Útěk před sebou

Mohou to být případy, kdy držíme tréninkový plán, hubneme a jíme zdravě – možná až příliš. Kdy máme desítky tisíc followerů a na sociálních sítích trávíme každou minutu svého času. Kdy žijeme svou prací a neustále si nastavujeme nové cíle, projekty, vize. Kdy dosahujeme jednoho úspěchu za druhým a stáváme se na ocenění závislými.

Ostatním se často zdá, že žijeme dokonalý život, uvnitř nás však může být prázdno, nebo dokonce nešťastno. Odpověď na otázku, jaký životní styl je ten správný, optimální a zdravý, se hledá těžko. Najít ve jmenovaných oblastech životní balanc vůbec nemusí být snadné – co je dobré pro jednoho, není k žití pro druhého.

• Martin pracuje 18 hodin denně. Když nepracuje, spí. Je mrtvý únavou. Na nic jiného nemá čas ani prostor. Vlastně ani nechce mít. Zbožňuje ten pocit úspěchu. Když se mu podaří dobrý obchod. Když vydělá spoustu peněz. Má rád luxus. Drahá auta, hodinky, restaurace. Pocit, že si může koupit naprosto cokoliv. Co na tom, že na nic jiného nemá čas. Hlavně, že nemá čas ani na přemýšlení.
• Kristýna vlastně ani nechtěla držet dietu. Strhla ji k tomu spolubydlící. Stejně jako ona začala objevovat svět zdravé výživy. Začala se zajímat o kalorie a výživové hodnoty. Zhubla pár kilo. Okolí ji neskutečně chválilo. Najednou slýchala, jak jí to sluší, jak rozkvetla, jak vypadá báječně. Tak hubla dál. Má svého trenéra, cvičební plán, má přesně dané, co může sníst a co ne. Porušení nepřichází v úvahu. Vyhýbá se všem a všemu, co by mohlo její režim narušit. Vždyť sklízí jen obdiv. Všechny kolegyně by chtěly mít takovou vůli jako ona.
• Šárka nedá mobil z ruky. Její přítel kvůli tomu dělá šílené scény, ale jí je to jedno. Jestli nechce akceptovat, kým Šárka je, ať se s ní klidně rozejde. Nechápe, jak si nemůže vážit jejího úspěchu. Vždyť co dokázal on? Dělá průměrnou práci, která nikoho nezajímá. Její fotky zajímají desítky tisíc lidí. Je inspirací. Ovlivňuje přece životy. On ničemu nerozumí a její rodina jakbysmet. Šárka v online světě něco znamená. Je na sebe neskutečně pyšná. V realitě by si jí nikdo nevšiml.

Tři odlišné příběhy, přesto je něco spojuje. Uhodnete, co by to mohlo být? Věřím, že odpovídáte zcela správně. Oním pojítkem je neštěstí. Martin, Kristýna i Šárka už dlouho hledali v životě kus spokojenosti. Dlouho tápali, dlouho poznávali, dlouho se zklamávali. Jejich vztahy příliš nefungovaly. Nikdo z nich nevycházel se svou původní rodinou. Cítili se osamocení, neoblíbení, odstrčení.

Ostrůvek štěstí

Každý z nich si našel jinou náplast. Jiný ostrůvek. Jiný zdroj svého štěstí. A ano, svým způsobem jinou drogu. Práce, zdravý životní styl či sociální sítě se v tomto případě staly scénářem, který jim přinášel radost, úlevu, obdiv, intimitu, pokud bylo potřeba. Byl to úkryt před světem, který jim v minulosti přinesl bolest a zklamání.

Droga se zdála být zdánlivě neškodná. Pracovitost je přece dobrá vlastnost! Stejně tak pevná vůle v dietě a cvičení. To si zaslouží obdiv! A sociální sítě? Vždyť jsme na nich všichni! Nemůže se stát nic špatného. Je dobře, že se upnuli k těmto věcem, a ne třeba k alkoholu, říkali jejich blízcí. Přesto životní styl našich protagonistů svým způsobem škodlivý je. Začali to vidět ti, co je měli upřímně rádi, a časem to začali cítit oni sami.

Martin, Kristýna i Šárka vyhledali pomoc. Za dlouhou dobu. Když začaly probublávat vážnější psychické obtíže. Když nemohli navázat dlouhodobý vztah. Když měli pocit, že uvízli v neštěstí. Nechali se strhnout. Nechali se obdivovat a ujišťovat, že jejich cesta je správná. Nechali se otupit.

