V bezpečí života

Třeba se pak podaří na některou z myšlenek emočně nenaskočit. Třeba se uvnitř nás i něco nového vynoří: I kdyby mě vyhodili z práce, nějak si poradím. Jsou to jen myšlenky, obavy, strach. Je to má únava. Pohled zkreslený okolnostmi. Teď je to dobré. Nic se neděje. A kdyby se něco opravdu dělo, zvládnu to… Stejně tak se může stát plno dobrých věcí. Nechávám svoji myšlenku proplout.

Životní kontext

Nicméně ne vždy to jde a stačí. Širší pohled na vtíravé myšlenky nabízí gestalt terapie. Psychoterapeutka Stacey Klein píše o komplexnosti: potřebě dívat se na klienta, jeho život, okolnosti, dětství. Pochopit jeho obavy. Porozumět jeho potřebě jistoty, kontroly apod. jakožto odpovědi na něco, co se v jeho životě děje. Samotnou obsedantně kompulzivní poruchu přejmenovává na obsedantně kompulzivní proces.

Nestane se to ze dne na den, myšlenky plné obav jsou něčím sycené a přiživované. Únavou, nepřijetím, bolestí, ztrátou, nejistotou, traumatem. Vznikly jako obrana, odpověď na zátěž, kterou organismus, naše tělo a duše už zkrátka nemohly unést. Bylo toho moc uzamčeno uvnitř nás. A mohlo to být cokoli – v mém případě série klientů, známých a kamarádů, kteří řešili závažná bolestná a vlastně i smrtelná témata.

Když se díváme na vtíravé obavy druhých, někdy zapomeneme na kontext. Zapomeneme, že před námi stojí někdo, kdo má za posledních pár měsíců a let něco odžito. V jeho příběhu mohou být šrámy, které nikdy nedostaly možnost se zahojit. Někdy na to zapomeneme i sami u sebe: že možná máme už dlouhou dobu naloženo. Nestíháme doplňovat energii, dobře spát, jíst, trávit čas se svými blízkými. Nemáme prostor o svých iracionálních obavách mluvit.

Třeba i proto, že v našem okolí není nikdo, kdo by nám a našim myšlenkám svůj čas a pozornost věnoval. A tak je zametáme pod koberec s přáním, aby už nevylézaly, o to intenzivnější však jsou, o to víc nás ničí. Nespíme, špatně jíme, užíráme se obavami. Mlčíme, abychom nezatěžovali okolí. Připravujeme se tak o možnost nahlas slyšet možná i absurdní scénáře, které naše mysl s jistotou čaruje. Zapomínáme na svoji vlastní oporu, oddech a náhled. Zdá se, že se sami propadáme do beznadějné propasti ruku v ruce s úzkostí a bolestí.

Jak to teď mám?

Byť je toto jen článek, můžeme společně na moment zkusit pohlédnout na strach, který může být snad až hmatatelný. Můžeme své obavy říct teď, tady, nahlas, sami před sebou. Můžeme zkusit svoje strachy napsat na papír. Všechno, co nám za poslední dobu vešlo do života. Můžeme zkusit jít za terapeutem.

Nebo pro začátek promluvit s partnerem, kamarádem, zda má podobné obavy. Zda mu taky přichází někdy na mysl. A pokud ne, co mu dodává jistotu, o co se opírá? Jaké jsou jeho metody?

• A jak jste na tom vy? Jaký odpočinek, regeneraci si dopřáváte?
• Jak odpočatí se cítíte ráno?
• Co podporuje vaše obavy? Čím jsou živeny?
• Kdy jsou menší? Co vám pomáhá je rozpouštět?
• S kým zcela vážně rozeberete svůj strach? U koho cítíte bezpečí, podporu, přijetí?
• Kde může vaše mysl produkovat to, co potřebuje, a nebude to zlehčeno a zameteno pod stůl?

Možná sami máte zkušenost, že věty typu Prosím tě, nechápu, proč tě tohle napadá! Ty se furt něčeho bojíš, to je hrozný… jsou spíše na škodu. Zkuste si raději říct: Chápu, že se bojíš. Bylo toho teď hodně. Vede to k otázkám vaší energie, opory, k vašim zdrojům a vašemu příběhu. K trápení, které vám teď leží na duši a třeba o ně dlouho nebylo pečováno. K přijetí, naslouchání, k zájmu.

Hlas z nitra

Strach není symptom. Je to hlas zevnitř nás, projev něčeho hlubokého. V kontextu, v celistvosti na něj můžeme pohlížet i jako na „partnera“ pro život. Na něčem mi záleží. Chci, aby to bylo dobré. Rozumím, že je to pro mě důležité. A je v pořádku se obávat.

Nicméně emoce spojené s myšlenkami mohou být někdy až nesnesitelně těžké. Mohou nás odvádět od radosti, od lehkosti, od současnosti. Vrhají nás do minulosti, budoucnosti a barevnou realitu překreslují na černotu. A to je škoda.

Je škoda, když se ve svém strachu ztratíme – zvlášť pokud na něj jsme sami. Pokud namísto vlídnosti, péče a přijetí zamkneme svůj strach do vnitřní komnaty. Tam bude hlasitě bušit, řvát, dokud nedostane prostor.

Věřte mi, že pokud jej dostane, když může mluvit, pokud mu nasloucháme a zvláště pokud mu porozumíme, ztrácí na intenzitě. Ze strachu, z toho zloducha, který nám mnohdy krade vnitřní pohodu, klid, víru a naději, se může stát ukazatel směru. Partner, který nás upozorňuje: Hele, o tohle se dobře starej a trochu na to dávej pozor. Snaž se to udělat dobře. Je to pro tebe důležité. A zbytek už nech životu, osudu, vesmíru…

Věřím i vidím, že strach je mocná síla uvnitř našich duší a myslí. Dokáže zasytit prostor a vymazat mnoho dobrého. Kéž by tento článek jeho sílu kapku umenšil. Aby bylo možné dohlédnout i za jeho obzor a černotu, kterou s sebou někdy nese.