Už je toho moc?

Život přináší chvíle pozitivní i negativní. Snad je to osud, náhoda, něco mezi nebem a zemí, ale poměr pozitivního a negativního v našich životech je různý. Každý také nahlížíme na dané skutečnosti jinou optikou. Jsme odlišně dispozičně vybaveni vše zvládat, případně nezvládat, máme k dispozici různě kvalitní sociální oporu a jiné zdroje pro to, abychom se s zátěží mohli funkčně a kvalitně vyrovnat.

Nemusí to ani být zřetelná rána, která nás silně zasáhne – mnohdy se vše pomalu kupí, až nám to přeroste přes hlavu a ztratíme orientaci, pevnou půdu pod nohama. Nejsme schopni vidět svoji situaci realisticky, přes naši slepou skvrnu nenahlédneme některé důležité aspekty, jsme do řešení natolik ponořeni, že od problému nedokážeme poodstoupit, až nám dojdou síly.

Já? Nikdy!

Někdy se situace stane natolik vyhrocenou a neúnosnou, že nás samotné napadne, že bychom mohli vyhledat odbornou pomoc. Nebo s nabídkou této možnosti přijde někdo z našeho okolí.

První reakcí jsou mnohdy vytřeštěné oči a vehementní odmítnutí této varianty, doprovázené dlouhým seznamem důvodů, proč to nejde. Přece nejsem blázen, v žádném případě nikam nepůjdu, zvládnu to sám, sama, zase tak špatné to se mnou není, ničí pomoc nepotřebuji, ono se to nějak vyřeší. Představa, že k psychologovi nebo k psychoterapeutovi chodí jen blázni, je stále značně rozšířená.

Připustit si, že bychom je mohli navštívit také, je pro mnohé tak ohrožující, až se pro ně tato možnost stane nepřijatelnou a nepředstavitelnou. Děsí se, co by si o nich řeklo okolí, pokud by se o jejich návštěvách u psychologa dozvědělo. Domnívají se, že otevřenost tomu nechat si pomoci poukazuje na jejich slabost, opak je ale pravdou.

Možná by nebylo špatné někam zajít…

Prvním krokem, jak se k odborníkovi dostat, je vůbec si tuto možnost připustit a přijmout myšlenku, že bychom mohli psychologa nebo psychoterapeuta navštívit. To souvisí s tím, že se otevřeme možnosti s někým cizím naše problémy sdílet. Začneme si s touto představou pohrávat, zkoumáme ji z různých stran.

Poté nastupují fantazie spojené s tím, jaké to tam asi bude, jaký on nebo ona bude, jak se bude chovat, jak na nás bude reagovat a podobně. Zřetelnější obrysy se začnou objevovat, když se aktivně začneme poohlížet po někom konkrétním. Buď na internetu, nebo si necháme někoho doporučit od známých, lékaře a podobně.

Pak přichází další fáze, která může představovat zádrhel: samotné kontaktování odborníka a domluvení termínu prvního setkání. Dostáváme se do přímého kontaktu s danou osobou, můžeme slyšet i její hlas, pokud se na termínu domlouváme telefonicky. Vytváříme si o ní či o něm nějakou představu, může nám začít někoho připomínat, můžeme si o dotyčném nebo dotyčné hledat informace, protože nás samozřejmě zajímá, s kým budeme mluvit o svých niterných záležitostech.

Z očí do očí

Před prvním sezením mohou přicházet obavy: Co tam budu vykládat? Vždyť mi nebude věřit, bude si myslet, že si vymýšlím, sám se ze mě zblázní. Nebo naopak – nebude ho to zajímat, vždyť na tom, co řeším, nic není, řeší to každý druhý člověk. Pokud toho máme více na srdci, hledáme, odkud začít, s čím přijít na první sezení. Je to však naprosto jednoduché: když k terapeutovi přijdete, prostě si sedněte do křesla a mluvte. Od toho tam oba jste, vy i on.

