Uvíznutí

Již nějakou dobu se mi v knihovně prášilo na knihu Thomase Moora Terapie duše. Čas těchto zapomenutých knih vždycky přijde a ze zkušenosti vím, že obvykle v tu nejsprávnější chvíli. Jako právě teď: na stránkách knihy se zrcadlil přesný popis mé aktuální situace, ale autorův náhled na ni mě rozdráždil.

Moore ji pojmenoval jako fenomén uvíznutí, který vnímá jako nepříjemnou, ale zcela nutnou a přirozenou součást života. Dodal, že bychom za něj měli být vděční, ba ho dokonce vítat. Zamrzl mi úsměv na tváři. Jak lze vítat pociťovanou existenciální krizi a proměnit hluboké pocity zoufalství ve vděčnost?

Okamžiky uvíznutí, tedy chvíle, kdy jsme zaseknutí, stojíme, či dokonce couváme, vnímá Moore v dnešním hyperaktivním světě jako blahodárné, jelikož nám (někdy ne zcela dobrovolně) přinášejí možnost vystoupit z jeho tempa a upřít náš pohled stranou od proudu času.

Jinými slovy nehrát hlavní roli v takzvaném hrdinském mýtu, ve kterém hrdina (čtěte: úspěšný moderní člověk) denně horlivě přebíhá od jedné aktivity ke druhé a spěchá střemhlav ke svému vysněnému cíli, do kterého se mu smrskl celý jeho život, nýbrž z něj vystoupit, navrátit se sám k sobě a získat možnost vytvářet si mýtus vlastní.

„Taková spousta práce, a stejně nevede nikam.To nikam je však skvělé místo.Nic se tu neděje,ale žije to tu.“

Moore upozorňuje, že v každodenním životním kolotoči, kdy jsme pohlceni stereotypní kulturou, přebíráme neudržitelné standardy, lpíme na materiálním způsobu života a neustále se honíme za zábavou, nikoliv radostí se postupně vzdalujeme od poctivého života, od jeho podstaty a zároveň od sebe samých.

S pohledem upřeným do dáli nevědomě vytěsňujeme, či dokonce ignorujeme ty události, které jsou nepříjemné či které nezapadají do naší ideální představy o životě, a zároveň přehlížíme maličkosti, krásy, které nám do života přicházejí. Ochuzujeme se o život jako takový, o jeho sladkost i hořkost.

Ruční brzda

Moore čtenáři nabízí zenový příběh o učiteli, který nalévá žákovi čaj takovým způsobem, že přetéká. Je to lekce, že potřebujeme určitou prázdnotu a prostor pro možný rozvoj, který však vyžaduje pozastavení naší horečné aktivity. Jak se také říká: „Květina nepotřebuje kvést, prostě kvete.“ Uvíznutí nám připomíná, že je zase čas naučit se být, a ne stále jen konat.

Začala jsem tak pocit uvíznutí a stagnace osobně vnímat jako ruční brzdu, kterou by zatáhl každý průvodčí, jehož vlak se řítí nezvladatelnou rychlostí. Mé tělo a mysl se mě naštěstí neptají a zatáhnou ji ve chvíli, kdy letím hlava nehlava proudem času, pohled upřený kamsi do dálky, zatímco mi skutečný život protéká mezi prsty.

Uvíznutí má proto mnohdy formu násilného zastavení, odmlčení, osvobození od materiálních úniků a navrácení k sobě samým, které však v kontrastu s bohatstvím dvacátého prvního století pociťujeme jako prázdnotu, existenciální propast, či dokonce pocity zoufalství.

„Cesta ven z uvíznutí spočívá v tom zůstat uvízlí. Nedrat se nikam vám umožní pocítit, jaké je zakoušet sebe samé.“

Většinou už dnes víme, jak je důležité plné prožívání emocí, a to jak těch kladných, tak těch negativních. Dát jim prostor, porozumět jim, nezadržovat je. S pocitem uvíznutí tomu není jinak, avšak odevzdat se pocitům zoufalství, neefektivnosti a prokrastinace se nám stále jeví jako zcela nepřípustné.

Osobně tato období zastavení prožívám poněkud náročně – připadám si líná a neschopná. Moore jim však dává zcela jiný náboj. Nahlíží na ně jako na potřebné chvíle, kdy máme možnost utřídit si myšlenky, získat nadhled, pocítit sám sebe, své potřeby a priority. Aby však člověk mohl nabýt tohoto bohatství, je zapotřebí s uvíznutím přestat bojovat, ba naopak:

„Dovolit si ho,prožít ho se vším, co přináší,nesnažit se jej silou překonat, oklamat či obejít,nýbrž jej zachovat a sledovat, co se nám zjeví.“

Odzkoušeno za vás: praxe je náročnější, ale s patřičnou výbavou trpělivosti přináší ovoce. Pakliže se vrátím ke svému příběhu, spolu s Thomasem Moorem v ruce jsem se rozhodla si okamžikem uvíznutí tentokrát projít se vším všudy, vystoupila jsem z kolotoče každodenního spěchu a vydala se jedno odpoledne na houby.

Lesy u nás na Vysočině utrpěly kvůli kůrovci mnohé rány – jejich podoba se proměnila tak, že i místní by se ztratil. Nehledě na to, že s mizejícími stromy zmizelo i bohaté podhoubí, tedy různá zákoutí, kam šel člověk zkrátka na jistotu.

Na plánované poklidné vycházce lesem mě tak opět strhnul proud neklidných myšlenek: nachytala jsem se, jak přemýšlím, kudy bych šla, a snažila se s vervou rozklíčovat, kde ty hříbky porostou nejvíc. „Bude se jim dařit víc tady v mechu, nebo támhle v roští? Ještě by to chtělo nějaké lišky, ať je ta bramboračka hezky barevná…“

Co jiného mi zbylo než se nad silou své vlastní automatičnosti zasmát. Zatáhnutá ruční brzda a restart se tak zdají být namístě. Není to ale snadné. Pomalými krůčky, s pomocí vědomé pozornosti a se zapojením všech smyslů se ukotvit v přítomném okamžiku. Nasát vůni vlhkých mechů, šišek, zaslechnout zpívající ptáky, křupající větve pod nohama. Dotknout se záměrně života. Nebát se neproudit, zastavit se a ocitnout se v jeho samotném těžišti.

Obdivovala jsem tak krásu lesa, užila si dopoledne a nebudu lhát, když řeknu, že jsem se vrátila s plným košem a ta bramboračka byla výborná.