V práci radost, doma stres

Existují lidé, kteří pracují hodně, ale v životě jsou i po dlouhé době spokojení – práce je jejich vášní. Dělají to, co chtějí, případně třeba pracují na sebe. A opravdu je to baví. Má cenu i těmhle lidem vyčítat, že v kanceláři málem spí?

Podle výzkumů to vypadá, že míra zaujetí prací je faktor, který má sílu nás ochránit před vyhořením. To ovšem neznamená, že mít práci snů s sebou nenese výzvy, těžkosti a pasti. Někdy sice nezničíte sebe, své vztahy ale ano.

O hlubších důvodech workoholismu jsme už psali dřív. Tehdy jste mohli zjistit, že podobnou dynamiku prožívání může mít i člověk, který nesplňuje typické klišé urvaného manažera v obleku – kousek ho můžete najít třeba u své babičky, která čtyřicet let každý den uklidí celý byt, vytře, vysaje, vynadá všem, že jí nepomohli, a až pak si „zaslouží“ sednout ke kávě.

Pro připomenutí se znovu podívejme blíž na anatomii workoholismu. Většinou má tyto známky:

• Pracujete denně dlouhodobě spoustu hodin.
• I když z práce odejdete, nedaří se vám se od ní odpojit mentálně. V myšlenkách se k práci často vracíte. Tělo máte často v napětí i doma.
• Ve vztahu k práci máte určitý kousek nutkavosti. Snadno upadnete do pocitu, že musíte pracovat pořád, jinak to bude mít zásadní následky. Nedaří se vám odpočívat, protože „přece máte tolik práce“. Taky se vám těžko odpočívá, když nemáte pocit, že jste si ten odpočinek zasloužili velkým výkonem.

To, co pracovitost posouvá směrem k workoholismu, bývají hlavně důvody, proč tolik pracujete. Zbystřit byste měli třeba tehdy, pokud…

• tím hlavním důvodem je třeba to, že tu práci za vás nikdo neudělá, nebo že to nikdo neudělá tak dobře
• vám dělá tak trochu dobře postěžovat si, kolik toho máte (ne, vážně – teď třeba vrtíte hlavou, ale zamyslete se nad tím!)
• tak trochu rádi posloucháte soucitné nebo uznalé komentáře okolí
• jste nervózní, když nemáte věci pod kontrolou, a rádi máte nad věcmi aspoň dohled, když už je dovedete delegovat
• často se necháte navézt do něčeho, na co ve skutečnosti nemáte čas – víte ale, že to nějak zvládnete
• cítíte se provinile, když na něčem nepracujete
• často jste ve stresu z toho, že nestíháte termíny, které jste si sami předsevzali
• nebo třeba někde na pozadí tušíte, že rádi pracujete i proto, že vám to pomáhá zapomenout na něco jiného – neřešit potíž v partnerském vztahu, v rodině nebo v sobě samém, a při výpadku programu vlastně občas cítíte úzkost nebo jiný nepříjemný pocit

Psycholožka Kimberly Scott rozlišuje tři druhy workoholiků – kompulzivní (takové, které něco neustále do práce žene a nutí, až nad tím ztrácí nadhled a kontrolu), perfekcionistické a na výkon orientované. Na pozadí všech tří často bývá propojení práce a výkonu s pocitem vlastní hodnoty.

Workoholik mívá ve vlastní hodnotě trhlinu a věří, že ji zaplní užitečností, efektivitou, dokonalostí, uznáním ostatních. To samozřejmě funguje jen do nějaké míry a rozhodně to nemá trvalý efekt. Klidu se takto nedobereme.

Nedá se ale tvrdit, že to takhle má každý tvrdý pracant.

Ale když ono mě to prostě baví

Když výzkumníci zkoumali civilizační choroby způsobené extrémní prací (v Nizozemsku to byl například Lieke Ten Brummelhuis), zjistili, že pracovat každý den mnoho hodin samo o sobě není škodlivé. Nebezpečným se to stává právě v souvislosti s kompulzí, tedy s těžko překonatelným nutkáním stále pracovat.

A taky objevili, že existuje jedna věc, která vás může ochránit před všemi negativními dopady těžkého pracování. Před vysokým tlakem a cholesterolem, oslabeným zdravím, problémům se spánkem, nakonec i před vyhořením. A to je míra zaujetí. V angličtině engagement – tedy stav ponoření a pohlcení, který mnozí zažívají třeba při hraní počítačových her. Když vás práce baví, zajímá, máte v ní stav flow, kdy zapomínáte na čas… tehdy jste chránění před spoustou z toho, co přemíra práce lidem způsobuje.

