Úzkost je chytrá

Knihu švédského psychiatra Anderse Hansena Proč se cítíme špatně, když se máme tak dobře jsem si pořídila v naději, že v ní najdu odpověď zejména na extrémní nárůst psychických poruch v posledních desetiletích. Ale kromě toho jsem objevila další důvod k sebepřijetí. Autor totiž zkoumá, proč lidské neurologické nastavení v moderním světě tak často trpí. Takže jsem prostě pořád lovkyně a sběračka!

Současní lidé mají světlo, teplo, elektřinu a spoustu technických vymožeností, ale psychicky jsou na tom mnozí hůř než jejich strádající předkové. Lidský mozek se nevyvinul jako zdroj neustálé pohody, ale k zajištění přežití a reprodukce. Aby to zvládl, musí být neskutečně výkonný. Vejde se do něj objem informací odpovídající 11 000 knihoven nadupaných knihami, ale zdánlivě prostý úkol, abychom se pořád cítili skvěle, nezvládne.

Navzdory fyzickému komfortu, v němž žijeme, nás neustále vyrušuje nějakými negativními emocemi. Jenže ty nejsou vždy projevem choroby, ale normálního a zdravého fungování bdělého mozku. Úzkost lze tedy považovat za daň z lidské inteligence. Kdo byl opatrný, přežil.

• Víte, že 96 % své existence lidé prožili jako lovci a sběrači?
• V zemědělské éře lidská populace strávila pouhých 3,9 % historie.
• Doba průmyslová zabrala už jen 0,08 % našeho vývoje.
• V té informační od roku 1990 žijeme teprve 0,02 % času.

Vzhledem k počtu generací živících se lovem a sběrem se naše těla a mozky moc nezměnily a neměly šanci přizpůsobit se překotně měnícím se životním podmínkám. Lovci a sběrači v průměru umírali ve 33 letech. Hansen vychází z toho, že všichni jsme potomky několika málo lidí, kteří přežili porod, setkání s predátory, infekce, hlad a další nástrahy dávných dob, jež měly do dnešního pohodlí zatraceně daleko.

A zvládnout to mohli nejen ti nejsilnější a nejzdravější, ale zejména ti schopní postřehnout a dobře vyhodnotit hrozící nebezpečí. Tehdy nikdo nejspíš neřešil, jestli je šťastný – důležité bylo, zda se najedl a stihl se rozmnožit.

Není tedy divu, že se mozek neustále přizpůsobuje okolnímu prostředí a místo naslouchání podezřelému šramotu v křoví analyzuje rizika katastrofických zpráv z dalekých částí světa, dopadů klimatické změny a otřesů na finančních trzích… Myslím, že pračlověk by po denní palbě informací, jíž se často dobrovolně vystavujeme, okamžitě zešílel.

Lovec mamutů u počítače

Život lovců a sběračů byl z dnešního pohledu dost pekelný. V éře zemědělské se příliš k lepšímu nezměnil, protože ke všem přírodním nástrahám přibyly boje o úrodu, o zásoby a posléze i o majetek, který se zemědělci naučili hromadit. S lepší výživou začalo lidí na světě přibývat: během 400 generací narostl jejich počet na Zemi 30000krát.

Předkové by nevěřili blahobytu, v němž západní civilizace žije. Zejména by nechápali, jak je možné, že za takový přepych neděkujeme „vstávaje lehaje“ a že zhruba každý osmý člověk se cítí špatně. Je to tím, že je nás na světě tolik? Nebo neustálou reklamní masírkou vnucující nám, že štěstí je nejen krásná, ale i samozřejmá věc, stačí jen si pořídit nabízené zboží?

Nebo nás příroda naprogramovala tak, aby úzkost a strach byly klíčovými pocity zajišťujícími přežití? Mozek se miliony let evolučně zdokonaloval, a kdo nebyl schopen čelit životním nástrahám, své geny prostě nepředal.

Jak autor poeticky píše, pocity jsou šepoty, které k nám doléhají od příslušníků minulých generací, jimž se podařilo uniknout hladomoru, nemocem, zabití a úrazům. Ostatně, jak to, že ve středu Evropy, kde se tu a tam objeví zmije a pavouci jsou většinou jen zdrojem pavučin, má tolik lidí z obou živočichů fobii?

Štěstí není akční

Mozek je prostě neúnavný výrobce pocitů, ať už se jedná o leknutí a uskočení před projíždějícím autem, nebo vyhodnocování toho, zda vypleníme ledničku, spokojíme se s jablkem nebo si nejdřív zaběháme.

