla hlad. Dřív by hned po jídle přemýšlela, jak se to odrazí na onom magickém čísle. Teď se daleko více soustředila na to, jak jí po jídle je: příjemně, nepříjemně, nasyceně, spokojeně nebo stále hladově. Vnímala, jak na ni potraviny působí, bez ohledu na to, zda to znamená půl kilogramu nahoru či dolů.

Náladu během dne utvářely události, které se staly. Snažila se být v realitě. V přítomnosti. Omezit domněnky a opřít se o skutečnost. Neinterpretovat na základě hořkých vzpomínek ze školy. Vnímat skutečné pohledy, prohlášení, vnímat laskavost, která se kolem ní odehrávala, ale ona se na ni nikdy předtím nezaměřovala. Dokonce občas zřetelně zachytila milé a upřímné komplimenty na její vlasy, oči či krásnou ženskou postavu.

Příběh Míly zní trochu pohádkově. Ideálně. Skutečnost je, že stále balancuje. Někdy to jde hůř, někdy líp. Podle toho, jak dobře se vyspí, podle toho, zda řeší zrovna problémy v práci nebo ve vztazích. Někdy má pocit, že vlastně svoji postavu zbožňuje, někdy se za ni stydí, když zrovna zaslechne hloupou poznámku puberťáků čekajících na zastávce autobusu. Je to jak kdy. Nicméně zdaleka se psychicky necítí tak špatně jako dřív.

Nerada bych, aby tento článek vyzněl, že „vyhozením váhy“ se vyřeší hluboké šrámy na sebeúctě. Že pošramocené sebehodnocení bude zahojeno a všechny duševní potíže zmizí. Trik je vlastně v tom, že namísto vnějšího kritéria, namísto magického čísla se opřeme o sebe. O svoje tělo, které k nám promlouvá a hlasitě prosí o to, co potřebuje. Najíst se, odlehčit si, projít se. Změnit prostředí, odměnit se, dát si něco dobrého. Stačí jej poslouchat.

Já věřím, že vy sami daleko lépe než váha znáte odpověď na to, co potřebujete. Zapomeňte na zvyky, co by se mělo, co by se slušelo nebo co po vás požadují ostatní. Ať už to jsou stereotypy, že si musíte dát cukroví, když je letos zkrátka nechcete. Nebo naopak: pokud na ně máte chuť, celý rok se na ně těšíte, dejte si. Bez výčitek. Přiměřeně. Tak, jak si vaše tělo přeje.

Jezte pomalu, vnímejte chuť. Vnímejte, co s vámi dané jídlo dělá. Jak se po něm cítíte. Vnímejte vůni. Emoce, které máte. Vnímejte sebe. Laskavě. Z toho nemůže vzejít nic špatného. Když se toto naučíme, když se naučíme poslouchat signály, které naše tělo vysílá, troufám si říct, že nám váha bude jedno.

Protože na ní opravdu nezáleží. Důležití jste vy. Vaše spokojenost, váš klid a váš pocit. Ze srdce přeji, ať jsou tyto dny laskavé, vlídné, plné klidu a odpočinku a ať si je užijete opravdu se vším, co k tomu patří. Krásné svátky!