Úzkost je plíživá potvora

Když mám jít v současnosti třeba nakoupit, na návštěvu, když mám mít ve škole prezentaci nebo být zkoušená, začnu se bát. Bojím se, že se ztrapním a všichni se mi boudou smát. Také si v hlavě vytvářím různé situace – co všechno by se mohlo stát a jak se asi znemožním.

Dělají mi problém i ty nejjednodušší, každodenní věci jako nákup, přecházení ulice, cesta MHD, pobyt ve třídě apod. Vždy, když jsem mezi lidmi, cítím úzkost – někdy malou a snesitelnou, jindy tak velkou, až propadám panice. Také se mi rozbuší srdce, rudnu, třesou se mi ruce a potím se.

Když jdu po ulici a vidím skupinu lidí, změním směr, snažím se jít jinudy. Pořád mám pocit, že se mi všichni smějí, soudí mě a pomlouvají. Občas mi připadá, že za mnou někdo stojí, i když jsem sama. Vážně si připadám paranoidní. Oční a fyzický kontakt také nemám zrovna v oblibě.

V posledních dvou letech jsem se záměrně začala vyhýbat některým situacím, při kterých přijdu do styku s lidmi – ať už se známými, nebo cizími. Např. když mám jít ven s přáteli, řeknu, že je mi zle, abych se s nimi nemusela vidět. Díky tomu jsem také pár svých přátel ztratila.

Sama ve svém pokoji

Nejlépe mi je, když jsem sama. Hodně svého volného času trávím zavřená v pokoji a čtu si, poslouchám hudbu, cvičím. Nikdy nemluvím, pokud to není nutné. Ani ve škole, ani doma s rodiči. Mám strach, že řeknu něco špatně a oni si o mně budou myslet, že jsem absolutně neschopná.

Nevím, proč to všechno začalo, ani proč to začalo zrovna v osmé třídě – nic strašného se mi nedělo (kromě občasných posměšných poznámek některých spolužáků a rodiny). Nejhorší je, že já opravdu chci chodit ven, bavit se a dělat to, co dělají ostatní, ale strach vždy zvítězí.

To, že je Vám nejlépe samotné, vůbec nevypovídá o tom, že by Vám bylo dobře. Není.

Nedávno jsem si všimla další věci. Přehnaně si kontroluji věci, především peněženku – když odcházím z domu nebo když končí škola, jsem schopná během dvou minut pětkrát otevřít tašku a peněženku a zkontrolovat, jestli mám všechno. Když doma ležím v posteli a všimnu si, že záclona není tak, jak má být, nebo když nezakrývá celé okno, musím ji narovnat. Říkám si, že je přece jedno, jak ta záclona je, ale nutkání nepovolí a já se nakonec vždycky zvednu a jdu ji narovnat. (Nevím, jestli bych si kvůli tomu měla dělat starosti, ale rozhodně mě to štve.)

Díky tomu, že nemám prakticky žádný život, jsem už několikrát vážně přemýšlela o sebevraždě. Vím, že už jsem dávno měla vyhledat odbornou pomoc, ale z návštěvy psychologa nebo psychiatra mám hrozný strach. Předem děkuji za jakoukoliv radu, jakýkoliv názor.

Nikola, čtenářka Psychologie.cz

Požádali jsme o komentář psychiatra Radkina Honzáka:

Milá slečno Nikolo, děkuji Vám za dopis i za důvěru, kterou jste naslepo nasměrovala na naše stránky netušíc, kdo Váš příběh dostane do ruky. Jestli se dobře pamatuju, tak nad Dantovým Peklem byl povzbudivý nápis: Zanechte vší naděje, kdo sem vstupujete. Tak se s tím smiřte, protože Vaše psaní jsem dostal já.

Proč tak drsný začátek? Protože namísto toho, abyste si s některým či některou z nás přišla popovídat, píšete dlouhé dopisy o tom, jak se Vám život ubírá cestami, které se Vám ale vůbec nelíbí.

„Nejlépe mi je, když jsem sama“ – to jste napsala. To, že je Vám nejlépe samotné, vůbec nevypovídá o tom, že by Vám bylo dobře. Není, je Vám blbě, jak malýmu psovi (a to je Vám nejlépe; jak to vypadá, když je Vám hůř?!?!). A nepůjdete nikam…

Přednáška 19. listopadu 2024