Uzdravení ve vztahu

Pokud se o psychologii zajímáte delší dobu, možná už jste narazili na koncept citové vazby od Johna Bowlbyho a Marie Ainsworth; někdy ho můžete potkat pod anglickým názvem attachment. Ve zkratce se dá říct, že když jsou děti maličké, zhruba v prvních dvou letech života, vytvářejí si silnou a jedinečnou vazbu k té osobě, která se o ně nejvíc stará. Nejčastěji tedy k mámě – nadále tak budeme pracovat s postavou mámy, samozřejmě ovšem může jít třeba o babičku nebo tátu, pokud dítě v tomto věku vychovávají. Kvalita této citové vazby ovlivňuje naše vztahy i naše sebepojetí do celého dalšího života.

Existuje několik typů citové vazby:

Pokud je máma aspoň zhruba dobrá, reaguje na naše potřeby (nejen ty tělesné jako hlad nebo zima, ale taky ty emoční, jako je třeba dotek a nošení), pokud se nám věnuje, je dostupná, utěšuje při pláči, opětuje úsměv, dělá s námi občas legraci a je předvídatelná, citová vazba je bezpečná. Dítě se pak snaží být mámě nablízku, vrací se k ní v případě nejistoty nebo nebezpečí, máma je pro ně základnou, odkud se dá vyrážet do světa a zase se vracet. A když je máma pryč, je neštěstí na střeše. Pokud máme štěstí na takový první hluboký vztah, s důvěrou a bez úzkosti pak vstupujeme do dalších vztahů v našem životě.

Pokud je máma odmítavá, zajistí třeba jen krmení a teplo, ale dítě nepochová, nehladí a na pláč nereaguje (třeba v duchu masáže socialistických doporučení, podle kterých bylo hlavní dítě „nerozmazlit“), dítě se naučí vyhýbat a nedůvěřovat prvně mámě a pak obecně lidem – je to lepší než se pořád znovu a znovu nechávat zranit odmítnutím. Vytvoří si vyhýbavou citovou vazbu. Tito lidé se bojí být ve vztazích zranitelní, nechat se poznat, začít někomu věřit, někdy působí chladně.

Nekonzistentní máma, která totéž chování jednou přejde mlčením a podruhé za ně dítěti strašně vynadá, občas reaguje a občas ne, spoluutváří u svého dítěte úzkostně ambivalentní citovou vazbu. V dospělosti takoví lidé často zažívají strašný strach, že o partnera přijdou, touží se přiblížit a současně se toho bojí. Nejobtížnější pro život je dezorganizovaná citová vazba. Tu si utváří děti rodičů, kteří byli zdrojem ohrožení – třeba děti týrané nebo zneužívané.

Důležité je, že podle nových poznatků z pole neuropsychoterapie kvalita citové vazby doslova ovlivňuje to, jakým způsobem si malé batole postaví a zorganizuje mozek. Někteří neurovědci dokonce říkají: Mozek je párový orgán. Citová vazba neboli attachment nastavuje naše emoce, motivace i paměťové procesy pro celý zbytek života. A také náš náhled na sebe. Mysl malého dítěte není ještě natolik rozvinutá, aby si dítě dokázalo říct, že rodič chybuje, že selhává ve své roli. A tak si řekne třeba:

• Něco je se mnou špatně.
• Nikdo mě nemůže mít rád jen tak. Musím si lásku zasloužit.
• Je mě moc. Starat se o mě lidi vysiluje.
• Nejsem dost dobrá, dost dobrý tak, jak jsem.

Abychom každou úzkost a ztrátu sebevědomí neházeli jen na rodiče: Samozřejmě je důležité připomenout, že ke zranění, které nás připraví o důvěru k lidem nebo k sobě samým, můžeme přijít i v podstatně pozdějším věku a naši rodiče v tom mohou být nevinně.

Je možné mít vřelé vztahy doma, fajn dospělé kolem sebe, a zažít šikanu ve škole. Nebo neodhadnout dobře volbu partnera a zvolit si někoho, kdo se na první pohled jeví skvěle, nakonec se z něj ale vyklube psychopat a naše nastavení považovat vztahy za příjemné a bezpečné po čase rozmlátí na prach. První vztah s hlavní pečující osobou nicméně nastavuje, s jakým základem se vydáme do života. A současně je někdy smutná realita, že jací byli naši rodiče, takové si hledáme partnery.

