Vánoce jako test osobnosti

Bylo i nebylo. Ony totiž ty Vánoce nejsou izolovaným ostrůvkem v moři ostatních dnů roku. Kdyby se jinak odvíjely naše dny nesváteční, vypadaly by – o tom jsem přesvědčená – jinak i dny vánoční. To, co prožíváme o vánočních svátcích, není totiž jen izolovaný sled situací, který můžeme jen konstatovat a smířit se s ním, nebo ho odmítnout a udělat (nebo neudělat) si Vánoce po svém. Jistě, už to je velký krok – vzepřít se něčemu, co se nám nelíbí nebo co nám dokonce škodí, a vytvořit si vlastní scénář. Ale…

Stěžujeme si v předvánočním shonu na přemíru konzumu, na davy v supermarketech a na vánočních trzích? Můžeme se s nimi smířit, být jejich součástí s vědomím, že to vše je jen na chvilku a že to nejspíš přeci jen nakonec přežijeme ve zdraví. Někteří z nás (a zas tak málo nás nebude) si jich můžeme dokonce užívat. Nebo se můžeme zařídit po svém. Můžeme se z dálky vyhnout obchodům i stánkům s cetkami a svařeným vínem a zrežírovat si vlastní konec roku, s vynecháním toho, co nám nesedí. Ať si davy dělají, co chtějí! My toho nechceme být součástí!

Kdyby návody stačily, kdyby zjištění, že máme věci dělat jinak, bylo vrcholem poučení ze sváteční honičky za materiálnem, už dávno by žádná honička neexistovala.

To je nakonec obsahem většiny rad, které v předvánočním čase dostanete jako odpověď na otázku: Co s vánočním stresem? Nepečte dvacet druhů cukroví, milé uhoněné hospodyňky, bohatě postačí tři. Vyhněte se nákupním centrům obloukem, vážení hledači pokladů v dárkovém balení, a vyrobte personalizované dárečky vlastnoručně doma s dětmi. Úklid nemusí být dokonalý a nemusí se nakonec ani stihnout do Vánoc. Rodinu nemusíte za tři dny vidět celou, od brněnské babičky až po prastrýce z Aše. Naučte se nebýt perfektní, naučte se říkat ne, a tak dále a tak dál.

Ale proč tady tak zdlouhavě vyjmenovávám věci zcela zřejmé a již vlastně opět neaktuální? Právě proto, že si myslím, že je toho ještě mnohem víc než ony, co nám Vánoce, respektive boj s vánočním stresem mohou dát, čím nás mohou poučit. Návody a návrhy řešení jsou jen zastávka v půli cesty. Je o ně zájem, protože jsou proaktivní, dávají nám pocit, dnes tak oblíbený, že máme věci ve svých rukou, že můžeme aktivním činěním změnit cokoli, stačí vědět jak.

Jistěže. Ale na druhou stranu – kdyby návody stačily, kdyby zjištění, že máme věci dělat jinak, bylo vrcholem poučení ze sváteční honičky za materiálnem, už dávno by žádná honička neexistovala, už dávno bychom si to ponaučení byli vzali za své. Jenže my se honíme a hromadíme a stresujeme dál. I proto si říkám, že by nám prospěl ještě další pohled. Jeden takový nabízím.

Ukazatele a směrovky

Co kdybychom hned nehledali řešení, ale místo toho se na celé to vánoční psychodrama s komediálními prvky podívali jako na indikátor? Indikátor toho, jak to máme po zbytek roku. Jak to máme se světem, jak to máme s blízkými, jak to máme sami se sebou. Nakolik se srovnáváme s jinými a nakolik umíme žít podle vlastních hodnot a pravidel. Co my a věci, co my a dávání a braní, co my a rituály, co my a shon, co my a klid… Vlastně takový obsáhlý osobnostní dotazník – a úplně zadarmo! Pokud ovšem do nákladů nezapočteme stromek, kapra a dárky.

Znám mnoho mladých dospělých, kteří ještě nedávno byli dětmi, vlastnícími vše, co vlastnit lze, a od nich vím, jak těžké je vyrůst z hýčkaného dítěte v nezávislého zralého člověka.

Nebo ještě jinými slovy: Navrhuji, abychom na chvíli zapomněli na přístup mám problém, co s ním (nakonec momentálně žádný problém s Vánoci nemáme, takže to půjde lehko) a vyměnili ho za přístup tohle se dělo a já chci vědět, co to o mě vypovídá, z čeho to pramení a s čím je to svázané, a pak teprve začnu vymýšlet, co s kořeny problému udělat, aby to za rok bylo jinak.

