Už se jen hádáme

Zní vám tyto věty povědomě? Slýcháte je? Říká vám je partner? Pokud ano, velmi pravděpodobně vás rozčilují stejně jako mnoho jiných lidí. Zvlášť když slyšíte tón, kterým jsou proneseny: obviňující, urážející, úkolující, útočný. A hlavně častokrát vyvolávající hádku. Pár slov, které mají sílu v nás vzbudit vlnu emocí od vzteku po lítost, smutek i strach. Stačí tón partnerova hlasu a začíná konflikt, hádka, na jejímž konci bychom ideálně měli situaci vyřešit. Nejlépe kompromisem výhodným pro obě strany.

Už když tato slova píši, tuším, že mnoho z vás se jen ironicky pousměje. V partnerství se častokrát děje pravý opak. Hádky se opakují na stejná témata, vytahují se zbytečnosti nebo minulost. Zůstává pachuť prohry, kdy víme, že omluvit se musí druhá strana. O věcech se nemluví a nechávají se vyhnít. Častokrát se hádáme mlčky, pasivní agresí. Někteří nemají spory rádi, a tak v duchu trpí a zuří. Otevřený konflikt je ale na spadnutí.

Ráda bych na úvod zmínila důležitou věc, a to, že konflikt či hádka ve vztahu je zcela normální. Je v pořádku si čas od času uvědomit, že nejsme spokojeni se stávající situací a že potřebujeme nastavit nová pravidla hry. Už se nám nelíbí, jaký stylem se ostatní členové domácnosti podílejí na domácích pracích nebo že partner chodí příliš pozdě domů z práce, že přistupuje jinak k výchově dětí, že nechává nepořádek v koupelně, že nemáme žádný čas pro sebe, že se cítíme odstrčení na poslední místo a tak dále.

Můžeme cítit potřebu se vymezit, sdělit druhému, že je něco, co nám vadí, co se nám nelíbí. Nicméně když se rozhodneme pozměnit svoje hranice, zcela jistě se dotkneme hranic těch druhých. Pokud ze sebe sejmeme některé povinnosti, nejspíše budeme chtít, aby je vykonal někdo jiný. Budeme vznášet požadavky, komentáře, prosby, aby se stala změna. Aby partner či partnerka začali dělat něco jinak. To se ne vždy musí setkat s pochopením.

Všechno, co nám vadí

Posledních pár měsíců s Michalem je to děs. Doslova. Nechápu, co se s námi stalo. Zdá se mi, že už si vůbec nerozumíme. Jako bych byla vedle někoho, koho vůbec neznám. Je buď podrážděný, unavený, nebo otrávený z čehokoliv, co navrhnu. A já už jsem taky unavená, líčí Kateřina. Jsme spolu dva roky. Ze začátku to bylo super. Rozuměli jsme si v zájmech, názorech a měli jsme spoustu plánů do budoucna. Jednou za delší čas jsme se sice pohádali, ale nebylo to nic hrozného. Vždycky jsme to nějak přešli a naštvání třeba do rána vyprchalo.

Ale časem bylo hádek víc a víc. Vlastně kvůli všemu. Mně vadí, že neuklízí, jemu vadí, že mi to vadí. Nemá rád procházky, ale já potřebuju pohyb a čerstvý vzduch. On nejradši tráví čas doma u počítače. Pořád plánuje, že začne podnikat, ale stále se mu nedaří uchytit se. Mně vadí, že nemá žádnou opravdovou zodpovědnou práci a vše je takové na vodě. Necítím od něj žádnou jistotu ani podporu. Nevím, za co bych si ho měla vážit. Jenom sedí doma a o všem dokola mluví, ale nic pořádně neudělá. Navíc když mu chci povídat, co se dělo u nás v kanceláři, obvykle mě odbyde, že nechápe, na co si pořád stěžuju. Prostě se mě ani nesnaží pochopit. Já bych ale chtěla, aby to bylo jako dřív. Abychom si zase rozuměli.

Katka se s Michalem hádá téměř nepřetržitě. Vlastně si vadí už téměř ve všem a jejich komunikace se skládá hlavně z vyostřených diskusí nad jakoukoliv hloupostí. Nerozumí si. Obviňují se a hádky jsou častější a častější. Kateřina je momentálně v situaci, kdy ví, jak krásný vztah s Michalem měla, ví, že ho milovala, a ráda by se vrátila zpět. Nicméně neví, jestli to jde, a pokud ano, neví jak.

