V zakletém domě

Na jaře 2001 jsem úspěšně složila státnice a tím se vyčerpala veškerá moje představivost. Meta dosažena, cíl splněn a přede mnou? Věděla jsem, že chci zůstat v Brně. Ještě než jsem odjela na prázdniny, podepsala jsem pracovní smlouvu s nástupem v září a trochu překvapivě jsem byla přijata i k dalšímu studiu. Splnilo se mi všechno, co jsem si přála. Kdo by si pomyslel, že až to přijde, budu mít už docela jiná přání.

Pobyt v rodném domě jsem se snažila omezovat na minimum. Během studií jsem přijížděla na léto vždycky o pár dní později a odjížděla čím dál dřív. Tento rok mě čekaly jen tři červencové týdny – ty ovšem stály za to. S babičkou a rodinami obou bratrů (jeden tu bydlel, druhý právě rekonstruoval byt a potřebovali útočiště) nás bylo pod střechou deset, spalo se i na podlaze. Tento psychicky a logisticky náročný stav vyvrcholil tím, že se ucpal jediný záchod v domě.

Většinu času jsem byla zalezlá ve svém pokoji a skoro pořád jsem četla stejně jako předchozích pět let průměrnou rychlostí tři čtyři knihy týdně. V přetížené hlavě mi vedle toho šrotovalo všechno, co jsem tam nasoukala pro potřeby státnic a diplomky, pořád to nešlo zastavit. Pokračovala jsem ve svém studijním tempu, držela jsem se toho, co jsem znala.

Pamatuju si moment, kdy jsem seděla ve dveřích na balkón a od knížky o ztracených dětech zvedala zrak k západu slunce a do korun stromů. Přišlo mi, že i lidstvo nebo rodina tvoří rostlinu, strom. Ti, co leží v hlíně, jsou za vodou. Prarodiče jako kmen a rodiče jako silné větve taky nemají špatnou pozici. Největší frajeři jsou mimina, co se narodí – nejkřehčí, nejzazší výhonky, které sahají do prázdna a hledají novou cestu.

Došlo mi, proč je to v pohádkách vždycky nejmladší, kdo musí do světa. Uvědomila jsem si, jak moc se mi ulevilo, když se před rokem narodil synovec. Jako by přebral nějakou štafetu, jako by i ze mě něco sňal. Jezdila jsem domů každý víkend, abych ho viděla. Když jsem ho držela v náručí, skoro jsem si na chvilku dokázala představit, že bych mohla mít někoho ráda.

Dům bez dveří

Některé rodiny milují, když můžou být pohromadě, všichni spolu. U nás o to nikdo moc nestál. Nepěstovali jsme žádné návštěvy, oslavy narozenin se odbývaly s odevzdaným „když to tedy musí být“, pozvat si kamarády na zahradu znamenalo významné pohledy a povzdechy. Když jsem šla já za nimi, nejpozději do hodiny pro mě někdo přišel, že mám jít domů a toto ať si nezvykám.

Nikam jsme nejezdili, dovolené si pamatuju všehovšudy dvě. Žádné výlety, zoo, kino, zmrzlina. Prostě jsme pořád byli všichni zavření doma a snažili se jeden druhému co možná nejvíc vyhýbat. Jako malá jsem občas zašla za prababičkou. Moc si z jejího vyprávění nepamatuju, jen mi vždycky kladla na srdce, abych se za ni šla pomodlit k panence Marii. Do kostela jsem nechodila a nerozuměla jsem, proč je to důležité, ale vždycky jsem jí to odkývala.

Až do šestnácti jsem spala v ložnici s rodiči. Nejstarší bratr už byl pryč z domu, druhý na vojně. Pak umřel děda i prababička a nahoře se uvolnil její pokoj. Dožila se sedmadevadesáti, posledních třicet pět let byla ochrnutá. Dům se stavěl v době, kdy se jí to stalo, začátkem šedesátých let. V náhlém popudu rodina přidala k domku, který byl plánovaný jako přízemní, ještě horní patro – stavělo se jen tak, od oka, a tak se stalo, že v jednom rohu vznikla zazděná místnost bez oken a dveří.

Můj život v dospívání nebyl příliš pestrý. Učila jsem se, četla jsem si, večer něco poslouchala do sluchátek, televize mě nebavila a nic jiného se zkrátka dělat nedalo. Když jsem pak získala vlastní pokoj, dobrý rok jsem z něj prakticky nevycházela. Užívala jsem si, že můžu zhasnout, kdy chci, ne kdy zavelí otec. Že si můžu číst ještě víc a déle. Že můžu poslouchat rádio…

Hudbu jsem měla moc ráda. Za ty roky, kdy se muselo v osm zhasnout, jsem se naučila poslouchat soustředěně, představovat si při tom různé krajiny a příběhy. Když do blízkého města přijela koncertovat moje oblíbená kapela, třikrát se mi podařilo dovolat se do místního rádia o jejich písničku. Byl tam pokaždé stejný moderátor, dali jsme se do řeči a nakonec si na mě vzal číslo.