Ony totiž ty Vánoce nejsou, jak už jsem naznačila výše, izolovaným zátěžovým obdobím, spouštěčem závažné krize nebo v lepším případě jen rozkolísání duševní rovnováhy. Vánoční dny jsou nerozlučně spjaté s ostatními dny. S tím, jak se chováme, jak myslíme a cítíme po celý zbytek roku.

Věc: drahé dárky

Vezměme si třeba téma drahých dárků pro děti. Všech těch značkových mikin a džínů, mobilů, tabletů a notebooků, které rodiče dětem nemohou odepřít, jakkoli by byli nekonformní a nekonzumní, nebo jednoduše „jen“ nemajetní. Protože vlastnictví nejmodernějších a tudíž nejdražších technických hraček je věc prestiže, ne praktické nutnosti. Přemýšlející pozorovatel školního života vám řekne, že upřít dítěti ten nejmodernější telefon, počítač nebo oblečení znamená upřít mu právo na důstojné postavení mezi vrstevníky, uvrhnout ho do pozice outsidera.

No ano, ale… Je to opravdu tak? Není to víc naše vlastní neschopnost vydržet v pozici rodičů, kteří nejsou schopni udělat ze svého dítěte hvězdu? Nebylo by pro naše děti jednodušší smířit se s horším materiálním statutem, kdyby v nás měly vzor těch, kdo jsou nezávislí na trendech, tlaku davu a hodnocení okolí? A i kdyby ne, co vyformuje/zdeformuje dítě smysluplněji – bolestný, ale aktivizující nedostatek, nebo samozřejmý nadbytek, logicky vedoucí k pasivitě?

Vánoce podobné otázky neúprosně zaktualizují a změní v neodbytné otazníky a vykřičníky našich životů.

Přiznávám, že na tuto otázku sama nemám úplně jednoznačnou odpověď. A ani ji nechci mít. Nerada bych byla rigidním, dogmatickým rodičem. Všechno plyne a nic není třeba těsnat do pevných struktur, nerespektujících situaci a individualitu zúčastněných. Ani výchovu potomstva ne, respektive tu už vůbec ne. Ale mám indicie i od jiných rodičů, že i bez nejdražších hyper‑super věcí to jde, aniž by to na naše děti a jejich postavení mezi spolužáky mělo zásadnější vliv. A hlavně také znám mnoho mladých dospělých, kteří ještě nedávno byli dětmi, vlastnícími vše, co vlastnit lze, a od nich vím, jak těžké je vyrůst z hýčkaného dítěte v nezávislého zralého člověka, jenž svou hodnotu nepoměřuje hodnocením okolí.

Čili: Otázka, zda koupit nebo nekoupit dítěti nejnovější model mobilu za deset nebo dvacet tisíc, není jen otázkou, kterou si klademe před Vánoci. Je otázkou, na kterou formulujeme odpověď po celý rok. Tím, jak se v očích našich dětí chováme, co jim předáváme. Od prvního ledna až po ty inkriminované Vánoce s jejich velkým konzumně‑antikonzumním dilematem.

Věc: domov jako ze škatulky

Nebo tradiční uklízecí, zásobovací a kuchařsko‑pekařsko‑cukrářský shon. O čem vypovídá naše neschopnost slevit z ideálu, prezentovaného ženskými magazíny, televizí, nebo i reálným výkonem předchozích generací žen z našich rodin (jež však nemusely kromě toho pečení a vaření a shánění například rozvážet děti do zájmových kroužků, o každodenním osmi‑ nebo spíše vícehodinovém pracovním nasazení mimo domov ani nemluvě)?

Musíme? Chceme? Neuneseme nedokonalost? Nezvládneme jinakost? Nebo máme strach zastavit se a nepodávat výkon? A opět: Jakým vzorem pak jsme generacím po nás? Jakými jsme rodiči? Jakými partnery? Jak se s námi žije druhým a jak se nám žije samým se sebou? Je to opravdu jen otázka těch několika vánočních dnů?

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Jistě vás i bez mé nápovědy napadne mnoho podobných otázek. Takových, které si můžeme položit kdykoli v průběhu roku, nejen o Vánocích. I když právě ty Vánoce je neúprosně zaktualizují a změní v neodbytné otazníky a vykřičníky našich životů.

Využívejte celý web.

Předplatné