Pojďme se podívat ještě na jednu situaci, kterou prožívá čtenářka Simona: S mužem jsme spolu patnáct let, máme dvě krásné zdravé děti. Vedeme farmu, která je rodinné dědictví ze strany muže, a myslím, že pro něj znamená úplně všechno. Prožili jsme si toho spolu hodně. Nejdříve jsme žili s jeho mámou a babičkou, které dle jeho slov obě nesnášel, protože mu lhaly. To soužití bylo celkem náročné, ale byli jsme spolu a milovali se.

Zhruba čtyři roky zpátky na sobě cítím změnu, vím, že je něco se mnou špatně. Za jeho zády jsem na burze prohrála značnou část peněz, vedení kanceláře se mi vůbec nedaří. Zatajuji muži i své vážné pracovní chyby, jsem stále unavená, a když s ním mluvím, děsím se, jak hrozně špatná v jeho očích jsem. Prý to vše dělám, abych ho zničila, mstím se mu a tak. Cítím se pod šíleným tlakem a vidím, jak se to projevuje i na našich dětech, které mám od začátku na starosti hlavně já.

Vím, že moje neotevřenost je zásadní problém. Několikrát jsem se snažila mu vše říct, ale přijde mi to nemožné a asi i k ničemu. Po problému s burzou jsem mu všechno řekla, ale stejně se nabalily další firemní problémy, které mu neříkám a snažím se je řešit sama. Občas na něco přijde; když mu něco řeknu, jsem zase ta nejhorší…

Jak vypátrat příčinu?

Katka zatím ještě neví, co a proč se vlastně děje. Nedokáže rozklíčovat, proč je Michal neustále podrážděný a bez nálady. Aby se jejich vztah mohl někam posunout, je potřeba se po této příčině začít pídit. Nejlepším způsobem, jak na to, je pokládat otázky – sobě i Michalovi.

• Kdy se vlastně hádáme?
• Co je nejčastější příčina našich sporů?
• Má na naše hádky něco vliv? Pracovní únava, místo, čas, přítomnost jiných lidí?
• Co je častým spouštěčem Michalovy špatné nálady?
• Dělá Katka něco konkrétního špatně, že je Michal podrážděný?
• Co může udělat Katka, aby se jejich vztah zlepšil?
• Co by Michal potřeboval? A co by zase potřebovala Katka, aby byla spokojená?

Otázky může pokládat Katka sama sobě ještě před tím, než se s Michalem pustí do rozhovoru. Tento předstupeň jí pomůže zahájit konverzaci tak, aby nezněla příliš útočně.

Určitě si vybavíte vaši reakci, když partner začíná rozhovor či konfrontaci větou: Ty seš zase naštvaná? A ačkoliv bychom v tu chvíli rády odpověděly Ano, jsem naštvaná (zklamaná, nešťastná), protože…, namísto toho zazní Ne! A následuje mlčení a všechny pocity bublají a vřou uvnitř. Jen kvůli tomu, že začátek konverzace byl útočný a obviňující.

Zkuste nejprve popsat, jak se cítíte vy

V případě Kateřiny by začátek rozhovoru mohl vypadat takto: Víš, Michale, poslední dobou jsem nervózní, když mám přijít domů a nevím, v jaké náladě tě najdu (místo: Ty seš zase podrážděnej! Já už se kvůli tobě bojím přijít domů.). Doma se nedokážu uvolnit a mám pocit (já mám pocit), že se už jen hádáme, a jsem z toho vyčerpaná (místo: Ty po mně pořád něco chceš a pak seš ještě nespokojený!).

Čím více vyjádříme pouze svůj pohled, svůj pocit, svůj názor, dáváme i druhé straně prostor, aby poznala, co se s námi děje. Subjektivní hodnocení nám nikdo nemůže vzít. To, jak prožíváme vztah, jak se v něm cítíme, je čistě naše zkušenost, kterou se můžeme snažit druhému přiblížit a vysvětlit.

Může se stát, že Michal ani netuší, v jakém rozpoložení se Katka nachází. Možná je podrážděný z práce nebo dlouhodobě unavený. Možná má jiný vztah a v tom současném se cítí uvězněný. Katku rozhodně čeká v ideálním případě klidná diskuse o tom, jak se kdo ve vztahu cítí (aniž by na sebe s partnerem navzájem útočili a vyvraceli si své subjektivní prožitky). Pokud k sobě budou otevření, je to dobrý výchozí bod pro práci na vztahu.

Simona je v tomto ohledu o krok dále. Ona příčinu toho, proč se ve vztahu stále častěji objevují hádky, konflikty a výčitky, zná. Dokonce má situaci částečně ve vlastních rukou. Tuší, že za to může ona svým zatajováním a lhaním. Co tedy v tomto případě?

