Úžas jako lék

Jsme hvězdný prach. To není jen poetická metafora, ale doslovná pravda. Naše tělo obsahuje prvky vytvořené při nejdramatičtějších událostech vesmíru. Kyslík, kterého máme v těle nejvíc, vznikl v nitru obřích hvězd při teplotách milionů stupňů. Vápník v našich kostech a železo v krvi se zrodily při gigantických hvězdných explozích – supernovách, které na okamžik přezáří celou galaxii. Ještě vzácnější prvky jako třeba jód, nezbytný pro naši štítnou žlázu, vznikly při srážkách neutronových hvězd – fakt hustých objektů, kde čajová lžička hmoty váží jako celá naše Země.

A vodík, třetí nejhojnější prvek našeho těla a součást každé molekuly vody v nás, v sobě nese celou historii vesmíru – vznikl chvilku po Velkém třesku před skoro čtrnácti miliardami let.

Malé velké věci

Když se dívám na své ruce, dívám se na hmotu, která prošla nitrem hvězd, zažila jejich smrt v oslnivých explozích a putovala vesmírem miliardy let, než se stala součástí Země a nakonec i mě, nás. Všichni jsme vznikli hodně dávno, vlastně úplně na začátku, a v hodně dramatických kulisách. Proč se tedy divit, že je náš život dramatický…

Každý jsme kus vesmíru. Byli jsme tady vždycky a budeme i dál. Součást toho všeho. A co je pro mě největší pecka: Jsem kousek vesmíru, který si (skrze mě) uvědomuje sám sebe.

Na první dobrou to může znít megalomanicky. Hlavně pro někoho, kdo se skoro celý život podceňuje. A taky proto, že v kontextu vesmírných rozměrů jsme každý jenom pouhá mikrotečka na mikrotečce. Ale ono to tak prostě je. Jsem kousek vědomého vesmíru. Jako wow, že se to na chvíli takhle sešlo. Tahle myšlenka mi neskutečně pomáhá. I když si při občasné turistice v údolí stínů říkám, jestli to nemohl oddřít někdo jiný.

Většinou jsem ale v modu, že je to nezasloužená výsada, být chvíli vědomá. Užít si to? Určitě. Ale kdyby to bylo všechno, bylo by to málo. Spíš to pořádně vychutnat. Hrát si s tím. Být si toho vědomí vědomá co nejvíc. Tenhle pohled mě vede i k pocitu většího propojení a soucitu s jinými kousky.

Postupně jsem začala vidět věci v jiné perspektivě: rutinní práci, nákupy, účty, denní politickou pěnu, parkovací zóny, pinožení na sockách… tomuhle má dávat absolutní význam kousek vesmíru, co má šanci si tady na miniaturní chvilku uvědomovat sebe sama?

Vesmírná perspektiva mi přináší intelektuální uspokojení a dává mi něco ještě mnohem cennějšího – úžas. Ten pořád stejně opojný dětský úžas nad tím, jak neuvěřitelně nepravděpodobné a zároveň nevyhnutelné je, že tady vůbec jsme. Že se pár prázdných atomů na chvíli sešlo tak, aby vytvořily vědomí schopné žasnout nad svým vlastním původem a bytím.

Když si uvědomím tíživé pocity nebo tonutí v malichernostech, stačí si připomenout: Jsem kousek vesmíru, který prošel srdcem hvězd. Mám v sobě vodík starý jako čas sám. Jsem z 99,9999 % prázdný prostor držený pohromadě neviditelnou energií.

Bolístky jsou prostě jen součástí té nepravděpodobné kosmické hry, ve které máme to štěstí hrát vědomé role. A možná je právě schopnost úžasu (nad vesmírem, jeho fungováním, nad sebou samými, nad tím, že vůbec něco je) tou nejlepší výbavou pro cestu tímhle divokým, krásným a těžkým životem.