Už na to nemysli

Důležité je připomínat si, že nejde o to, že byste jako rodič nebo člověk udělali něco špatně. Rozvod je někdy nejlepší řešení špatné situace. Ale konfliktní atmosféra kolem dětí – ta má prokazatelný vliv na jejich psychiku. Stejně tak ale může být příčinou něco, co vůbec s rodinnou situací nesouvisí. Je vhodné to vždy individuálně zkoumat s terapeutem.

Co funguje (a co ne)

Dobrá zpráva: tyto potíže jsou léčitelné. Výzkumy ukazují, že kombinace psychoterapie a případně medikace nabízí dobré vyhlídky na zlepšení. Děti a dospívající navíc často reagují na léčbu lépe než dospělí: jejich mozek je plastičtější a schopnější změny.

Ale pozor na způsob terapie. Dcera čtenářky říká, že jí terapie nepomáhá – že když se o polykání baví, je to horší. Což dává smysl. Tradiční přístup „pojďme o tom mluvit a analyzovat, kdy to začalo“ může být u tohoto typu potíží skutečně kontraproduktivní. Rozebírání problému totiž udržuje pozornost na něm. Co funguje z terapií dle výzkumů nejlépe?

Specializované přístupy jako KBT (kognitivně‑behaviorální terapie) nebo ACT (terapie přijetí a závazku) jsou na práci s vtíravými myšlenkami velmi vhodné. Každá přistupuje ale k léčbě trochu jinak.

• ACT dělá něco zdánlivě paradoxního: místo boje s myšlenkami se člověk učí nechat je být. Ne analyzovat je. Ne je zahánět. Prostě je nechat přijít a zase odejít jako mraky na obloze. Klíčový posun v myšlení vypadá takto: místo musím přestat myslet na polykání se člověk učí říct si ano, všímám si polykání – a teď jdu dělat to, na čem mi záleží. Zní to jednoduše, ale osvojit si tento přístup vyžaduje čas a správné vedení.
• Naopak KBT se snaží myšlenkové vzorce mapovat a přerámovávat. Pracuje s tím, že se člověk v bezpečném prostředí vystavuje své obsesi. Pokud má například nutkavou potřebu umývat si pořád skleničku před každým napitím, protože se bojí bakterií, může zkoušet se někdy napít ze stejné skleničky i pár minut poté, co ji umyl. Je velmi vhodné, aby u toho byl zkušený terapeut, který pomůže klientovi stanovit „výzvy“, které jsou tak akorát. Obtížné, ale bezpečné.

Obě cesty mohou být úspěšné. Je to velmi individuální a vždy se vyplatí hledat to, co pomáhá právě vám či vašemu dítěti.

Co můžete udělat jako rodič

V první řadě: přestaňte se ptát, jak to s polykáním jde. Vím, že to myslíte dobře. Ale každá otázka na téma vrací pozornost zpět k problému. Vaše dcera sama říká, že mluvení o tom to jen zhoršuje. Věřte jí.

Nechte konflikt s bývalým partnerem za dveřmi (alespoň někdy). Vím, že to není jednoduché, když „se nedá na ničem domluvit“. Ale dcera absorbuje napětí, i když si myslíte, že ji před ním chráníte. Výzkumy jasně ukazují, že rodinná atmosféra přímo ovlivňuje šanci na uzdravení. Tím vás nechci strašit, ale pouze zdůraznit, že právě rodinné zázemí je při léčbě jakýchkoliv obtíží u dětí velmi důležité.

Nejde o to se s partnerem najednou přestat hádat a na všem se shodnout – to by bylo krásné, ale ne vždy je to možné. Páry se mnohdy velmi intenzivně snaží, dochází třeba i na terapie, a stejně výsledek není uspokojivý. Přesto nemusíte házet flintu do žita. Zkuste vytvořit klidné zázemí. Nejde o to ochránit dceru před vším (před konfliktem s tátou, před polykáním) a vše proměnit v ideální scénář – to není možné.

Jde o to být zde pro ni. Být bezpečným přístavem. Teplo, klid, předvídatelnost. Společná večeře u stolu, kde se nemluví o tátových naschválech a situaci v rodině. Víkendy, které nejsou poznamenané napětím. Společné rituály. Taky podporujte její běžný život. Pomozte jí chodit za kamarády, věnovat se koníčkům, žít normálně – i když je to těžké. Stažení se do ústraní symptomy zhoršuje. Život se nesmí smrsknout jen na problém. A buďte trpěliví. Zlepšení nepřijde ze dne na den. Ale přijde.

Pomoc existuje

Pokud současná terapie ani po několika měsících nepřináší žádné zlepšení, je rozumné zvážit terapeuta specializovaného na OCD (ne každý psychoterapeut má s těmito specifickými potížemi zkušenosti) a také konzultaci s dětským psychiatrem ohledně případné medikace – léky typu SSRI nejsou „zaléčením“ ve smyslu utlumení, pomáhají mozku lépe reagovat na terapii.

Tyto potíže se ovšem netýkají jen dospívajících. Dospělí je zažívají také, často v obdobích zvýšeného stresu, velkých životních změn nebo po traumatických událostech. Mnoho z nich o tom roky mlčí, protože se stydí nebo si myslí, že „blázní“. Neblázní. A pomoc existuje i pro ně. Pokud se vás to týká a ve výše popsaných projevech jste se poznali, vyhledejte odborníka.

Senzomotorické obsese jsou jako bouře, která se přežene. Někdy trvá déle, někdy je intenzivnější, ale nakonec se nebe vyčasí. Vaším úkolem jako rodiče není bouři zastavit – to nedokážete. Vaším úkolem je být bezpečným přístavem, kam se vaše dcera může vždy vrátit, dokud bouře nepřejde.

A co mindfulness?

Pozorný čtenář si možná říká: počkat, ale vždyť meditace a všímavost nás právě učí věnovat pozornost dechu a tělesným procesům – není to totéž? Klíčový rozdíl je v postoji. 

• Při mindfulness člověk svůj dech pozoruje záměrně, s laskavou zvědavostí a bez snahy cokoliv měnit. Je to volba, kterou může kdykoliv ukončit. 
• U senzomotorických obsesí je to přesně naopak: pozornost k tělesným pochodům je nedobrovolná, provázená úzkostí a nutkavou potřebou kontroly. Člověk se od ní nemůže odpoutat, i když zoufale chce. 

Paradoxně ale právě proto může být správně vedená praxe všímavosti součástí léčby – učí člověka změnit svůj vztah k těmto vjemům z úzkostného boje na klidné pozorování. Důležité je ale začínat pod vedením terapeuta, který rozumí rozdílu mezi oběma situacemi.

Více k tématu:International OCD Foundation – největší světová organizace zaměřená na OCDLucie Straková Jirků: Obsedantně kompulzivní porucha u dětí a dospívajících