Sami se utvrzovali, že žijí správně. Vybírali si ty názory, které potvrzovaly jejich volbu. Omezili vztahy s lidmi, kteří je zrazovali od jejich radostí. Šárka opustila svého přítele, který neakceptoval závislost na online světě. Martin se přestal vídat s rodinou. Nechtěl poslouchat žádné kázání o work‑life balance. Kristýnin život se smrskl na hodnocení okolí. Neustále toužila po potvrzení, že je dost hubená, krásná a trendy. Kritiku nezvládala. Pokud přišla, skončilo to přejídáním. Všichni nabrali směr, ze kterého se těžko vybočovalo.

A čím to, že původně zcela obyčejná, obvyklá a často žádaná činnost se může stát závislostí? Zkušeného čtenáře Psychologie.cz nepřekvapí, že neexistuje jednoznačná odpověď – u každého člověka může být motivace jiná.

Někteří lidé mají k závislosti biologické předpoklady. Polský neurovědec Jerzy Adam Vetulani publikoval článek, ve kterém zkoumal takzvané dopaminové D2R receptory, jejichž zvýšený výskyt v mozku je spojován s alkoholismem či jinými drogovými závislostmi. Porovnával jednovaječná dvojčata či jinak příbuzné jedince. Statistika potvrdila, že jistá role genetických faktorů existuje: někdo dostane do vínku mozek, který je ke vzniku závislosti náchylnější.

V mnoha případech je však závislost výhodné chování. Způsob, kterým lze získat něco pozitivního. Radost, úlevu, spokojenost. Někomu pomáhá daná činnost či věc od pocitů strachu a úzkosti, jinému nahradí špatné vztahy. Dalšímu dává řád, pravidla a pochopitelný vesmír.

Závislost si pěstujeme a hýčkáme tak dlouho, dokud nám něco nám přináší. Dokud nám v ní je dobře. Dokud to okolí velebí, v našich třech případech i obdivuje. Práce, sociální sítě, pohyb nám umožní odžít si něco příjemného, co nezískáme jinou činností, jiným způsobem.

Jakmile nám nějaká činnost či podnět udělá radost, v mozku proběhne ohňostroj. Rozzáříme se díky dopaminu. Jedná se o neurotransmiter úzce spojený s centrem odměny. Mozek je přešťastný, kdykoliv se dopamin vyplaví. Jakmile se tak jednou stane, chce to znova. Pokud se nám vyplavil po cvičení, vysílá zprávu: Zacvič si znova! Pokud se vyplavil po pracovním úspěchu, prosí nás: Zopakuj ho! Jestliže se vyplavuje při každém pohledu na novou notifikaci, nutí nás: Rychle se podívej! Teď to bliklo! Teď už určitě něco zajímavého přišlo!

Vnitřní boj

Dopamin je silná droga. Není vidět. Neužíváme ji externě. Vyplavuje se sama, jakmile nás něco těší, když cítíme uspokojení. Odvrácená strana je, že nad jejím „užíváním“ můžeme ztratit kontrolu úplně stejně jako nad alkoholem, cigaretami či těžkými drogami. Jen je to daleko méně zřetelné.

Čas od času každý z nás svádí boj mezi okamžitou radostí a dlouhodobým přínosem. Prožíváme silnou touhu si dopřát onu kýženou radost. Chceme cítit slast. Chceme být zaplaveni dopaminem. Náš mozek se přepne do režimu: Chci to! Nech mě to udělat. Já tě za to odměním! A tento režim přehluší vše racionální. Překoná naše odhodlání i rozhodnutí, které jsme učinili včera. Protože ono okamžité uspokojení je přece lepší než to, co bude za týden, měsíc nebo rok.

Navíc, pokud jsme unavení, nevyspalí nebo zrovna řešíme nějaké jiné obtíže či náročné úkoly, podlehneme „uklouznutí“ daleko snadněji. Tak našemu mozku vyhovíme. Uspokojíme touhu. Odměníme se.

Pro názornost si můžeme představit jeden takový večer po náročné práci. Sedíme u televize a začne nás honit mlsná. Tak moc bychom si dali zmrzlinu, hermelín, uherák nebo slané oříšky. Myšlenky nám stále více odbíhají od televizního programu: Já na to mám takovou chuť! Mám si dát? Ne, nedám si… anebo možná trošičku. Jen hrst oříšků. Ne, nedám si! Vždyť držím celý den nějaký režim… ale zase by se tak moc nestalo. Ne nedám si! Tak to zítra vysportuji. Vždyť takhle večer uzobává každý, ne? Ne nedám si, vydržím to! 

Když podlehneme touze, přijde několik úžasně slastných, spokojených minut. Jenže… po chvíli se dopamin zase uklidí. Přestane ovlivňovat naše receptory. A co se stane pak? No však to nejspíše znáte: To jsem neměla. Cítím se těžce. Provinile. Měla jsem to vydržet. Odolat. Vždyť mi to za to přece nestojí. Selhala jsem. Nemám žádnou vůli.

