Už chápu. A co dál?

Pro Mariána i Nerilku bylo toto nastavení kdysi záchranným kruhem. Mariánovo „testování“ a Nerilčina „emoční staženost“ byly strategie, jak přežít v prostředí, kde nebyla láska zadarmo nebo kde byla nebezpečná.

… a odložit je

A pak druhá část uvědomění: Čas se mezitím posunul. Ten voják ale ustrnul v čase. I třicet let po skončení války žije v bojových podmínkách. Neuvědomuje si, že válka už není a že může žít v relativně slušném bezpečí normální civilní život. Tohle je potřeba nahlédnout.

Můžu si říct něco ve smyslu: „Teď už si poradím, jsem velká holka. Nejsem závislá na jiných lidech, jako když mi byly tři. Tehdy jsem ty lidi nutně potřebovala. Abych od nich dostala aspoň nějakou péči a abych v těžkých podmínkách přežila, přišel tenhle můj ochránce a bojovník. Dělal to skvěle. A teď mu najdu jinou práci, protože okolnosti se úplně změnily.“

Jde tedy o to nebojovat proti téhle části já. Nezlobit se na ni. A současně ji nenechat, aby nám dál řídila život. Místo toho jí dát jiný úkol – může plnit důležitou roli například v hlídání zdravých hranic.

Oplakat to, co nikdy nebylo

Vhled přináší vysvětlení a úlevu, že vím, proč se mi ty věci dějí. A přináší i smutek, hněv a bezmoc. Proč to tak muselo být? Nezaslouží si každé dítě lásku? Proč jsem ji nedostal/a?

Aby se člověk pohnul z místa, musí projít procesem truchlení. Nejen nad tím, co se stalo, ale především nad tím, co se nestalo a už nikdy nestane. Musí oplakat tu mámu, kterou nikdy neměl a mít nebude. Truchlením se něžně ošetří stará rána, která zůstala otevřená.

Je to uznání reality, díky kterému můžeme přestat bojovat s minulostí. Znamená to přestat stát u vyschlé studny. Přestat čekat, že nám partneři, přátelé a jiní lidé nahradí, co jsme měli dostat kdysi. Na úrovni vztahů nám odtruchlení dětství pomůže otevřít prostor pro něco nového.

Vnitřní laskavý rodič

Pokud jsme v dětství nezažili bezpečné přijetí, nemáme v sobě vnitřní otisk laskavého rodiče. Místo něj tam často sídlí krutý vnitřní kritik. Práce s vhledem tedy ideálně pokračuje takzvaným reparentingem – procesem, kdy se člověk učí být sám sobě tím rodičem, kterého potřeboval.

Co se děje ve chvíli, kdy Marián může zažívat blízkost jiného člověka? Objeví se v něm silný strach. Mariánovo vnitřní dítě (jak ho známe z transakční analýzy) je vyděšené, protože blízké vztahy v minulosti znamenaly nenaplněnou touhu po lásce a spoustu úzkosti a bolesti.

Slyší, jak dělá všechno špatně, jak je z něj máma vyřízená a proč on nemůže být aspoň trochu normální dítě. A o chvíli později nastupuje ten pomyslný voják, který Mariánovo okolí „vyčistí“. Jak tomu předejít?

Marián si může svoje vnitřní dítě představit jako reálné tříleté dítě. Co potřebuje tříleté dítě ve chvíli, kdy je z někoho vyděšené? Potřebuje obejmout. Ujistit, že to bude dobré a že se o něj postarám. A přesně tohle musí Marián sdělit svému vnitřnímu dítěti: „Vidím, že máš hrozný strach. Ale já jsem tady s tebou a nikdy tě neopustím. Postarám se o tebe.“

Znamená to řadu stovek a tisíců malých situací, kdy se k sobě člověk chová něžně a s úctou. Pro Nerilku to může znamenat, že ve chvíli, kdy cítí nutkání se citově odpojit a zalézt do své ulity, zkusí v sobě oslovit tu malou holčičku, která se kdysi musela ztišit, aby přežila. Může jí říct: „Už nemusíš být neviditelná, abys byla v bezpečí. Vidím tě a tvoje pocity jsou pro mě důležité.“

Tento proces není popírání reality ani „sluníčkaření“. Je to budování nové vnitřní struktury, nové vnitřní rodiny. Postupně se tak vnitřní kritik, ten přísný a chladný hlas z dětství, zklidňuje a na jeho místo nastupuje hlas, který umí soucítit. Je to velká práce na přepisu starého programu. Díky ní se postupně vynoří přijetí sebe a tím i nové přijetí ostatních.

Od mapy k cestě

První vhled je jako docela dobrá mapa, kterou jsme konečně po dlouhém bloudění dostali do ruky. Už víme, kde jsme a jak jsme se tam ocitli. Současně mapa sama nás neumí vyvést z toho bludiště pryč.

To musíme udělat my – krok za krokem, skrze vědomou laskavost k sobě a trpělivost s našimi starými obranami. Změna se neděje velkým rozhodnutím, ale stovkami malých momentů, v nichž si znovu a znovu potvrzujeme, že už nejsme bezmocné děti.

Potřebujeme se učit přijímat lásku tam, kde je. Ne jako náhradu za to, co nebylo, ale jako něco, co může vzniknout teď. Nezměníme minulost, ale můžeme změnit způsob, jak s ní žijeme.