V krajině křivých zrcadel

Poprvé jsem se s tématem narcismu setkala před dvaceti lety díky knize Heinze‑Petera Röhra Narcismus – vnitřní žalář. Bylo to pro mě prozření srovnatelné s pozdějším zjištěním, že existuje hypersenzitivita.

Velmi čtivá knížka využívající podobenství pohádky bratří Grimmů o železných kamnech mi pomohla pochopit spoustu životních peripetií a zároveň zahlédnout krutý rozžhavený drát táhnoucí se lidskými osudy a předávající narcismus a jeho důsledky z generace na generaci jako cejch.

Druhé zjištění mi na chvilku dalo naději, že asi nejsem „magor“, i když se tak občas chovám. Ostatně „háespéčko“ lisované narcistickou výchovou je námět na psychohoror. Možností, v jaké oblasti života se tato porucha projeví a co způsobí, je nespočet.

Nevracet i s úroky

Nedávno jsem na facebook napsala, že největší lekce je pečovat o narcise ve stáří. Reakce mi svou vyhroceností vzaly dech: „Proč by to měl někdo dělat? Proč se s ním vůbec stýkat? Mám se natolik ráda, že jsem se od něj jednou provždy odstřihla…“ Prostě palba ostrými z mnoha kulometů. Další obraz současného přístupu k životu, kdy se realita zjednodušuje na jedničky a nuly, černou a bílou, neexistuje ani setina, ani odstín mezi dvěma póly.

Každopádně autorům komentářů děkuju za impulz ponořit se hlouběji do problematiky osudů bližních i toho vlastního. Jsem totiž ve věku, kdy se s vrstevníky nad sklenkou už dávno nebavíme o milostných patáliích a kariérních metách, ale většinou kromě zdravotních neduhů a předčasných důchodů řešíme péči o rodiče.

Z debat jednoznačně vyplývá, že péče bývá snazší pro lidi, kteří mají méně jizev po dávných zraněních a více radostných vzpomínek na dětství. Samozřejmě záleží i na povaze – někomu z minulosti plné řevu a facek jako maják svítí vlastní drobné i velké vzdory a vítězství a dodávají mu jistotu, že pokud přežil první dvě dekády bytí, přežije všechno.

I když máme to štěstí a dokázali jsme v průběhu života všechny rodičovské fauly pochopit a odpustit (k tomu pomáhá poctivě vyšlapat vlastní rodičovskou cestičku a být si vědomi toho, co jsme nechtěně zmastili), emoční paměť je zrádná. Ve stresujícím kontaktu s narcistními rodiči totiž na negativní energie známé z hlubin dětství startujeme se zrychlením, které by nám záviděly vozy Formule 1.

Jak zvítězit a dále prospívat

Kniha Niny W. Brown Když narcisté zestárnou s podtitulem Jak vyjít se sebestřednými rodiči jde v mém okolí z ruky do ruky. Její poslední kapitola se jmenuje Jak zvítězit a dále prospívat a přesně o to v náročné životní výzvě jde.

Mnozí z nás by ani nutně nemuseli zvítězit (to ostatně nad narcisem nejde), stačilo by nám tuto lekci ve zdraví a se ctí přežít a odnést si do životního finiše cenná ponaučení, co vlastním dětem nedělat.

Vždycky samozřejmě záleží na míře rodičova narcismu, na tom, jak moc byl vyvážen jinými vlastnostmi, z nichž rodina profitovala, zda narcistní byl otec, či matka (dva narcisové spolu většinou nevydrží) i na pohlaví a povaze dítěte.

Kamarádka Vlaďka vzpomíná: Už podle zvuku otcových klíčů v zámku jsme věděli, co nás čeká. Pokud přišel z práce naštvaný, neomylně šel kontrolovat, zda máme pořádek ve skříních. Jedním tahem vše vyhrnul ven (nevím, proč se tomu říkalo betlém), s řevem nás vyhnal od televizního seriálu a museli jsme uklízet. Já brečela vzteky, zatímco mladší bratr dělal na zuřivě zabouchnuté dveře pošklebky se slovy: Aby ses nepo… Po čtyřiceti letech reagujeme úplně stejně, v životě i doma.

Zasuté vzpomínky

Hlavně bychom neměli padat do pasti zjednodušujících článků, v nichž se o narcistech píše jako o zavrženíhodných zrůdách. Život s nimi občas bývá bez debat peklem, ale když si člověk uvědomí, že i je někdo v dětství zmrzačil a oni se proti tomu nedokázali za celý život postavit mimo jiné i proto, že neměli současnou antinarcistní osvětu, mohl by je začít vnímat smířlivěji. Což je v případě péče o narcistického rodiče naprostý základ.