Buďte také připraveni na to, že rozhovory v rámci terapie nebudou mnohdy příjemné. Pokud na sobě budete chtít opravdu zapracovat, budete se pouštět do témat, která pro vás budou bolestivá. Také mohou padat otázky, na které byste nejradši neodpovídali nebo je vůbec neslyšeli. Čím více k sobě budete otevření a upřímní, tím více vám terapie bude prospěšná. Přestože to mnohdy bude očistec.

Protože je psychoterapie či poradenství práce s lidmi, i zde může nastat situace, že nám psychoterapeut nebo psycholog nebude sympatický. Toto se týká spíše psychoterapie, jelikož je dlouhodobá a je žádoucí, aby vztah mezi terapeutem a klientem nebyl narušovaný těmito aspekty. V rámci prvního sezení nám může něco jednoduše nesedět, můžeme se v jeho či její přítomnosti cítit nepříjemně, může nám být nesympatický. Toto jsou signály, ke kterým bychom měli být v rámci prvních setkání vnímaví a s daným odborníkem je sdílet. Je to v podstatě o chemii, té profesní samozřejmě.

Následných několik sezení vyprávíme psychoterapeutovi svůj příběh a popisujeme své obtíže; jde tedy zatím spíše o popisování našeho současného stavu a toho, co mu předcházelo. Psychoterapeut se doptává, aby se co nejlépe zorientoval v naší situaci. Někteří si během sezení zapisují poznámky, jiní ne. Je to z toho důvodu, aby například nezapomněli na nějakou důležitou informaci nebo souvislost, kterou jim sdělíme. Udržet v hlavě přesné informace o všech klientech je prakticky nemožné.

Postupem času vzniká mezi klientem a psychoterapeutem důvěra, narůstá pocit bezpečí a roste otevřenost klienta. Také se utváří psychoterapeutický vztah, kdy obě strany víceméně vědí, co od sebe mohou čekat. Setkávání se dostane do pravidelného rytmu a získá tím kontinuitu. Nelze jednoznačně říci, kolik sezení je třeba absolvovat, aby k takovému napojení došlo, je to vysoce individuální záležitost. V tuto chvíli je možné říci, že se rozbíhá psychoterapie v pravém slova smyslu.

Žádnou radu nepotřebuji

Psychoterapeut nám nedá radu, jak danou situaci vyřešit. Jeho úkolem není nám radit. Největším odborníkem přes náš vlastní život jsme my sami, jen my ho držíme v rukou, různě pevných, a můžeme s ním něco udělat. Možná to zní jako klišé, ale je to tak.

Můžeme kolem sebe mít skvělé lidi, kteří se snaží nám pomoci, ale pokud pro to nebudeme chtít udělat něco my sami, může se okolí stavět na hlavu, a nám to stejně k ničemu nebude. Práce na nás samotných je pouze v naší režii. Samozřejmě že podpora z okolí je pozitivní a podpůrný faktor, který nás může výrazným způsobem motivovat a být pro nás hnacím motorem.

Terapeut však může být vnějším nezávislým průvodcem, který se k nám na určitou chvíli připojí a může nás doprovázet na naší cestě. Můžeme si u něho odložit emoce, které neprojevíme, protože se bojíme, zdá se nám to nepatřičné nebo nechceme ukázat naši slabost.

Můžeme říct věci, které se obáváme vyslovit nebo které si z různých důvodů vyslovit zakazujeme. Můžeme s ním mluvit o našich plánech a snech, které nechceme nikomu sdělit, protože se obáváme, že budeme odsouzeni.

V podstatě jde ale o to zásadní a jediné: říct, co nás tíží a co nás trápí, nezávislé osobě. Mnohdy totiž přichází značná úleva „pouze“ s tím, že danou záležitost, která nám vrtá hlavou a pohlcuje nás, zformulujeme do slov a vyslovíme nahlas před někým cizím.

