Útěk od sebe

Jistě to nejsem jenom já, kdo je často zvyklý utíkat sám od sebe a od svých vnitřních otázek, nedořešených problémů a nevyjasněných bolestí. Utíkat se dá všemi možnými způsoby – k přátelům, k partnerům, k práci nebo k zábavě.

Když se pak náhodou naskytnou chvíle, kdy bychom měli být pouze se sebou samými, jsme vyděšeni nebo alespoň zmateni – volný čas pro nás není časem určeným k přemýšlení nad sebou a nad svými životními přáními a cíli, ale spíše časem, v němž se uchylujeme ke zvnějšku poskytované zábavě.

Strach člověka západní společnosti z pohledu do svého nitra popsal již Viktor Frankl, který mluvil o „nedělní neuróze“ – celý týden pracujeme a (zdánlivě) toužíme po odpočinku, ale když konečně přijde vytoužený víkend, děláme vše pro to, abychom se nemuseli zamyslet třeba nad tím, proč vlastně pracujeme tolik hodin denně, proč děláme zrovna práci, kterou děláme, nebo zda nás naše zaměstnání i soukromý život naplňují a poskytují nám pocit smysluplnosti.

Jen nebýt sám se sebou!

Nedávný experiment, zveřejněný v prestižním časopise Science, ukázal zajímavou věc. Lidé byli ponecháni pouhých šest až patnáct minut o samotě bez možnosti uchýlit se k vnějšímu rozptýlení – seděli v pokoji bez mobilů, tabletů, počítačů, čteček, časopisů a jiných vnějších zdrojů rozptýlení.

Ukázalo se, že pro většinu zúčastněných tyto minuty ve své vlastní společnosti představovaly téměř čiré utrpení – začali být nervózní, nevědomě šátrali po nepřítomných elektronických zařízeních, byli vystresovaní. V jedné formě experimentu dokonce většina lidí (resp. 67 procent mužů a 25 procent žen) zvolila před posledními pár minutami raději uštědření mírného elektrického šoku.

Bez vnější aktivity a hromady podnětů, které se na nás každodenně valí, se cítíme bezmocně, vydáni napospas něčemu, co neznáme a co nás dost děsí – nám samým.

Tím rozhodně nechci moralisticky tvrdit, že bychom se měli vzdát všech moderních vymožeností, přestat pracovat a stýkat se s přáteli a ponořit se do stavu osamělé meditace. Vůbec ne – práce, zábava, přátelé, partneři, to vše samo o sobě rozhodně není nic špatného.

Jde ale o to, jak se k nim vztahujeme, tj. zda je náš vztah k nim něčím, co nás vnitřně obohacuje, co nám dává smysl a s čím jsme spokojení, nebo zda je to spíše něco, do čeho se utíkáme, abychom nemuseli myslet právě na to, zda nám to smysl nebo vnitřní pocit naplnění poskytuje.

Sen o nouzovém východu

Když jsem začala chodit na psychoterapii, stalo se pro mne utíkání před sebou samou podstatným tématem. Ostatně nemálo takových útěků jsem měla za sebou – především asi k práci, protože „zábavu“ jsem považovala za příliš velký luxus nebo prostě za plýtvání časem; často ale také k přátelům, s nimiž jsem skrovný volný čas trávila.

Nikdy jsem například nedokázala pochopit, jak si někdo může užít procházku, na kterou jde sám – a tušila jsem, že já bych to nemohla vydržet právě proto, že bych byla nucena přemýšlet nad tím, jak prožívám svůj život.

A – jakožto oddaná filmová fanynka – jsem si také vzpomněla, jak moc mne oslovil film, který vypráví právě o snaze utéct od sebe a své životní situace, která se zdá nesnesitelná, Nouzový východ (Revolutionary Road) od Sama Mendese. Původní anglický název odkazuje k ulici na americkém předměstí, v níž žijí hlavní hrdinové filmu, zdánlivě dokonalá rodina Wheelerů, manželé April (Kate Winslet) a Frank (Leonardo DiCaprio). Český název filmu je v tomto případě zvolen výborně – Nouzový východ je tím, co hrdinové filmu zoufale hledají. Ale nouzový východ z čeho; a útěk před čím?