Při závislosti ztrácíme nad svým chováním kontrolu. A je úplně jedno, jestli ztrácíme kontrolu nad přejídáním, nebo nad striktním držením diety. Je úplně jedno, jestli nevydržíme cvičit, nebo naopak neumíme vypustit ani jeden kilometr, ani jeden silový trénink.

Je jedno, jestli nedokážeme zvolnit a dopřát si volno. Mozek může chtít dopamin ze sportu, z úspěchu, z pochvaly. Může jej chtít díky notifikacím na mobilu. Tudíž důležitá otázka pro čtenáře: Máte kontrolu nad svým chováním / užíváním? Nebo daná činnost či věc ovládá vás?

Zda se jedná o destruktivní, nebo naopak prospěšný způsob života, si můžeme zkusit zodpovědět sami:

• Omezuji kvůli tomu své další aktivity?
• Nabíjí mě činnosti, které dělám, energií, nebo mi ji spíše berou?
• Musím těmito aktivitami trávit stále více času, abych z nich měl/a dobrý pocit?
• Škodí mi to – zdravotně či emočně?
• Chci s tím někdy přestat, ale nejde to?
• Dovolí mi tyto činnosti odpočinout si?
• Nepoškozuji si tím své blízké vztahy?
• Je mi po provedení těchto aktivit hezky?

Pokud je pro vás téma závislosti aktuální, můžete přesná diagnostická vodítka najít zde. Lékařům, psychologům a terapeutům poskytují jasný návod, jak určit, kdo je závislý, a kdo ne. Nejdůležitějším kritériem je však náš vnitřní pocit.

Odemknout dveře ven

Závislost je bezpochyby vnitřní žalář. Možná, že nadešel správný čas odemknout dveře. Podívat se, jaký život se žije venku. Jaké alternativy máme. Možná jsme se sami uzamkli na místě, odkud bychom se rádi dostali pryč.

Pokud jste přišli na to, že jste se dostali do podivné spirály, která byla zprvu báječná, ale teď už vám v ní tak dobře není, je zcela správná otázka: Co s tím? Co s tím, když zjistíme, že životní styl, který byl možná původně žádaný, úspěšný a obdivovaný, je nakonec spíše destruktivní?

Prvním krokem je rozhodnutí, že chceme opravdu žít jinak. Bytostné uvědomění, že tento styl je dlouhodobě neudržitelný. Víme, že nám neprospívá, a krátkodobý účinek přestává stačit. Výčitky, únava, vyčerpání, konflikty či negativní pocity mohou přicházet čím dál častěji a čím dál intenzivněji. Pokud to tak cítíte, je to ten správný bod, odkud se odrazit. Odkud začít.

Je v pořádku, pokud přijdou obavy. Pokud přijdou pochybnosti. Strach, co se stane, když to nebude: Můžu to vůbec zvládnout? Budu mít radost ze života? Nebude příliš prázdný? Co mi zbude? Jak budu zvládat životní těžkosti? Čím se odměním? Mám to zapotřebí?

Krom obav mohou přijít i zaječí úmysly. Touha vrátit se do jistých, bezpečných kolejí. Pokud tak učiníme, je jasné, kam po kolejích dojedeme: zničíme se. Jiný cíl nás nečeká. Proto to smysl má. Pokud vám v něčem není dobře, rozhodně má cenu se snažit o výhybku.

Jestliže máte pocit, že je ten boj opravdu hodně těžký, nebuďte v něm sami. Vyhledejte pomoc. Odbornou, kamarádskou, rodinnou. Chyťte se podané ruky. Vnitřní boj je dle mého názoru ten nejtěžší. Ale když si něco zvládnete vybojovat v sobě, zvládnete to před celým světem.

V našem vnitřním osobním boji je důležité neztrácet svoji motivaci z očí, a to doslova. Sepsat si body, proč jsme se pro změnu rozhodli. Do mobilu, počítače, na ledničku. Kamkoliv, abychom neztráceli původní nadšení. Aby nám osobní důvody dodávaly odhodlání a energii. Kdykoliv bychom začali pochybovat. Kdykoliv bychom se začali bát.

Závislost je zlo. Opravdu. Není na ní nic dobrého. Svazuje mysl. Svazuje tělo. Děláme věci, které nechceme. Přáli bychom si s tím přestat, ale nedaří se. Není to jednoduché, jelikož nás válcuje krátkodobé uspokojení. Okamžitá odměna. Od okolí, od nás samotných nebo ta biochemická od našeho mozku.

Držím palce komukoliv, kdo bojuje. Kdo se odhodlává ke změně. Kdo přehodnocuje a hledá pro sebe cestu. Já věřím, že to dokážete. Že můžete svůj žalář opustit. Protože jestliže jste se rozhodli ke změně zevnitř, z vlastního přání, zvládnete cokoliv!