Už v dětství nás může zachránit jiný bezpečný dospělý

I tvůrci teorie attachmentu mluví o tom, že citovou vazbu si postupně utvoříme k oběma rodičům. Pokud primární pečovatel, třeba máma, stojí z psychologického a emočního hlediska za starou bačkoru, pořád ještě si dítě může utvořit bezpečnou vazbu třeba k tátovi. A to může (i když nemusí) stačit pro to, ať se náš mozek zorganizuje zdravě a ať můžeme jít do budoucích vztahů s důvěrou.

Ale i tam, kde nezafunguje ani jeden z rodičů, není všechno ztraceno. Americká vývojová psycholožka Emma Werner provedla jedinečnou dlouhodobou studii, která to dokazuje. Vybrala téměř 700 dětí, které se narodily na jednom z havajských ostrovů v sociálně vyloučené lokalitě v rizikových rodinách. Jejich rodiče pili, byli extrémně chudí nebo měli nějakou duševní chorobu. A tyto děti sledovala v průběhu dlouhých desetiletí. Začala v roce 1955, výsledky publikovala v roce 2000. Ukázalo se, že většina dětí byla v životě skutečně poznamenaná špatnými výchozími podmínkami. Ale některé ne. Některé si našly dobrou práci, založily rodiny a žily spokojeným životem.

Čím se tyto „úspěšné“ děti lišily? Dovedly si říct o pomoc. Často rozvíjely nějaký zájem, který jim přinášel pozitivní zážitky. Ale především měly v okolí někoho, kdo zastal funkci „spolehlivého dospělého“. Mohl to být sourozenec, učitel, teta. To je dobrá zpráva pro širší rodinu, dětské psychology nebo pedagogy – i tam, kde dítě přichází z nedobrých podmínek, je možné kurz jeho života pomoci obrátit k dobrému, pokud mu nabídnete bezpečný vztah.

V dospělosti můžeme citovou vazbu opravit

I kdyby v našem dětství chyběly podpůrné osoby, nebo by jejich působení nestačilo na zdravé nastavení naší mysli pro vztahy, můžeme najít léčivý vztah v dospělosti – s terapeutem, ale i kamarádem nebo partnerem. Mysleme na základní předpoklad soudobé psychoterapie: že každý organismus směřuje sám od sebe ke zdraví, a najde‑li možnost se něčím vyléčit, zpravidla po ní sáhne. Jde tedy o to prožít korektivní zkušenost ve vztahu, ve kterém vám bude dobře.

Tu vám samozřejmě může zprostředkovat psychoterapie – psychoterapeutický vztah je podle všech výzkumů ta hlavní léčivá přísada terapie. Díky neurovědám už dnes víme, že prožití takového korektivního vztahu dokáže reálně měnit mozek na biologické úrovni a opravit tak dráhy, které se vytvořily nějakým nešťastným způsobem v dřívější době.

Je to dokonce tak, že terapie řešící posttraumatickou poruchu tím způsobem, že se s traumatem klient konfrontuje, má o traumatických zážitcích znovu mluvit a znovu vše odžít, ve skutečnosti nemají větší efekt než terapie, ve kterých se „pouze“ podaří navodit bezpečný a pevný vztah mezi klientem a terapeutem, kde se budují zdroje a posiluje to zdravé.

Léčivý terapeutický vztah dodnes nejspíš nikdo nepopsal lépe než Carl Rogers, zakladatel humanistického psychoterapeutického směru PCA (na osobu zaměřený přístup). Podle Rogerse má takový vztah tři základní předpoklady. Dá se říct, že právě ty vytváří nejenom dobrou terapii, ale taky dobré rodičovství nebo partnerství:

Autenticita

Jeden člověk s druhým (tedy například terapeut s klientem) nehraje žádné zákulisní hry, nelže, nemanipuluje. Když neví, řekne, že neví. V komunikaci je upřímný, otevřený a rovný. Mluví sám za sebe, sdílí svoje pocity a myšlenky, nedělá ze sebe někoho, kým není. Na otázku upřímně odpoví, nekličkuje. Trochu varchlatě, ale nejstručněji řečeno: nedělá něco, aby ten druhý něco.

• V mezilidských vztazích to třeba znamená, že když něco od druhého chci nebo potřebuji, normálně ho o to poprosím. Nedělám kolem toho divadlo, neříkám třeba něco jiného, aby se mi ten druhý musel sám nabídnout.
• V rodičovských reakcích se víc řídím tím, jak něco právě teď prožívám a co já si o dané věci myslím, než tím, jak bych asi jako rodič měl správně reagovat.
• V partnerství mám odvahu ke zranitelnosti. Když je mi třeba po partnerovi smutno a přeju si, ať mi napíše, normálně mu pošlu zprávu: „Přišlo na mě smutno, napiš mi něco hezkýho.“ Nepočkám do víkendu, zatímco celou snídani strávím výčitkami Jitčin Honza jí píše z práce esemesky třikrát denně.