Vysoké zaujetí a angažovanost budete spíše zažívat v práci, kde…

• máte svobodu rozhodnout se, jakým způsobem budete práci dělat, jakou cestou půjdete k cíli
• úkoly jsou jasné a ohraničené, mají svůj začátek a konec
• střídá se vaše náplň práce; neděláte každý den totéž
• dostáváte nějakou variantu zpětné vazby – vidíte výsledky nebo dostanete feedback od kolegy, takže víte, jak si stojíte

Kromě míry zaujetí tvoří práci snů podle analýzy Benjamina Todda samozřejmě i další faktory. Především to, nakolik v práci vidíte smysl a máte vnitřní motivaci; nakolik vnímáte, že vaše práce někomu reálně pomáhá. Když jste módním návrhářem nebo televizním reportérem, vaše práce splňuje mnohé parametry pro zaujetí.

Zeptejte se ale lidí v dotyčných profesích, jestli svou práci považují za smysluplnou – ve výzkumu 90 % řeklo, že ne. Důležitou roli hraje také to, jestli jste v dané práci dobří. A pak doplňkové faktory – fajn podporující kolegové, to, že práce sedí vašemu životnímu stylu, a absence nepříjemností typu dlouhého dojíždění, velmi dlouhých pracovních hodin, neférového platu a pracovní nejistoty.

Všechny tyto přísady tvoří v různých poměrech koktejl práce, kterou můžete mít opravdu rádi. Z řad takto zaměstnaných lidí se pak nejčastěji rekrutují zástupci „funkčního“ workoholismu. Buelens a Poelmans pro takové pracovité nadšence používají pojem spokojení pracanti (happy hard workers). Tito lidé pracují hodně, protože upřímně chtějí. Ne protože by chtěli zalepit něco, co jim jinde chybí. Ne protože necítí jinou možnost.

Takoví lidé můžou vést po pracovní stránce spokojený a naplněný život. Pro ně samotné není práce problematická oblast života. Těžké to může být spíš pro jejich rodiny a okolí. Ostatně i do výzkumů o škodlivosti a nebo naopak neškodnosti dlouhých pracovních hodin se obvykle pouští výzkumníci, kteří sami pracují těžce a mají to na talíři od svých blízkých.

Proč učitelé nemívali rodiny

Jsou povolání, která mají větší sklon než jiná rozlézt se vám po rodinném i osobním životě jako chobotnice. Jako učitel můžete končit ve dvě, jít domů a v létě užívat prázdnin, ale když to berete jako své poslání a chcete učit zážitkově, taky můžete celá odpoledne trávit s dětmi na kroužcích a seminářích, u opravování písemek, na mimoškolních akcích a taky u přípravy opravdu dobrých hodin. V dětech a mladých lidech jste schopní probudit nadšení pro poznání a studium.

Takové učitele potřebujeme jako sůl. Točíme o nich filmy, píšeme knížky. Viděli jste třeba Opus pana Hollanda? Skřivánky na niti? Společenstvo mrtvých básníků nebo třeba Mezi řádky? Četli jste knihu Stoner? Hlavním hrdinou je vždy učitel, který miluje svou práci, záleží mu na studentech a oni ho za to milují. Tyto postavy jsou angažované a zaujaté prací, která dává smysl a reálně pomáhá.

A kromě toho mají společného ještě něco: v osobních vztazích mají potíže. Buď žijí sami, nebo se s nimi partner hádá a třeba i nakonec rozejde, případně se snaží dlouhé roky tolerovat a vydržet život na druhém místě po škole, ale celou tu dobu přece jen zažívá jakousi tichou frustraci. Před desítkami a stovkami let učitelé často vlastní rodiny vůbec nemívali. Může to být z tohoto důvodu?

Naplněnými dříči mohou být lékaři, kteří celý život věnují pomoci pacientům nebo vývoji nových léků – přečtěte si třeba rozhovor s dětským onkologem Josefem Kouteckým. Uvidíte v něm příběh člověka, který miluje svou práci. A který jistě musel mít velmi tolerantní ženu. I někteří psychoterapeuti se dovedou tak dobře napojit na klienty, navážou tak blízký vztah, až jim po návratu domů nezbývá chuť jít ven s kamarády. Potřebu lidského kontaktu si naplní v práci. Jenže…

I za své vztahy máme zodpovědnost

Patříte‑li mezi spokojené pracanty, nemusíte si tolik dávat pozor na syndrom vyhoření nebo poničení zdraví kvůli stresu. Hlavním nárokem ale bývá udržet si taky dobré vztahy. Vypadá to, že je to totiž právě kvalita našich vztahů, která tou nejdůležitější měrou určuje, nakolik povedeme spokojený, zdravý a ostatně i dlouhý život. Vaše zdraví nemusí podlomit pracovní stres, ale dozajista vás dožene stres z rozchodu s manželkou, která vás roky podporuje, ale po pár letech už prostě nevydrží čekat, až si na ni uděláte trochu času.