Na rovinu

Představme si na moment zcela jinou situaci. Jsme u pracovního pohovoru a ptají se nás, zda zvládneme pracovat přesčas. Zda jsme ochotni vzít si na starost celý projekt. Zda zvládneme ob týden jezdit do zahraničí. Zda se postaráme o kompletní administrativu i vedení týmu. A my budeme odpovídat, že určitě ano! Jistěže to zvládneme, ještě sice nevíme jak, ale určitě to půjde.

První měsíce budeme vynakládat obří množství energie, abychom naplnili očekávání. Abychom udrželi ideální obrázek skvělého zaměstnance, ba přímo nejlepšího! Abychom dodrželi vše, co jsme odsouhlasili. Chceme potěšit druhou stranu a nevzdat se iluze, kterou jsme na začátku vytvořili.

Ve vztahu to může být zrovna tak. První měsíce, možná i roky, jsme žili idylicky. Harmonie, pohoda, velká láska. Situace se ale časem mění. Najednou cítíme, že už nezvládáme být tak perfektní jako na začátku. Nejde být pořád nejkrásnější, nejschopnější, nejúžasnější manžel či manželka. Objevují se zádrhele, neshody, selhání, zklamání a s tím i hádky a konfrontace.

Nejenže se mnohdy nevznášíme na růžovém obláčku, ale někdy zkrátka vztah připomíná spíše vichřici s intenzivním deštěm. Simona vynakládá velké úsilí a velké množství energie, aby zakryla svoje neúspěchy před manželem. Stále se zuby nehty snaží udržet obrázek úspěšné, podporující manželky, a čím více se snaží, tím více škody páchá. A manžel tomu nerozumí.

V tuto chvíli je dobré jít s pravdou ven. Tento krok je velmi náročný. Vyžaduje hodně sebereflexe, pokory i odvahy. Je to velký risk. V případě pracovního prostředí bychom měli zajít za vedoucím a sdělit mu, že bohužel nestíháme. Že si nevíme rady nebo že daná pozice přesahuje naše kompetence. A je možné, že tímto krokem budeme hodně riskovat. Nemáme tušení, jaká bude reakce. Možná o práci přijdeme. Možná bude vedoucí rád, že jsme si sami takto dokázali situaci vyhodnotit, a vyjde nám vstříc. Možná, že budeme mít práci zajímavější.

Pokud Simona ví, že vztah je pro ni velmi cenný a nechce o manžela přijít, bude potřeba zariskovat. Upřímně říct manželovi, jak se situace má. Co vše se s jejími obchody na burze stalo a jaké byly důvody jejího lhaní. Zároveň mu vysvětlit své obavy: strach z jeho ztráty a zklamání. Strach, že nenaplnila očekávání. Čím více popíše svou situaci a pocity, tím lepší bude mít manžel šanci pochopit její chování.

Náš partner by měl být parťákem. Je pochopitelné, že nechceme zklamat. Chceme být tou báječnou, úžasnou a nejvíc milovanou osobou stejně jako na začátku vztahu. Nicméně v průběhu společných let přicházejí krize, výzvy, překážky. Máme plno nových zkušeností, které mění náš pohled na společný život. Ten, kdo žije vedle nás, má ale právo vědět, co se s námi děje. Upřímně. Dáme mu tak šanci se na vztahu podílet. Bez upřímnosti to zkrátka nejde.

Konfrontace ve vhodném prostředí

Katka se tedy rozhodne Michalovi popsat své pocity. Simona se rozhodne říct manželovi o svých obchodech a neúspěších. Obě ženy jsou odhodlané bojovat za vztah a snažit se o jeho záchranu. Ani jedné není toto pomyšlení příjemné. Vědí, že přijde konfrontace, a mají strach z reakce partnera. V tuto chvíli to nejlepší, co pro sebe mohou udělat, je dobře se přichystat.

Nejen ve smyslu předchozích odstavců (popsat, jak se já cítím ve vztahu a co já prožívám), ale také promyslet, jaké prostředí a čas bude na otevřenou diskusi vhodný. Měli byste být sami, odpočatí, nikoliv unavení z práce nebo z jiné aktivity. Neměli byste ani vy, ani váš partner zrovna řešit jiný problém (rodinný, pracovní, osobní…). Není od věci se s partnerem předem domluvit, že byste potřebovali o něčem důležitém mluvit a kdy by se mu to hodilo.

Zkuste si představit sebe, že byste měli plnou hlavu pracovního problému a najednou by vás „přepadl“ partner s diskusí na téma společné budoucnosti, vaší dlouhodobé nálady, či by chtěl řešit přeorganizování společných povinností. Patrně by byl celý rozhovor poznamenán aktuálním rozpoložením a možná, že i kdyby to mohla být velmi klidná i rychlá domluva, nakonec by se z ní stala ona nechtěná hádka.