Empatie

Jeden člověk respektuje a snaží se chápat pocity druhého. Nevymlouvá mu je, neradí, nepřemalovává realitu na růžovo, neříká ale vždyť prosím tě, co si stěžuješ nebo ty kolem toho naděláš, a už vůbec ne nebuď hysterická. Totéž můžeme vztáhnout na děti a na rodičovská neřvi…, prosím tě, vždyť se nic nestalo a kdybys dával pozor, tak ti to nespadne. Představte si, kdyby vám něco takového řekl terapeut – asi už byste k němu nešli.

Empatie znamená pravidelně si zkoušet vlézt do kůže druhého člověka. Upřímně si zkusit situace představit z jeho pohledu a pak až reagovat. Doptávat se. Vnímat. A hlavně poslouchat. Pak je snazší říct ty jo, ty z toho už musíš být strašně unavená; ach jo, to mě mrzí nebo to by mě teda taky naštvalo. Nebo neříkat nic a jen druhého obejmout.

Bezpodmínečné přijetí

V angličtině unconditional positive regard. Tím není myšleno, že jeden druhého nikdy nenaštve. To by svědčilo spíš o nezájmu. Dokonce i terapeut má právo být naštvaný na svého klienta, a naopak – pokud se o tom dokážou pobavit, může to naopak jejich vztah posunout na opravdovější rovinu.

Bezpodmínečným přijetím je myšleno, že ať moje dítě, nebo třeba můj partner dělá cokoliv, beru ho a miluji ho ráda takového, jaký je. Jeho činy v mých očích nesnižují jeho hodnotu jako člověka. Čin můžu odsoudit, všichni občas uděláme chybu. Ale daný člověk zůstává v našich očích v základu dobrý. I tehdy, když se mu nedaří.

Růst k dobrému

Rogeriánské bezpodmínečné přijetí na poli psychoterapie má v sobě také element důvěry: Věřím, že ten druhý má v sobě to, co potřebuje k prospívání. Věřím, že dokáže správně vnímat svoje potřeby, rozhodovat za sebe a růst k dobrému.

Možná si vzpomenete na pohádku Lotrando a Zubejda a na povzdech: „Tři obyčejné věci potřebovala princezna k uzdravení.“ Nakonec i v životě to, co potřebujeme, není zas až taková raketová věda. Prostě toužíme být vnímaní a přijatí takoví, jací jsme, chceme, ať o nás má někdo zájem, ať nás má někdo rád a ať s námi druzí jednají na rovinu.

V životě to samozřejmě tak jednoduché není. Není snadné najít partnera, který to dokáže ve většině situací nabídnout. Není snadné být sám tím, kdo totéž nabízí druhému. Není možné (a ostatně to ani není třeba), aby to fungovalo stoprocentně – i v nejpevnějších vztazích jsou přešlapy a nedorozumění, jinak nejspíš nejsou reálné.

Pokud je jeden z partnerů zraněný příliš, ten druhý může časem ztratit trpělivost, i když jí měl na začátku spoustu. Tam, kde třeba partner s úzkostnou citovou vazbou žárlí, může ten druhý nabízet bezpečí, být otevřený a upřímný, nezavdávat příčiny k nedůvěře – ale věrnost není možné dokázat. A nic nevyřeší, když dva lidé uvíznou na dlouhé roky ve vzorci zachraňovaný – zachránce.

Jedním z mnoha paradoxů mezilidských vztahů tak je, že zatímco dobrý partnerský vztah dokáže vyléčit dětská zranění, neměli bychom takové léčitelství po partnerovi chtít a nárokovat si ho. A ani není dobrý nápad přečíst si rogeriánské principy a rozhodnout se s nimi toho druhého cíleně „vyléčit“ – protože jak jsme si řekli už v samém úvodu, na vyléčení musí být dva a už samotná agenda „opravit partnera“ je v rozporu jak s autenticitou, tak s bezpodmínečným přijetím. Pokud bude vztah dobrý, porostou v něm oba partneři sami, bez jakékoliv agendy.

Jestli tedy poznáváte sami sebe v popisu úzkostné nebo vyhýbavé citové vazby, určitě není chyba projít psychoterapií. Ta ostatně často pomůže najít způsoby, jak podpořit to zdravé i v partnerském vztahu.