Uzdraví vás síla duše?
Psychosomatika potřebuje vybřednout z esoterického bahna. Zaslouží si to.
O psychosomatice už nejspíš většina lidí někde slyšela, ať už si o ní myslí cokoliv. Je jen logické a přirozené, že se po dlouhé době extrémně orientované na hmotu a materiálno začínáme obracet a hledat některé odpovědi na druhé straně. Pokud chceme pojem nějak vysvětlit i úplnému laikovi, můžeme říct, že psychosomatika hledá příčinu nemocí primárně v duši a fyzický symptom, kterým se vše následně projeví, považuje za spíše druhotný. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že není vůbec neobvyklé, aby někoho ze strachu před zkouškou rozbolelo břicho, dítě se ze vzdoru pozvracelo nebo nás jako následek stresové situace přepadl průjem, začne to dávat poměrně logický smysl.
Mnoha lidem to dává smysl tak velký, že de facto rezignují na cokoliv jiného a stále jen hledají „duševní příčinu“ čehokoliv. V jistých kruzích je skoro pravidlo, že položíte‑li otázku, co si máte uvařit za čaj proti kašli, dostane se vám odpovědi, že napřed je třeba vyřešit, proč tedy vlastně kašlete.
Pokud vám v takovou chvíli začne blikat pomyslná kontrolka, že tady už je asi něco špatně, tak máte pravdu a porucha skutečně není na vašem přijímači. Psychosomatika – minimálně v tom pojetí, které je u nás asi nejrozšířenější a které z největší části vychází z teorií C. G. Junga – totiž staví hlavně na rovnováze. Vyrovnání polarit a jejich harmonizaci.
Což není něco, co lze shrnout do dvou vět a vysvětlit, už proto, že naše myšlení je z principu polaritní: nedokážeme myslet něco a zároveň jeho pravý opak. Z toho pramení celá řada nepochopení, která psychosomatiku provází. Mnozí ji zavrhnou jen jako další ezoterický nesmysl, tím ale ani náznakem není.
Jaké jsou ty nejrozšířenější omyly a nedorozumění ohledně psychosomatického přístupu?
Poznej příčinu a uzdrav se
Tady tkví asi největší potenciál pro nedorozumění. Tak jako klasický lékař pátrá po příčině nemoci v těle a hledá bakterie či viry, psychosomatický terapeut pátrá po podobných záškodnících v duševní oblasti. Omezení, traumata, bloky, špatné vzpomínky… Možností je snad ještě více než v klasické medicíně. Nicméně jedno mají společné. Poznání příčiny je základ léčby, nikoliv její konec.
Ano, jsou případy, kdy je symptom skutečně odstraněn pouze tím, že najdeme, co ho zapříčinilo. Často to může být případ různých podivných alergií, které mohou být zapříčiněny skutečnou traumatizující událostí. Tu pak stačí vytáhnout zpět do vědomí, aby se nemusela připomínat prostřednictvím alergie. Z vlastní praxe znám takto „zázračně“ vyléčenou alergii na rýži nebo na morčata, kdy byl během pár hodin skutečně a trvale odstraněn předcházející celoživotní hendikep.
Nicméně daleko častější je případ, kdy příčina je počátečním bodem cesty, která může vést k uzdravení, ale také nemusí. Proč nemusí? Protože zatímco u běžné léčby leží prakticky všechna odpovědnost na lékaři a pacient pouze pasivně přijímá, co mu lékař doporučí dělat nebo jíst, psychosomatika ponechává zodpovědnost na pacientovi a terapeut je v podstatě jen průvodcem, který pomáhá nalézt směr cesty. A z této situace pramení další nedorozumění.
Psychosomatik ví něco, co vy nevíte
A teď vám to odhalí a vy se uzdravíte. Tak bohužel, takhle taky ne. Jediný člověk ví přesně, kde je problém, a to je pacient sám. Terapeut je tu od toho, aby to pacientovi pomohl zjistit. Jak je ale možné, že se pacient neuzdravuje, když ví přesně, co mu je a co by mu pomohlo?
Nechci být až tak radikální jako někteří kolegové a říkat, že pacient svoji nemoc chce a stav, který zažívá, mu vyhovuje. Znám dost případů, kde je to naprostá pravda. Takovýto člověk ale psychosomatiku velmi brzy vzdá nebo se jí bude instinktivně vyhýbat. Ale i ten, kdo se uzdravit chce, je touto – jak říká trefně Ruediger Dahlke – provozní slepotou postižený.
Přednáška 19. listopadu 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..