Ono to často nejde hned; nerada bych, aby to vyznělo tak, že přijdeme, všechno ze sebe vyklopíme a uleví se nám. Terapie je bolestivá a nepříjemná, vyžaduje velkou otevřenost k sobě samým a také odvahu a statečnost se s tím vším poprat a postavit se k tomu čelem. Ono totiž samotné „nimrání se v sobě“ tyto záležitosti, které nás pálí, obnaží, tudíž je budeme vnímat ve větší intenzitě.

I toto mnohdy bývá překážkou k vstupu do terapie: pokud necháváme naše problémy žít vlastním životem, naučíme se s nimi nějakým způsobem „vycházet“ a nechce se nám do nich šťourat, protože víme, že nás to rozhodí. Tak je schováme pod pokličku, kde si probublávají, až se může stát, že papiňák jednoho dne bouchne.

Čas v rámci sezení je vyhrazený nám a záleží pouze na nás, jak ho využijeme. Můžeme povrchně tlachat, vyhýbat se náročným tématům nebo třeba mlčet. Avšak i tyto „kličky“ mohou být pro terapii významné, pokud se jim následně věnuje pozornost. Například ticho je v terapii velice významné, ale o tom třeba jindy.

Jde spíše o to, jakou do psychoterapie vkládáme energii, jakou jí přikládáme důležitost, jak jsme motivovaní a otevření k tomu na sobě pracovat, přestože to bude někdy bolet a bude to sakra nepříjemné. Dalo by se říci, že platí přirovnání: co do psychoterapie vložím, to si také odnesu, v přeneseném slova smyslu samozřejmě. Pokud se v průběhu sezení můžeme cítit bezpečně a dovolit si prožívat vše, co k nám v tu chvíli přichází a také to s psychoterapeutem sdílet, je to velká část úspěchu.

Dva příklady z praxe

Představme si klientku, která dlouhodobě řeší odpoutání od své matky, přeneseně bychom to mohli pojmenovat jako přestřižení „psychické pupeční šňůry“. Fyzicky je klientka matce vzdálená, žije svůj život v jiném městě a je naprosto soběstačná. Stále si však s matkou volají, a to i několikrát denně. Matka dceru vidí jako svou vrbu, má za to, že jí jako jediná rozumí, potřebuje s ní vše probírat. Dceru však matčino svěřování se začne po čase velmi vyčerpávat a ovlivňovat její náladu.

V rámci terapie dcera pracovala na odpoutání se od matky, jelikož měla hluboké výčitky z toho, že jí matka takto výrazně odebírá energii. Měla za to, že jí má být k dispozici, když potřebuje, je to přece její matka. Postupně začala nahlížet to, že odpoutání se od matky jí značně psychicky ulevuje, necítí se tolik v zahlcená matčinými problémy, a má tak více energie na svůj vlastní život.

Výše popsané nešlo ráz na ráz, jednalo se o dlouhodobou a soustavnou práci, během které dcera krůček po krůčku získala náhled a odstup od celé situace. Také si postupně zažila, že odstup může přinést úlevu a není známkou toho, že je matka dceři lhostejná.

Terapie může dále být nápomocna například v oblasti workoholismu. Učebnicovým příkladem je mladý muž, který většinu svého času věnuje práci a nezastaví se ani ve svém volném čase, kterého nemá mnoho. Neumí odpočívat, zdá se mu to jako ztráta času, stále musí být v pohybu. Po určité době začne být unavený, skleslý a bez nálady. Cítí, že jede v rozjetém vlaku, ze kterého nedokáže vystoupit. Vyčerpaný jak fyzicky, tak psychicky přichází do terapie, kde postupem času rozkrývá, co stojí za jeho urputným jednáním.

