Úvod do odpouštění

Co nejhoršího jste v životě dokázali odpustit? Nebo máte v sobě všechny křivdy pěkně natlakované od první rozšlapané bábovičky přes nevěru po poslední podraz v práci? Pro mě je odpouštění jedno z největších životních témat – zejména proto, že bytostně nesnáším konflikty, nesoulad a pocit hněvu. Tisíckrát radši bych truchlila, než když mnou začne lomcovat vztek, a mnohem raději bych odpustila, než se užírala. Občas se mi to i povede.

Asi jako většině lidí se mi snáze odpouštějí činy, které nenasedají na traumata z dávné minulosti. Pokud jste byli to méně milované, nebo dokonce nechtěné dítě, odpustit nevěru a zradu dokážete jen v nejvyšším stupni duchovního vývoje. S jizvami po ponižování a odstrkávání snadno „chytnete nerva“ i tehdy, když vás nějaký drzoun předběhne u kasy.

A pokud vás odmalička vychovávali v tom, že i špatně vypočítaný příklad z matematiky nebo chybějící čárka v souvětí jsou zárodkem šlendriánu schopného zničit planetu, možná těžko odpouštíte zejména sami sobě. 

Náročná disciplína

Knížka Amélie Fleurot Odpustit druhým, odpustit sobě mě zaujala i elegantní obálkou s obrázkem otevřené prázdné klece a tušením šťastného ptáčka volně poletujícího ze stromu na strom. A také sympatickým jménem autorky (miluju totiž Amélii z Montmartru i květiny – francouzsky fleurs).

Tím ale mé nadšení skončilo: uvnitř čekala stručná úvaha francouzské koučky nad všemi aspekty odpouštění. Ovšem po řadě sebepoznávacích seminářů, výcviků a let strávených v pomáhající profesi by asi bylo s podivem, kdybych v malé knížečce vykutala nějaké strhující novinky. I v závěrečném testu schopnosti odpouštět jsem prošla zhruba na jedna minus.

Když jsem se však na knížku podívala očima „odpouštěče‑začátečníka“, musela jsem ji nakonec ocenit jako kvalitní stručný návod a rozcestník. Protože co si budeme povídat, odpouštění často bývá disciplína srovnatelná se změnou životosprávy při těžké nadváze. Nedá se jen tak říct co bylo, bylo, odpouštím ti, když minulé křivdy jsou pořád na dohled stejně jako špeky přetékající přes kalhoty.

Zatímco hubnutí znamená pracnou úpravu jídelníčku, pohyb a spoustu dalších změn, u odpouštění je potřeba si ujasnit zejména to, zda chcete mít nitro opravdu nadupané hořkostí a hněvem (a tím pádem už do něj nejspíš nenarvete ani kapičku radosti a lásky). A také si uvědomit, že je to podobné jako s tím hubnutím – kila neshazujete kvůli potěšení praktického lékaře či ortopeda, ale kvůli sobě. Odpuštění totiž prospěje zejména vám: zbavíte bolesti a hněvu.

Nic nečekejte

• Odpuštění je nejlepší způsob, jak se přestat soustředit na negativní zkušenost. 
• Jak zabránit tomu, aby hněv a nedůvěra poškozovaly váš budoucí život. 
• Odpouštění není projevem slabosti. 

Všechny podobné citáty z knížky jsou hodny sochařova majzlíku a kvádru kvalitního mramoru. Tučně bych vytesala myšlenku, že na odpuštění není reciproční nárok. To, že na vaší frontě je už klid, neznamená, že druhá strana se nebude doživotně dusit ve šťávě vlastního vzteku. I když třeba ten druhý, s nímž jste si ublížili, pořád ještě trucuje a nejradši by vás zabil, vaše vlastní osvobození od hněvu je k nezaplacení.

Sousedka, se kterou jste se halasně chytli kvůli rohožce opakovaně počurané od psa, možná ještě pluje domem jako Perun hromovládný a neodpovídá vám na pozdrav. Ovšem pokud vy už necítíte potřebu shodit ji ze schodů, a dokonce vám ani nestoupne tlak, přestože rohožku máte zase mokrou, je to pocit k nezaplacení.

Odpuštění se nedá ani uspěchat – některé fatální činy jsou totiž z pohledu mnohých lidí neodpustitelné. Zejména pokud jste utrpěli velkou citovou ztrátu nebo narcistické zranění, tak vás představa, že byste viníkovi měli odpustit, může rozzuřit. Někdy dokonce začnete nenávidět i toho pitomce, který vám něco tak nehorázného navrhuje. Odpustit? Jen přes mou mrtvolu!

Rozhodně byste však proces odpouštění neměli uspěchat. Cesta k němu totiž vede klikatě přes truchlení a hojení a na to řadě lidí nestačí ani dlouhá léta. I když odpustíte, čin nezapomenete. Jizva po zranění se začne ozývat, kdykoli situace nápadně připomíná tu z minulosti.

Nikdo není dokonalý

Umění odpouštění se dá dobře trénovat pokusy na vlastní osobě. Sami sobě totiž nejhůř odpouštějí lidé vychovávaní zásluhovou láskou, které se jim dostalo jen tehdy, když dokonale splnili požadavky okolí. Zvnitřněný Rodič umí práskat bičem klidně i řadu let po smrti toho reálného.

Jenže pokud dokážete vlídně a s empatickým pochopením přijímat sami sebe se všemi slabostmi, chybami a neúspěchy, najednou se umíte lépe vžít i do vašich viníků.

Samozřejmě to neznamená, že se blahosklonně přijmete se svou leností, nezdrženlivostí, prchlivostí, obžerstvím a dalšími nežádoucími tendencemi a nebudete jim vzdorovat. Jen když zhřešíte nebo něco zvořete, tak si prostě odpustíte – s předsevzetím, že zítra se pokusíte zvednout laťku o kousek výš. Ostatně zde je další citát z knihy vhodný na motivační nástěnku: Odpouštění vašich neúspěchů vám otvírá možnost budoucích úspěchů.

Navíc neúspěch vás necharakterizuje. Pokud samozřejmě nejste takoví výtečníci, kteří naboří auto při každém vyjetí z garáže. Ale i to znamená jen fakt, že zkrátka nemáte talent na silniční provoz, jinak můžete být skvělí, laskaví lidé se spoustou jiných schopností.

Ty byste měli rozvíjet, abyste měli více uspokojení ze života (a také více peněz na taxíky nebo na opravy blatníků). A odpustit si, že s autem vám to prostě z nějakého důvodu nejde.