Mnozí na sebe zkouší triky a fígle – dávat si do kalendáře čas na manželku, jednou za čas pořídit drahý šperk nebo velkou kytici, jednou za rok jet na nóbl dovolenou… Bez něčeho, co bude platit v každodennosti, jsou to všechno ale jen náplasti.

Skutečnou změnu zevnitř udělá až seřízení priorit a určitá zásadovost v tom, brát na ty priority zřetel. Nastavení vnitřního postoje vůči nakládání s vlastním časem, energií a pozorností. Takový postoj je to, co trvá každý den a reálně ovlivňuje jednotlivá rozhodnutí.

Lidé, kteří to dokážou, bedlivě sledují situaci a práci dají takové hranice, aby současně dovedli být dobrým partnerem a dobrým rodičem. Spoustě z nás pomůže si prostě uvědomit, vůči komu všemu jsme přijali nějaký druh závazku.

Je relativně snadné myslet na to, že máme zodpovědnost vůči zákazníkovi, šéfovi nebo kolegovi. Dotyční vám dají rychle zpětnou vazbu, když jim něco nepošlete v termínu. Problém partnerů tkví v tom, že nás obvykle milují a leccos vydrží. Prostě nám snáz projde, když se na ně teď a jindy tak trochu vykašleme. Neodejdou. A děti? Děti taky rostou, ať už se jim věnujete, nebo ne. O přátelích ani nemluvě. Musí přece pochopit, že první je práce, potom zábava… nebo ne?

Partner pravděpodobně neodejde jen proto, že jeho protějšek hodně pracuje. Ale trápit se bude tehdy, když bude cítit a vnímat, že pro něj není prioritou. Že jeho makáč roku už potřetí ruší společnou večeři, protože musí něco urgentního vyřešit v kanceláři – a že to „urgentní v kanceláři“ je vždycky a pokaždé znovu urgentnější než „slíbil jsem ženě společný večer, takže pánové kolegové, nezlobte se, ale slib je slib“.

Vyžaduje kousek disciplíny si před různými rozhodnutími uvědomit nejen to, co bychom teď měli udělat jako zodpovědný profesionál, ale i to, co v takové situaci udělá zodpovědný partner, zodpovědný kamarád, zodpovědný rodič. Že ani naše vztahy tu nejsou jen od toho, aby nás ve volném čase bavily.

Pokud mají vydržet (a obecně pokud máme být na světě užiteční, protože právě v nejbližším okolí můžeme napáchat nejvíc dobrého nebo škodlivého), musíme se o ně starat. A takové starání se o vztah je vlastně někdy taky trocha práce a může to obsahovat kousek nepohodlí. Tím spíš, když jsou naše vztahy ve špatném stavu – a o to víc láká věnovat se práci, ve které to jde dobře.

Unesu to?

Zbývá poslední nevyhnutelná otázka. Co když máte takového pracanta doma?

Je to o to náročnější, pokud váš vlastní svět je poskládaný jinak. Od práce třeba chcete, abyste v ní ve čtyři skončili a šli si dělat svoje. Většina lidí samozřejmě přeje svému partnerovi práci, která ho bude bavit a naplňovat, ve které uvidí smysl a která ho bude bavit. Tím spíš, když vidíte, že je váš partner ve své práci dobrý, že dělá něco skutečně užitečného… nejspíš ho chcete podporovat a tvořit pro něj raději klidné zázemí. Třeba ho hluboce milujete, respektujete, že chce žít takto – a jste schopní si najít vlastní program a užít si společné chvilky o to intenzivněji. Anebo už vás to prostě jen trápí a víte, že potřebujete pozornosti víc.

Ať tak, nebo tak, vždycky je to pro daný pár náročnější. Nutno říct, že pro oba zúčastněné, protože je stejně tak dobře možné milovat současně práci i manželku či manžela. Může být v pořádku si říct: Je to člověk, kterého si moc vážím a kterého mám rád/a, ale vím, že jiný nebude a že já se v takovémhle vztahu budu dlouhodobě trápit. Znám sám sebe a vidím, že tohle mi nestačí. (Tohle je samozřejmě těžší, když už spolu máte děti.) A určitě je taky možné hledat cesty, jak být v tomto kompatibilní a jak spolu o všem mluvit.

Znamená to umět si najít oporu a smysl i jinde než ve vztahu a nečekat doma s pohledem zabodnutým do hodinek, ale taky naučit se říkat si o to, co potřebujete – jazykem, kterému ten druhý bude rozumět. Jakmile se dobloudí do pasti výčitek, výkřiků už zase, vždycky a pokaždé, šance na porozumění většinou spíš klesají. Pomoci v tom může tvořivost v nápadech na společné aktivity, společní přátelé nebo koníčky, ale třeba i porada s terapeutem jako člověkem zvenčí.