Určité reakce jsou v nás totiž stejně pevné jako koleje vyjeté v tuhnoucím betonu. Starý rodič bývá ve fázi podobné bezmoci, neobratnosti a paličatosti, jako jsme byli my v dětském věku. Nicméně stále je přesvědčen o své grandiozitě a neomylnosti, případně rozzuřen konfrontací s vlastními fyzickými i psychickými limity.

A nám při pohledu na věci, které mu opravujeme, vymlouváme nebo po sté opakujeme, nechtěně začnou naskakovat scény z dětství často doprovázené pohlavkem: „Kolikrát ti to mám říkat, jsi blbej, nebo co?“ „Proboha, dej to sem, kdo se na to má koukat, kde jsem k takovému lemplovi přišel…“

Polykáme netrpělivost a hněv a zkoušíme ochotnicky sehrát onu slavnou „bezpodmínečnou lásku“, kterou známe tak akorát z knížek. Jenže potlačené emoce, jejichž nesmyslnosti jsme si moc dobře vědomi, pomalu napínají křehký obal našeho sebeovládání s nebezpečím nekontrolovaného výbuchu nebo vyhoření.

Dost dobrý potomek

Komunikace s narcistickým rodičem v pokročilém věku je jako řeka přehrazená traumaty. Její splavnost vždy závisí na vědomějším účastníkovi (narcistický senior to opravdu není!). Nebudeme‑li naskakovat na staré vějičky, není důvod se vztekat.

Pokud jsme duševně zdraví a dostatečně si vědomi toho, co se v nás odehrává, velmi brzy poznáme – řečeno s písní Ivana Mládka: že se blíží jez, jez, jez… Řeku nezměníme, ale můžeme z pomyslné kánoe vylézt a přes nebezpečné místo ji přenést, případně včas zamířit do šlajsny. Ostatně smysl pro humor odlehčí každou životní situaci: stačí si v takové chvíli v duchu zanotovat, že Jendá Bendá nemožný je zadák…

Zároveň je dobré neklást si nároky typu „samé jedničky“. Narcista totiž může dostat jen to, co sám dal (samozřejmě kromě výprasků a ponižování), nemá‑li to štěstí, že jeho potomek v průběhu náročné životní pouti dosáhl osvícení. Představme si rodiče, který nedává dětem kapesné. Když pak od nich potřebuje půjčit peníze na tramvaj, protože doma nechal peněženku, nemají mu co dát.

Podobně těžko nabídneme starému člověku čítankovou lásku, kterou jsme od něj nedostali. Důležité je ocenit se za vše, co dát dokážeme, být slušní a zdvořilí a odpustit si občasná selhání. Stejně jako neexistuje ideální matka, nejsou ani ideální děti. Stačí ty dost dobré, i když narcistickému rodiči většinou není dobré nic.

Bylo vše opravdu špatné?

Dělat si iluze, že já jsem OK, ale problém je na straně nesnesitelného rodiče, je také nesmysl. Kamarádi z narcistické čtvrti, nalijme si čistého vína – pokud naši životní dráhu formovala narcistická bytost, ledacos nepěkného si v nás odložila.

Role nejdou černobíle rozdělit na tyrana a oběť. Pořád je potřeba být ve střehu před vlastními narcistními zraněními, která startují nebezpečnou komunikaci. Život s narcisem je prostě tak trochu zrcadlové bludiště, kde člověk jen zřídka najde nezdeformovaný obraz. A na rozdíl od toho na Petříně to bývá k smíchu jen málokdy…

Narcisté nějak vznikli, žijí tu s námi, jako partnery je lze opustit… Ovšem u rodiče vyžadujícího péči je potřeba se místo odsuzování pořád učit kontrahmaty a bezpečné krytí. Najít viníka svých životních zranění je jedna věc, druhá je vzít si z toho naučení, odpustit, nezahořknout a stále mít na paměti rodičovy dobré stránky.

Pro další moji půvabnou kamarádku je největším políčkem, když jí někdo řekne, jak moc je podobná své krásné (a vpravdě nesnesitelné) mamince. Jenže pokud rodiče, jehož geny jsou z 50 % naší součástí, vnitřně odmítneme, automaticky zavrhujeme i všechno dobré, co jsme po něm zdědili. Zděděné negativní povahové rysy pak nekontrolovaně páchají paseku v našem stínu.