Zejména dostupnost potravy by nám věčně hladový prapředek naprogramovaný na sněz, co vidíš, zítra nic nebude záviděl. A mozek většiny z nás (zejména těch, kteří ho týrají dietami) si na dostupnost potravy a odměřování odpovídajících denních porcí za těch pár desítek let blahobytu ještě nezvykl.

Podle autora je pocit štěstí pomíjivý z jednoho prostého důvodu. Najedený lovec si nemohl blaženě lebedit, ale musel přemýšlet o tom, co bude jíst zítra. A k jednání ho musel dohnat nepříjemný pocit hladu. Mozek se navíc naučil měnit vzpomínky. Díky tomu nám ukazuje svět takový, jaký ho potřebujeme vidět, abychom přežili. A také abychom obstáli a nebyli vyloučeni ze skupiny, ke které náležíme, což v dávných dobách znamenalo jistou smrt.

Ostatně problematice osamělosti, která je další novodobou epidemií a jde ruku v ruce s úzkostí, je v knize věnována dlouhá kapitola. Důvodů k úzkosti tak máme možná víc než prapředek opatrně vystrkující nos z jeskyně, kde neplatil hypotéku ani nájem a nechodil do jiných jeskyní závidět lepší vybavení.

Splašený požární hlásič

Vycházíme‑li z toho, že úzkost je z 50 % podmíněna geneticky a všichni jsme potomky opatrných předků, kteří přežili, lze chápat, že většina lidí považuje svět za mnohem nebezpečnější místo, než skutečně je. Spíš je k zamyšlení, kdo jsou ti šťastní, kteří úzkostmi netrpí.

Každý prožívá nepříjemnou emoci jinak – někdo má setrvalý stav lehkých obav, jiný si čas od času střihne náhlou ataku, u jednoho je úzkost vázaná na určité situace, u dalšího na život jako takový. Úzkost je vlastně preventivní stres. Ten pravý stres vyvolává konkrétní hrozba, úzkost spouští pouhé pomyšlení na potenciální nebezpečí. U disponovaných osob může přerůst až v záchvaty paniky, které potřebují komplexní léčebný přístup.

Paniky spouští amygdala, jakýsi detektor kouře v mozku. Ten také jedná rychle a nezdržuje se s vyhodnocováním, zda si někdo jen zapálil vonnou tyčinku, zapomněl v troubě koláč nebo zda opravdu hoří. Prostě zachytí kouř a už to jede. Nicméně sdělení, že běžná úzkost je známkou toho, že náš mozek je v pohotovosti a pracuje správně, je opravdu úlevné. Autor dokonce popisuje příběh pacienta, u něhož se snížila četnost panických atak, když si připustil, že jsou normální.

Vzpomínková sada zkušeností

Paměť slouží mozku k vyhodnocování současného dění porovnáváním s minulými zkušenostmi. V každé situaci vyplaví ty nejpodobnější vzpomínky, aby nám pomohl danou situaci zvládnout. Zcela logicky ukládá jen ty zážitky, které uzná za důležité pro naše přežití, abychom stejnou chybu nezopakovali. Pak ovšem nechápu, proč si někteří lidé vybírají nevhodné partnery jako přes kopírák, i když tam může být motivace podobná horolezcům – konečně jednou ten vrchol zdolat!

Vzpomínky nejsou podle Hansena jako klipy na YouTube, ale spíš jako neustále editované a aktualizované stránky Wikipedie. Mění se nejen tím, že je vyprávíme a přizpůsobujeme typu posluchačů, ale i současným stavem mysli. Zvláštní roli ve vzpomínkovém hospodářství hrají deníky, zejména pokud do nich píšeme jen o svých trápeních. Spousta věcí, kterou by paměť milosrdně zaklidila do sklepa, kvůli nim stále vylézá na povrch, zkresluje pocit ze života a posiluje vzpomínkový pesimismus.

Úzkost sama o sobě není nebezpečná, když odhlédneme od dopadů jejího dlouhodobého působení na tělo. Je zapotřebí ji léčit jen tehdy, když začne omezovat náš život. Pomalé a odborníkem vedené vystavování se tomu, co v nás vyvolává úzkost, může její návaly zmírnit. Mozek uzná, že jeho detektor kouře je příliš aktivní, a trochu ubere.

Hansenovým pacientům (i mně) pomáhá naučit se na úzkost nahlížet jinak. To, že ji cítíme, přece nemusí být naše slabost, ale naopak síla našeho mozku, který dělá svou práci. A potřebuje jen trochu poštelovat, aby nás obavy neochromovaly, ale sloužily svému účelu.