Neustálým vyvíjením nějaké činnosti odpoutává pozornost od svého nitra, a nedává si tak prostor pro přemítání o záležitostech v jeho životě, se kterými není zcela ztotožněný a dělají mu starosti. Neustálá aktivita, jak pracovní, tak volnočasová, mu zaměstnává mysl natolik, že nemá prostor zastavit se a přemýšlet, čemuž se snaží vyhnout.

Účel splněn, avšak dotyčný ztrácí kontakt sám se sebou, se svým nitrem a také s tím, co se v něm opravdu děje. V rámci terapie si postupně přichází na to, co se snaží nevidět a přebíjet přehnanou aktivitou. Také se naučil více odpočívat a nepřiměřeně nezahánět smutky prací, sportem a dalšími činnostmi, které odváděly jeho pozornost a všímavost k sobě samému.

Setkávání s psychologem nebo psychoterapeutem nám může přinést úlevu, jiný náhled na naši situaci. Nabídne nám možnost lépe poznat sebe sama a pochopit naše vnitřní mechanismy a vzorce, dle kterých jednáme. Můžeme rozpoznat a nahlédnout naše slepé skvrny, které nám brání vidět různé aspekty našeho prožívání a chování. Zvýšená kvalita našeho života se pak logicky promítne do řady oblastí.

Kdy psychoterapie končí?

Někdy klienti přicházejí sami s návrhem, že si již svou záležitost vyřešili a psychoterapeuta v tuto chvíli nepotřebují. Navrhují, že příště již nepřijdou, že toto je poslední sezení a že se případně ozvou v případě potřeby. K tomuto razantnímu kroku je možná vede úleva, že služby psychoterapeuta už nepotřebují – mnohdy to totiž před svým okolím tají a necítí se v této poloze komfortně.

V tuto chvíli je užitečné v psychoterapii setrvat ještě alespoň jedno či dvě další setkání, celý proces uzavřít a dát mu čas dozrát. Ne proto, že by psychoterapeuti ze svých klientů chtěli vytáhnout co nejvíce peněz, ale i v průběhu uzavírání a ukončování se mohou objevit témata, kterým je třeba se věnovat a ošetřit je. Ukončování psychoterapie je důležitou součástí celého procesu a vyžaduje také určitý čas, aby bylo možné konec zpracovat.

Další možností je předem stanovené konkrétní datum ukončení spolupráce nebo domluva na přesném počtu posledních sezení. V rámci těchto konzultací může dojít k rekapitulaci významných chvil v psychoterapii, aha‑momentů, reflektování klientových posunů… Součástí je také bilancování stavu: kdy klient do psychoterapie přicházel a s čím, jak se cítil a jakou cestu ušel. Neméně důležité je také téma týkající se vztahu mezi klientem a psychoterapeutem.

Někteří klienti si na psychoterapeutovi mohou vytvořit závislost, terapii naopak nechtějí ukončit, uměle ji natahují, přestože ji už nepotřebují. Nechtějí se vzdát přítomnosti psychoterapeuta ve svém životě. Mají vědomí toho, že si u něho každý týden či dva mohou „odložit“ své starosti, vypovídat se, probrat s ním záležitosti, které například s partnerem či přáteli probrat nemohou nebo je před nimi nechtějí otevírat a sdílet s nimi. V jejich životě je někdo, kdo je vyslechne, podpoří, ví o nich věci, za které se stydí i sami před sebou, ale zároveň do něho nepatří, stojí mimo něj. Čím déle psychoterapie probíhá, tím může být náročnější ji ukončit. V tomto případě je vhodné, aby psychoterapeut klienta s tímto konfrontoval a sám navrhl, že budou společnou cestu postupně ukončovat.

Cílem psychoterapie je „vypustit“ do světa člověka, který je zodpovědný za svůj život, drží ho pevně v rukou, má dostatek vlastní síly na to zvládat každodenní život a přicházející stresové situace a dokáže si s nimi poradit svými zdroji, které jsou funkční, nikoliv škodlivé.