Úzkost jako rádce

S existenciální úzkostí jsem se setkal po rozpadu vztahu, který jsem vnímal jako životní. Že se se mnou tehdejší slečna rozešla, mnou od kořene otřáslo. Ztratil jsem v tu chvíli obrovskou jistotu a začal zpochybňovat smysl všeho. Nejprve jsem se zaměřil na sebe: „Jak můžu být schopný něčeho dosáhnout, když si nedokážu ani udržet vztah? Dal jsem do něj tolik energie, jak to, že to k ničemu nebylo? Je možné, že nepoznám, co je pro mě to pravé?“

Následně se přidaly otázky, zda směr, kterým jsem se vydal, je správný, jestli mi dává smysl – do té doby jsem o tom nepochyboval. Do toho mě začala ubíjet rutina každodenního života. Měl jsem strach, že všechno, co mi dávalo smysl, jsem ztratil spolu s rozpadem vztahu.

V ničem, co jsem dělal, jsem najednou neviděl smysl. Ocitl jsem se ve vakuu ztráty svých ideálů. V kontaktu s krutou realitou. Neustále jsem se ptal, co na tomhle světě dává smysl. Proč vůbec žijeme a co bude po smrti? Kvůli těmto otázkám jsem se dostával do větší a větší úzkosti z toho, co bude.

Zhroucení jistot jako fáze změny

Tehdy mi hodně pomohly knížky. Filozofické a psychologické knížky, které dokázaly přesně pojmenovat to, co jsem cítil. Edmund Husserl například mluví o dvou ohniskách prožívání: neoma (co je prožívané) a neosis (jak je to prožívané). Říká, že skutečnost tak, jak je, nám vždy zůstane zahalená, jelikož naše interpretace prožitků mění pohled na objektivní realitu. To je důležitá myšlenka, protože mimo jiné znamená, že svou realitu můžeme ovlivnit.

Začal jsem tedy měnit absolutistické formulace svých myšlenek na méně radikální. Například nic na světě mi nedává smysl jsem změnil na nic z toho, co teď dělám, mi nedává smysl. Tím jsem si otevřel možnost hledat něco, co by mi smysl dávalo. Uvědomil jsem si, že mám zodpovědnost za to, jak se k životu stavím. A že svůj přístup můžu změnit.

V knížce Existenciální psychoterapie o tom hezky píše psychiatr Irvin Yalom. Říká, že existenciální úzkosti jsou běžnou součástí života. Že nás přepadnou momenty, kdy se část našeho světa zhroutí, a my budeme zpochybňovat smysl vlastní existence. Nikdy nevíme, kdy to přijde a co bude spouštěčem. Může to být změna práce, smrt blízkého, rozpad vztahu nebo třeba zjištění o nespravedlivosti světa. Zkrátka cokoliv, co nám otřese životními hodnotami.

Zároveň však dodává, že právě tyto úzkosti mohou být katalyzátorem osobního rozvoje. Díky otázkám o smyslu dokážeme lépe definovat naše hodnoty, cíle a způsoby, jak jich dosáhnout. Skrze existenciální krizi můžeme přesněji poznat, co od života chceme.

Existenciální úzkost mi po rozhodu pomohla si uvědomit, že se svým prožitkem můžu něco dělat. Že se dokážu lépe přizpůsobit aktuální situaci a změnit, co je potřeba. Naučil jsem se podívat na to, co prožívám, a měnit perspektivu svého vnímání. Jen uvědomění, že existenciální strachy mohou potkat každého, mi hodně pomohlo, protože mi dodalo naději, že se z toho dostanu. A po přidání Yalomovy myšlenky, že na základě existenciální úzkosti se člověk může rozvíjet, se mi velmi ulevilo. Díky tomuto zážitku mám větší vhled do toho, co chci v životě dělat. A za to jsem neskutečně vděčný.

Hledání smyslu

Nemusíme ale čekat na zásadní otřes. Každý z nás je někdy zaseknutý, ať už se jedná o práci, vztah, nebo koníček. Dosáhneme bodu, kdy máme pocit, že dál nemůžeme, že naše úsilí nemá smysl. Přepadne nás strach, že jsme věnovali mnoho času a sil projektu, který nemá význam. Bojíme se však ze stavu věcí vystoupit, protože nám dává pocit jistoty a bezpečí. Setrváme v něm a ubíjíme se pocity úzkosti.

S každým dalším dnem, kdy zůstaneme v zajeté rutině, se zvyšuje riziko zhroucení a ztráty smyslu. Právě smysl patří mezi základní potřeby spokojeného a zdravého života. Chceme, aby naše existence k něčemu vedla, abychom na světě něco zanechali. Pokud se tak nestane a máme pocit, že náš život je promarněný, přichází strach z konce a ze smrti. Přepadne nás panika z konfrontace s vlastními limity a neúprosně tikajícími hodinami odměřujícími náš zbývající čas na tomto světě.

Zakladatel gestalt terapie Fritz Perls se na úzkost dívá jako na přirozený stav života, který má velký potenciál k progresu. Pokud se cítíme úzkostní, znamená to, že něco v našem životě není v pořádku, že se něčeho bojíme, že nad něčím nemáme kontrolu.

Díky tomu se ale můžeme rozvíjet. Pokud se nám podaří tyto zúzkostňující podněty identifikovat, máme jedinečnou možnost se jim postavit a posunout se v životě dál. Proto je úzkost podle Perlse základem pohybu vpřed. Směřuje naši pozornost do míst, která jsou pro nás důležitá – a to ve světě, kdy má každý z nás milion možností, jak se životem naložit, vůbec není málo.

Pokud se nám podaří identifikovat, co nám v našem jedinečném životě dává smysl, najdeme i způsob, jak prožívanou úzkost zmírnit. Pro někoho to může být sport, pro jiného studium. Zatímco jednomu bude dávat smysl pobyt přírodě a samotě, druhý ho najde ve společnosti a městu. Pro další z nás je smysluplné zaměření na ostatní a vše, co děláme, děláme s ohledem na druhé. Pro jiné je to spíše vnitřní a upřímný prožitek vlastního citu.

A v neposlední řadě dokážeme najít smysl v utrpení, o němž hovoří Viktor Frankl. Jelikož každý den zažíváme malé či velké pocity ztracenosti a beznaděje, můžeme v jejich překonávání najít sílu a chuť k životu. Stačí za ně převzít zodpovědnost.

Pozorně tedy sledujme, jak se cítíme, čeho se bojíme, čeho chceme dosáhnout. Pokud nás při tomto sledování zastihne byť jen náznak existenciální úzkosti, je to signál. Informace, že právě toto téma je pro nás důležité.