Komunikační neštěstí

Simona i Katka mají připraveno. Vědí, co mají na srdci, a vědí, kdy si chtějí promluvit. Bojí se konfliktu i hádky. Obě ženy by byly rády, kdyby se mohly vyhnout prudkým emocím, vzteku nebo hrobovému tichu. Když očekáváme vyostřenou diskusi, je dobré snažit se vyhnout několika komunikačním neštěstím. Proč jim takto říkám? Obvykle i nám samotným „naběhne žilka“, jakmile je slyšíme:

Zevšeobecňování

Ty mi nikdy nepomůžeš. Ty mě nikdy neposloucháš. Ty vždycky přijdeš pozdě. Ty musíš vždycky mít všechno hned… Místo těchto vět zkuste být konkrétní. Zabývejte se pouze aktuální situací, která se stala.

• Co opravdu teď řešíte?
• Na čem konkrétně se chcete dohodnout?
• Co konkrétního potřebujete změnit?

A pokud opravdu saháte do minulosti, mluvte specificky o konkrétních situacích.

Skákání si do řeči

Ačkoliv je to základní pravidlo, velmi často a rádo se porušuje. Je to těžké, když slyšíme druhého říkat věci, které se nám nelíbí. Ale dejme mu čas a prostor vyjádřit celou jeho myšlenku či pocit. A chtějme to samé i pro nás. Pokud se Simona rozhodne svému muži říct celou pravdu, určitě ocení, pokud bude mít prostor říct vše, včetně bolestných pocitů provinění a lítosti, které ji mohou v očích manžela ospravedlnit. Pokud by pro ně ale nedostala prostor, nejspíše se budou točit mezi vzájemnými obviněními, jak mu to mohla udělat, jak mu mohla lhát, zpronevěřit společné peníze a tak dále.

Předpokládám, vím a neposlouchám

Když už vydržíme (ať to stojí sebevíc sil) neskákat druhému do řeči a partner vyjadřuje svoje stanovisko, zkusme opravdu naslouchat. I on může prožívat něco velmi náročného. Jeho pohled na situaci je čistě subjektivní zkušenost (stejně jako váš). Zajímejte se o něj a ptejte se, jak je jemu. Vnímejte i jeho pocity, i když to nebude nejpříjemnější. Zkuste pochopit, jak se může cítit. Zkuste být otevření čemukoliv, co může přijít. Kritice, vzteku i nelibým pocitům, které může partner prožívat.

Má cenu se ještě snažit?

Zamilování jde samo, od přírody. Dlouhodobý vztah je dřina. Je plný krušných chvilek, vyostřených debat, kompromisů, ústupků, ochoty přizpůsobit se. Také odvahy mluvit o svých pocitech a vyslechnout si pocity partnera. Při „práci na vztahu“ je ale důležité si uvědomit, že máme v rukách pouze svoji polovinu. Druhá polovina je zkrátka na partnerovi. A bohužel, jeho část na sebe vzít nemůžeme. I když bychom někdy moc chtěli, partnera nelze přimět, aby do vztahu investoval energii či emoce, pečoval o něj nebo za něj bojoval, pokud už sám nechce. A jak to poznáme?

• Je se mnou ochotný mluvit? Pouštět se do diskuse po tom, co emoce vychladnou?
• Je ochotný naslouchat? Udělá si na mě čas?
• Je ochotný uznat i svoji chybu? Má zájem se dohodnout?
• Cítí ke mně ještě něco? Záleží mu na mých pocitech?

Pokud odpovědi zní ano, z hloubi duše věřím, že se dá vyřešit cokoliv. Pokud oba chtějí ve vztahu zůstat, mají se navzájem rádi a jsou ochotni na vztahu i dál pracovat, najdou způsob, jak se popasovat s jakýmkoliv úskalím. Řešení může spočívat i ve vyhledání párového terapeuta, pokud už na to společné síly nestačí.

Nicméně pokud Katka či Simona cítí, že partner neprojevuje žádnou angažovanost, nechce nic řešit a je hluchý k jejich vysvětlením, pocitům a argumentům, bohužel není v jejich silách ho přimět k tomu, aby s nimi o problémech mluvil, řešil je, a možná ani k tomu, aby ve vztahu zůstal.

Každá krize má svůj smysl, má potenciál nás posunout, jen možná ještě netušíme, jakým směrem. Pokud se necítíte ve vztahu dlouhodobě dobře, má cenu vyjádřit své pocity partnerovi. Je to bezpochyby velký krok a životní risk. Konfrontace může jen pomoci krizi či konkrétní problém překonat či vyřešit.

Hádka může být dobrá a konstruktivní. Mluvte za sebe, konkrétně, co nejklidněji to v danou chvíli půjde. Mluvte s cílem situaci vyřešit. To vše může pomoci. Držím palce!