Narcistické projevy má občas každý, ale i narcista může být empatický, kreativní, moudrý, mít smysl pro humor i schopnost sebereflexe. Mnohý vnímá krásu, pečuje o sebe i o druhé a má plnohodnotné a stálé vztahy i pevné hranice. Jasně, má‑li člověk všechny tyto vlastnosti, je to anděl. Nicméně i u většiny běžných narcistů lze některé z nich nalézt a pracovat s nimi.

Vlaďka dodává: I ten můj nesnesitelnej narcis měl dobrý stránky. Kdyby to byl cizí dědoušek v domově důchodců, kterej by mi vyprávěl svůj příběh nechtěného drilovaného dítěte z bohaté rodiny, z níž se velká část nevrátila z koncentráku, tak ho budu soucitně hladit po hlavičce a dám mu moučník navíc. Nemluvě o všech ústrcích, co zažil po válce a které s velkou statečností zvládl a mnoha lidem pomohl. Venku hrdina, doma na zabití, něco jako pan Kraus z Pelíšků.

Naučme se kontrahmaty

Ostatně první, co autorka knihy Když narcisté zestárnou doporučuje, je zaměřit se na pozitivní rysy vlastního rodiče. Je tomu věnován jeden z mnoha testů, které mě na rozdíl od četných cvičení pro pečující opravdu bavily. Ale je možné, že hravým osobám třeba sepsání rodičových negativních vlastností na papírky do krabičky a jejich rituální likvidace pomůže. Nicméně na doporučované psaní deníku nedám dopustit!

Další testy v knize se týkají členění narcistických osobností na neodbytné, podezíravé (defenzivní), arogantní a agresivní. Samozřejmě ani tady neexistuje čistý typ a nejtvrdším brusným kamenem charakteru pečujícího potomka je vyvážená slitina všech těchto charakteristik. Určení narcistického typu slouží výhradně pečujícím, lidé s obtížným chováním si negativní rysy většinou neuvědomují a je zbytečné je s nimi konfrontovat. Jediným efektem snahy o pozdní převýchovu narcisty je zbytečný konflikt.

Velkou část knihy zkušená autorka věnuje strategiím, jak kontakt s rodičem zvládnout a ochránit přitom vlastní duševní zdraví i sebeúctu. Na každý z uvedených typů platí trochu jiné strategie, ale základem je vždy vlastní pevný a moudrý postoj.

Nina W. Brown proto pečujícím potomkům doporučuje soustředit se vedle péče o rodiče i na vlastní cíle. Zejména nedovolit, aby myšlenka na náročného předka ovládla každou minutu života, i když s ním zrovna nejsme a máme možnost věnovat se svým věcem.

Pobavilo mě naučení týkající se zejména narcistických matek – Nikdy nekomentujte narcistův vzhled, ani pozitivně. Jakmile ho totiž jednou pochválíte, příště bývá absence pochvaly vnímána nelibě (na mě teda dost sedí).

Méně zábavné je praxí několika generací – nejen mojí rodiny – osvědčené konstatování: Nečekejte, že vám pomohou sourozenci. I když jich máme jako Sněhurka trpaslíků, kartu Pečuj o rodiče svého si zpravidla vytáhne jeden. Má‑li veliké štěstí, ti ostatní mu aspoň drží palce. Udržet si nadhled a dobré vztahy v situaci, kdy člověk vleče káru s rodičem a sourozenec ho zásobuje fotkami z luxusní dovolené, případně se jednou za čas přijede ukázat a je nejslavnější, chce hodně síly.

Důležité je rovněž vizualizovat si úspěch, pečovat o sebe i ostatní, soustředit se na pozitivní stránky života a rozvíjet je, vypořádat se s nepřízní osudu a dosáhnout vyrovnanosti. Protože pokud změníme své postoje a očekávání, překvapivě se změní i naše reakce a mnohdy i rodičovo chování.

Někdy se to neobejde bez odborné pomoci, ale pomůže i kontakt s vrstevníky v podobné životní situaci a výměna zkušeností.

A tip na závěr: Dělejme to, co se osvědčilo, a upusťme od umanutých pokusů rodiče předělat a přesvědčit ho o svých pravdách. K tomu nám dopomáhej Bůh a těm, kteří na něj nevěří, docela dobře postačí zmíněná kniha.