Vánoci proti neuróze

Dnes to bude o neurózách. A o Vánocích. A o rituálech. A o tom, jak to všechno spolu souvisí. Ale než začneme, prosím, zde jsou dnešní osoby a obsazení:

Mladý muž, věk kolem třiceti let, několik let zaměstnaný u nadnárodní korporace, vysokoškolák nebo také ne, na tom tolik nesejde, svobodný, bez vztahu. Jeho poslední vztah, vlastně první, jejž lze považovat za skutečný, neplatonický, trval několik měsíců a postupně vyprchal – s přítelkyní na sebe nějak neměli čas a pak už ani chuť. „Nevadí, stejně by to nebylo vydrželo. Byla bordelářka, stále jsem po ní něco uklízel. A jedla úplně hrozně, nemohli jsme spolu ani vařit nebo chodit na kvalitní jídlo do restaurací.“ Takhle nějak si představme… třeba Horáce. Trochu (dost) obsedant neboli nutkavec, jak už jste jistě poznali i z toho mála, co jsem o něm prozradila.

Mladá žena, studentka humanitního oboru na univerzitě. Šikovná, chytrá, školu zvládá levou zadní. Ani o nápadníky nemá nouzi, i když v trvalejším vztahu zatím nezakotvila. A přes to všechno nešťastná. Prakticky neustále. Takové to věčně nespokojené, sebe a vlastně celý svět zpochybňující neštěstí. I ty nejpříjemnější kulturní zážitky a nejpůsobivější přírodní scenérie (má ráda divadlo, vážnou hudbu, kopce a les) pomáhají jen na chvíli. A ještě učení – u toho většinou zapomíná na sebe a soustředí se na látku. Po všechen ostatní čas její psychickou kapacitu plně zaměstnává sebepozorování a sebezpyt. I tehdy, když přemýšlí o jiných lidech, skončí velmi záhy u sebe – je horší, méně schopná, méně hezká a vůbec, z každého srovnání vyjde jako poražená. A všem, kdo se na ni dívají, kdo s ní mluví, to musí být úplně jasné. Ať se ji ani nepokoušejí přesvědčovat o opaku. A už vůbec ne mladí muži, kteří o ni projevují zájem. To jen z povrchního pohledu budí dojem, že je vyrovnaná a sebejistá. Kdyby ji poznali lépe, určitě by zjistili, že není o co stát. Kamila. Například.

Přednáška 19. září 2024