V hlavě odpovědi nehledej

Jedna z teorií o lidské mysli popisuje mozek jako přijímač. Nikoli tedy jako zdroj,  ale jako jakousi anténu a dekodér vědomí a myšlenek, který funguje podobně jako třeba televize. Tím signálem má asi být duše nebo cosi, co přichází nevíme odkud. Jak podle tebe funguje naše vědomí? Vnímám mozek a jeho funkci úplně stejně, jako přijímač. Odkud přijímá signál, jak to tam vypadá a co to je? Snažíme se to přeci poznat, ten neviditelný svět.

Myslíš, že člověk může opravdu najít odpovědi na tyhle otázky, které „ho přesahují“? Možná je nám dáno podstatu některých věcí hledat, ale ne ji najít. Možná nás to podstatné o životě ani nenapadne. Ptáci taky nemohou pochopit zákonitosti aerodynamiky, i když jsme se létat učili od nich… Pokud mluvíš o poznatelnosti toho, co je za hranicí všech jevů, tedy toho, co přesahuje člověka, toto poznání je vždy otázkou vědomí, uvědomění. Psyché, čili duši dělíme psychologicky na vědomou a nevědomou. Na vědomí a nevědomí. Jung umístil Boha do té nevědomé části. Pokud slovo Bůh je totéž co Tao, co Átmán, co bytostné Já, tedy co je ne‑lidské, co člověka přesahuje, ptáme se: Je v silách člověka poznat samou podstatu jeho nevědomí? Může vědomí obsáhnout i nevědomí? Pokud si na tuto otázku odpovíš ne, putování za poznáním tady končí. Když už si na otázku odpovíš ano, tak se musíš ptát jak.

Tvůj přístup k sebepoznání jedny přitahuje a druhé irituje právě proto, že ty jako bys nepochyboval, že jsi na to „jak“ přišel. Jak se tedy odpovědi hledají? Je důležité, abys hledal odpovědi postupně. Abys nechtěl na složité otázky jednoduché odpovědi, protože ty rodí jen další sebeklam. Můžeš se třeba zeptat: Vyvíjí se mé vědomí ze dne na den? Pokud si uvědomíš, že ano, můžeš se ptát dál: Má to svůj limit? Kde? Pro mě je tím limitem sjednocení. Stejně jako pro mystika sjednocení s Bohem, pro Budhistu nibbána, pro taoistu dosažení Taa. A to vše je jednota, která se ukrývá za nekonečným množství forem a jevů.

A právě v tomhle momentě se vždycky ztrácím… Jak říká Lao‑c': Tao, které se dá popsat slovy, není stálé Tao. Jméno, které se dá pojmenovat, není věčné jméno, bezejmenné je počátkem všech věcí.

Možná je tu člověk od toho, aby si lámal hlavu, ale přijít těm věcem na kloub ve skutečnosti nemůže. Není to o lámání hlavy, tam odpověď nehledej, protože tam ji nenajdeš. Tao není myšlenka, Tao je stav. Bůh není myšlenka, Bůh je… věčná bezejmennost. Je počátkem všech věcí, rodí krásu i ošklivost, dobré i nedobré, vysoké i nízké. Rodí milióny protikladných věcí. Za každou projevenou formou je neprojevené Já. Můžeš je nazvat, jak se ti líbí, můžeš si s ním dělat, co chceš, můžeš tomu věřit nebo nevěřit. Je to úplně jedno, protože konání lidí na této podstatě nic nemění, ale poznání této podstaty výrazně mění konání člověka.

Říkáš, že sebepoznání není o lámání hlavy, není o rozumu. Ale sebepoznání je myslím hodně o vůli a disciplíně. To jsou hodně racionální funkce. Jaká je tedy podle tebe role našeho rozumu – kde je jeho místo a kam ho nepouštět? Podívejme se na myšlení, tedy na rozumovou funkci z pohledu psychologického. Myšlení je jednou z úsudkových funkcí, která rozlišuje na úrovni co to je, zatímco citová funkce rozlišuje na úrovni jaké to je. Je tedy potřeba k rozlišování. Ve vztahu k cítění má rozum ohraničující funkci, tedy ohraničuje emoce a pocity.

Pojmy sjednocení a jednota jsou pro mě podobně neuchopitelné jako třeba nanebevzetí. Dá se popsat, co sjednocení znamená na úrovni lidské psychiky? Na úrovni vědomí je to prožitek. Mohl bych ti popsat leda své vlastní prožitky, anebo bych mohl donekonečna mluvit o tom, jak k takovému sjednocení lze dospět… Jednoduše lze tento stav nazvat stav bez konfliktu, bez rozporu a bez napětí. Stav nekonečného klidu a míru. Stav bez protikladů, tedy bez jevů a navzájem si odporujících forem. Pokud bych mluvil o svých vlastních hlubokých prožitcích mohl bych ti vyprávět o tom, jak tyto stavy nastupovaly, jaký měly vizuální a prožitkový doprovod a jaký byl prožitek samotného sjednocení.

Jaký byl ten prožitek? Jedním slovem: hluboký. Neohraničený, intenzivní orgasmus nesexuální povahy. Poslední, na co si vzpomínám, než zaniklo mé osobní vědomí – a klidně řeknu v Bohu, byl extrémní prožitek světla, tepla, lásky, blaženosti a hlubokého ničím nerušeného a neohraničeného klidu, bezpečí a jistoty. Nekonečný oceán míru a blaženého světa. A to vše se nakonec slilo v jedno jediné nic, ve kterém jsem zmizel i já. Ještě předtím jsem většinou viděl barevné kruhové útvary nekonečné krásy, záře a jasu. Jejich vizuální prožitek byl doprovázen hudbou nadpozemské krásy.

Nikdy jsi mi o tom nevyprávěl. Nemluví se mi o tom snadno, protože to považuji za velmi niternou a intimní záležitost. Neptej se mě prosím, jak toho lze dosáhnout. Nelze dosáhnou tohoto stavu, jakože si řekneš, že chceš takové sjednocení prožít. Neexistuje návod na sjednocení, neexistuje návod na nirvánu, existuje jen životní praxe, která tě k tomu může dovést, ale kdy a kde se to stane, je skutečně v Božích rukou.

Pavle, děkuji. Čtenáře prosím, aby naše dialogy využili jako podněty k vlastním úvahám a diskusím o věcech mezi nebem a zemí.