Povídali jsme si dlouho. Byla jsem v sedmém nebi, na mužskou přízeň jsem nebyla zvyklá. Sice jsem správně tušila, že po osobním setkání jeho zájem vychladne, ale ten večer jsem se cítila ohromně. Jako ve snách jsem se natáhla na postel a najednou se mi v hlavě objevil interiér obrovského domu, starobylého, rozlehlého.

Uvědomila jsem si, že znám všechna zákoutí, všechny místnosti, jen na jediné dveře jsem zapomněla, a sice na ty vchodové. V té vizi se rozlétly do zeleně zahrady, dovnitř vnikl po letech vzduch, záclony se zavlnily, objevili se tam lidé. Zároveň jsem ucítila klubko energie dole v zádech a jasně jsem viděla majestátního černozeleného hada, jak se probral a spokojeně zavlnil.

Rande opravdu „nedopadlo“, k jeho motorce a koženému oblečku jsem se prostě nehodila. Zato jsem v následujících několika měsících bez jediného hnutí prstem zhubla přes třicet kilo. To už byl poslední rok vysoké školy.

Ještě jednou se mi vrátila vize s velkým domem. Po státnicích jsme se spolužačkami odjely na pár dní, než se rozloučíme, na severní Moravu a navštívily zámek Jánský Vrch. Když jsem tu majestátní a pochmurnou budovu uviděla, měla jsem v hlavě jasný obraz: jsem ve velkém, obrovském starém domě a jsem tam dvakrát. Jedna z já je zavřená ve věži s knížkami, druhá je zapomenutá ve sklepě. A naprosto jasně jsem viděla, že existuje jediná možnost, aby se ty dvě potkaly: když do toho domu vstoupí někdo, komu budou obě ochotné vyjít vstříc.

Lásko, jsi tu?

Červencové dny s rodinou se krátily a bylo mi jasné, že se musím vydat dál. Večer před návratem do Brna jsem vylezla na kopec, koukala na vesnici pode mnou a říkala si, jestli nejsem blázen. Mám tady přece jen zázemí – dusivé, ale známé, pár kamarádů. Spolužačky z vysoké se rozprchly zpátky po republice. Potom moje spolubydlící v podnájmu – snesly jsme se a sdílely jsme každodenní život, ale blízké jsme si nebyly.

Co dál? Nechtělo se mi, neviděla jsem před sebou vůbec nic. Ale věděla jsem, že musím, že je konec a začíná opravdový život. V deníku mám jako poslední „předtím“ zapsaný maličký sen – kdosi neznámý mě vzal za ruku a odvedl mě pryč, domů.

Nechtěla jsem být sama. Mockrát jsem přemýšlela, jak to, že s nikým nechodím. Bylo mi třiadvacet a byla jsem prakticky nepolíbená. Nebyla jsem moc společenská. Jasně, někdy v pubertě jsem si s pár mládenci vyšla, drželi jsme se za ruce, ale po dvou třech schůzkách to vždycky usnulo. Víckrát už jsem zkoušela inzeráty, nejdřív papírové, pak po internetu.

Po příjezdu do Brna jsem tedy rozhodila sítě a někdy v půlce srpna už byla zralá na schůzku s jedním z mládenců. Jmenoval se Tomáš a přes maily jsme si docela rozuměli. Přišel čas na první schůzku. Bylo horko už druhý týden a ještě nějakou dobu to mělo vydržet, než přijde bouřka a přívaly deště.

I když bylo horko, pod šaty jsem si způsobně navlékla punčocháče – tenkrát by mě nenapadlo jít bez nich. Na něj jsem ovšem neměla: přišel v polobotkách a flanelové košili s dlouhým rukávem, zapnuté způsobně až ke krku. Líbil se mi. Vyrazili jsme do města a chodili dobré tři nebo čtyři hodiny, načatou větu vždycky dokončil ten druhý. Slíbili jsme si, že kdyby jeden z nás z toho dusna zkolaboval, druhý se o něj postará.

Mluvili jsme o všem možném, měla jsem pocit, že ho něco trápí. Obešli jsme katedrálu na Petrově a koukali do polozasypané studny. Tam mi začal vyprávět o své mladší sestřičce, jak je ohromně šikovná a talentovaná. A jaká je to nespravedlnost, že výjimeční lidé mají většinou nějaký velký problém.

Šli jsme zpátky přes park, na konci jsme se rozloučili. Vlastně nerozloučili, jen jsme šli každý po svém – bylo jasné, že tohle není naposled, co se vidíme, že se tady něco děje. Ani pusu jsme si nedali, času dost. Pamatuju si, jak se mu na spánku perlil pot, musel být úplně uvařený. To jeho vnitřní přemáhání a trápení mě rozněžnilo, domů ke spolubydlící jsem přišla celá rozechvělá, vylíčila jsem jí zážitky a šla spát s jiskřičkou naděje, že možná, konečně, snad.

Hned ráno jsem od něj měla esemesku, byla jsem ve výborné náladě. Pak telefon dokonce zazvonil, ale nebyl to on. Volali mi z domu, že v noci umřela babička. Líto mi jí nebylo, spíš se mi v  břiše zvedl hnus a vztek. Nechápala jsem to. Byla jsem naštvaná, že mi překazí i tenhle vztah, že zrovna teď, když už to vypadalo, že jsem někoho potkala, ona si klidně umře a vyvede mě z rovnováhy.

