V pasti perfekcionismu

Vždy, asi jak je dáno mladším sourozencům, jsem byla soutěživá a snažila se být ve všem trošku napřed. A tak už ve svých dvanácti letech jsem obíhala různé obchody, zda by mne nepřijali na full time. Poté v prvním ročníku střední školy jsem už pracovala na částečný úvazek v jedné reklamní společnosti, což byl pro mne start a já tak na sebe kladla stále více a více nároků. Měla jsem stanovený cíl a za tím šla.

Tak jsem hned po maturitě v devatenácti nastoupila na plný úvazek, po pár měsících jsem byla povýšená na juniorní pozici. K tomu jsem studovala denní studium vysoké školy a ještě se snažila o závodní tanec. Zároveň jsem se přestěhovala od rodičů do svého prvního pronájmu. Zde už je lehce patrné, že nějaký kolaps musel přijít, ale vše se začalo projevovat postupně.

Utváření osobní značky

Když jsem nastoupila do zaměstnání na plný úvazek, viděla jsem, jak všechny dámy řeší, co by měly a neměly jíst. Tak jsem to začala řešit také. Pak mi přišlo, že i když tancuji, nemám postavu, jakou bych měla mít, že bych měla začít chodit do fitness, abych byla lépe společensky akceptovaná. Zašla jsem tedy do fitness, kam chodila i kolegyně, na její doporučení si vzala trenéra, který mi sestavil bohatý jídelníček toho, co nemůžu a co smím. Pro jistotu, aby vše fungovalo, jsem ve volném čase chodila běhat a jezdit na kole.

Naučte se techniky a přístupy, které na cestě za štěstím využívají psychologické i spirituální tradice: Celodenní workshop Dalibora Špoka Jak hledat štěstí se uskuteční v sobotu 3. května 2014.

V práci už nepadlo jiné slovo než nejnovější diety, různé detoxy atd… Bylo to téma i v celém mém osobním životě, řešila to s rodinou, kamarády, kamarádkami, pořád jsme se porovnávaly a řešily, která z nás zkusila to, co nejlépe fungovalo. Jednou jsem mohla jíst ovoce, pak zas ne, pak zas jen některé druhy zeleniny, pak ani to ne. Prostě všude jen samé diety, detoxy, návody na šťastný život, jak být nejbohatší, nejúspěšnější, nejkomunikativnější, nejmilovanější a jen samé nej nej nej.

Po velmi pečlivém čtení ve všech příručkách, jaká mám být a co si mám přát, jak být oblíbená a šťastná, jsem přišla o svoji osobnost.

Najednou jako by nic jiného neexistovalo a bylo jenom tohle. Jako by záleželo jenom na tom, jak utvářím značku se svým jménem, kterou všichni buď zbožňují, anebo nenávidí. A když nenávidí, tak udělat všechno proto, abych se jim zavděčila. Všechno se zdálo být tak samozřejmé a normální, ale čím více jsem to chtěla, tím více všechny ty návody k dokonalosti byly pro mě nedostačující, pomalé a uvnitř jsem se stále cítila mizerně.

Nežila jsem svůj život, ale někoho jiného, koho jsem ani neznala. Když se objevila někde v mém okolí úspěšná (dle mého názoru), krásná a i štíhlá žena, chtěla jsem být ona. Záviděla jsem jí její „cool život“. Přišlo mi, že když prošla ona, všichni se na ni koukali s obdivem, když jsem prošla já, všichni se koukali s mírou opovrženosti a spíše s posměchem. Jako by si říkali: „Proboha, a co ta tady dělá?“ A to bylo zrcadlo toho, jak jsem vnímala samu sebe.

Nedívejte se na mě, když jím

Nevnímala jsem to tak, že to jsem já, kdo má vysoké nároky na moji osobu, brala jsem to tak, že to je moje okolí, že když nebudu dokonalá a perfektní, nebudu mít perfektní život, s perfektní kariérou a úžasným Kenem (co na tom, že bychom si nerozuměli, hlavně že by byl společensky přijatelný a mé okolí by jej schválilo), nebudu mít přátele a budu ta opuštěná ženská, co buď skončí pod mostem, nebo – v tom lepším případě – v bytě s tisíci koček. A tak po velmi pečlivém čtení ve všech příručkách, jaká mám být a co si mám přát, jak být oblíbená a šťastná, jsem přišla o svoji osobnost, ztratila názor a jestli někdy dávno jsem věděla, co chci, tak se to změnilo za něco víc přijatelného.

Přednáška 24. října 2024