Vzápětí jsem se za svoje myšlenky zastyděla, ale ten hnus neustupoval. Nechápala jsem, co se děje, chvíli jsem ležela na posteli, pak jsem se šla projít a postupně se mi to všechno poskládalo.

Zasuté a skryté

Nikdy jsem moc nechápala, jak je možné, že někdo nějakou vzpomínku vytěsní, zapomene. Já jsem nezapomněla nic, a pokud ano, nevzpomněla jsem si dodnes, ale teprve v den, kdy zemřela babička, mi fakta, která jsem znala, zapadla do sebe a celé to dostalo smysl.

Vzpomněla jsem si, jaká byla babička divná, když jsem se nastěhovala do pokoje po prababičce. Celé roky se o ni starala, přestala kvůli tomu chodit do práce. Třicet pět let vynášela své matce mísy, chystala jí jídlo, oblékala ji, poslouchala její nářky, prababičce byla věčně zima. Bylo vcelku logické, že i pak do pokoje občas zašla, ze setrvačnosti. Poslouchala jsem večer rádio a otevřely se dveře, babička v bílé košili, pak se dveře zase zavřely. Ráno jsem slyšela, jak vypráví mojí matce, že si v noci vodím do postele chlapy a že budeme muset líp zamykat. Pravda, to už mě trochu zarazilo.

Ještě víc mě zarazilo, když po čase matka vyrukovala (po dvou dnech významného mlčení) s tím, že podle babičky za mnou v noci chodí do pokoje můj bratr a kdoví co tam spolu děláme. Vyrazilo mi to dech, řekla jsem, že je to nesmysl, a odmítla se o tom dál bavit. Taky jsem musela do školy, jel mi autobus. Matka jen vzdychla a řekla, že jsem ji nepřesvědčila.

Dneska je mi divné, že byla tak ochotná uvěřit tomu, že po večerech s bráchou děláme orgie. I když teprve po letech mi došlo, že ona stála mezi svou dcerou a svou matkou a bylo pro ni těžké jedné z ní nevěřit. Uvěřila své matce. Dneska mi přijde zvláštní i to, jak mě ještě v době, kdy už jsem dávno nebyla malá, pravidelně prohlížela na intimních místech. Jak se babička tvářila, když jsem dostala první menstruaci. Dodneška to nechápu, ale jako by bylo jen otázkou času, kdy se v rodině objeví nějaké zneužívání, jako by na to snad všichni čekali.

Ráno po smrti babičky mi došlo, že těch sedm let, kdy jsem nedostala od žádného kluka jedinou pusu, se přesně kryje s lety, které uběhly od tohoto nařčení. Došlo mi, že jsem se celou dobu snažila své matce dokázat, že já opravdu s žádným mužem nic nemám. Neměla jsem, od šestnácti do třiadvaceti (a mělo to trvat ještě další rok, ale to jsem tehdy nevěděla). Doslova mě to posadilo na zadek, a jak jsem tak seděla, sepnuly mi i další věci.

Nikdy jsem si nepotrpěla na rodinné historky, ale jednou jsme si s matkou udělaly černou hodinku a ona se rozpovídala, jak to bylo s prababičkou. Když bylo prababičce něco přes šedesát, měla jít na banální operaci. Když se probrala z narkózy, měla horečky, blouznila, že ten oheň nechce. Špatně potom chodila, hlavně přestala chodit do kostela. Farář tedy přišel za ní, měli spolu dlouhou řeč o samotě a na závěr jí přede všemi řekl, že je to jenom věc chtění – že kdyby chtěla, mohla by chodit, a kdyby chtěla, mohla by přijít i do toho kostela.

Po jeho odchodu prababička ulehla do postele a nikdy z ní už nevstala. Nohy nerozcvičila, ochrnula. Kromě toho byla ovšem zcela zdravá a třicet pět let čekala, až konečně umře. Její dlouhověkost přispěla k naší bytové krizi – když ještě byla naživu ona i děda, spalo nás v rodičovské ložnici pět a já jsem měla postel vyrobenou na míru, postavenou za dveřmi, a měřila jsem v té době už víc než ta postel, musela jsem spát skrčená.

Prababička taky měla dost malou postel (prý ji pak museli zlomit, aby zavřeli rakev; jak celé roky seděla s nastlanými polštáři, ztuhla se zády v pravém úhlu k tělu), na míru jí kolem ní postavili pokoj – a vedle její postele zazdili cimru. Mám dojem, že babička měla chuť tu postel se svou matkou posunout o metr dál.

Nevím, co se v prababičce před jejím ochrnutím probudilo, že to nedokázala zpracovat a nedokázala to spojit se svou identitou bohabojné křesťanky. Ale brzy jsem se měla přesvědčit, že když se odhalují dlouho skrytá místa, vzniká energie, která spláchne všechno, co jí přijde do cesty.

Pokračování…

Adéla, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.