Film se často interpretuje jako kritika amerického předměstského života padesátých let, v němž se pod fasádou velkých, krásných domů s dokonalými, spořádanými rodinami skrývají jak nevyřčené konflikty a problémy, tak především ubíjející povrchnost, nuda a konformita. Stačí jenom vzpomenout na křehce afektovanou Julianne Moore z filmu Hodiny, která přesvědčivě ztvárnila dokonalou, ale zároveň vnitřně nenaplněnou a nešťastnou manželku z amerického předměstí.

Nechci říct, že film o tomhle není – jistě je, ale podobně jako Mendesovu slavnou Americkou krásu můžeme i Nouzový východ chápat zároveň jako sociální i psychologické drama. Ano, život americké střední třídy za dokonalou fasádou reprezentuje na jedničku; ale drama, které se odehrává v hlavních hrdinech, by se mohlo odehrávat i jindy a jinde. A právě v tom také spočívá dopad, který na diváka film má – jde o téma navýsost aktuální i dnes, jak v jednom rozhovoru k filmu říká sám Mendes.

Motto:

Bez výmluvy a tedy nevýmluvné  je toto: že nelze pozorovat svoje hříchy  jako Galileo skvrny na slunci. Také cesta do Damašku  je v tobě… (Vladimír Holan, V Tobě)

A co že jsou ty vnitřní psychologické boje, které se odehrávají ve zdánlivě dokonalém manželství April a Franka? Zdánlivě je to triviální – April je znuděná panička v domácnosti, kterou nic moc nebaví a cítí, že téměř neomezené možnosti, které viděla v sobě i ve Frankovi při jejich seznámení, jsou neodvratně pryč.

Frank i jeho kolegové jsou lhostejní ke své rutinní úřednické práci, stejně tak jako k přechodným románkům s kolegyněmi. Určitá usedlost – a chceme‑li být sarkastičtí, tak i nuda a triviálnost – pracovního i manželského života se však nezdá být ničím neobvyklým; a když o ní člověk moc nepřemýšlí a raději od ní utíká ke kamarádkám nebo milostným povyražením, není to ani nic tragického, co by se nedalo přežít.

Jenže April nevolí tuhle formu útěku; přemýšlí nad svým životem – a neodvratně dochází k závěru, že realita amerického snu, ve kterém se ocitla a v němž je jedna z mnoha průměrně‑dokonalých manželek, je na hony vzdálena od jejího dávného snu dosáhnout něčeho podstatného, zažít něco neobyčejného, být někde, kde má smysl být. Jakkoli jsou to přání zcela neurčitá, dokážou každodenní život ukazovat jako něco banálního, co je jejich pravým opakem.

Z lhostejnosti a nezájmu April vytáhne až vzrušující nápad: ještě je čas všechno změnit a dát životu smysl – tím, že se odstěhují do Paříže, kde lidé, jak jí Frank vypráví, skutečně žijí, nejenom znuděně přežívají. Přes pošetilost, kterou Frank v takovém nápadu vidí, s ním nakonec souhlasí, protože i jeho ubíjí práce a pocit osobního nenaplnění – vždyť i on mohl kdysi být čímkoli vzrušujícím, a teď je svázán v prožívání té nejnudnější možnosti, kterou si jako životní cestu mohl kdysi vybrat. Známí Wheelerových jejich nápad však přijímají s rozpaky – a soukromě ho označují za naprosto nereálnou a pošetilou hloupost.

A mají pravdu, aniž by věděli proč. Útěk z jednoho místa na jiné, zdánlivě více vzrušující totiž nepředstavuje řešení krize vzniklé ze ztráty životního smyslu, kterou především April prožívá. Paříž, kde „lidé skutečně žijí“, je iluzí založenou na přání najít smysl vlastního života – ale ten se útěkem od vlastní současné situace a především od sebe najít nedá. Ani nejkrásnější město nic moc neudělá s vnitřním pocitem prázdna, který si utíkající člověk jen nosí z jednoho místa na druhé.

I Frank vidí tuhle pravdu, jen April se jí zoufale brání, protože jiné východisko než útěk někam jinam, lhostejno kam, prostě nevidí. Když je Frank v zaměstnání povýšen a April otěhotní, je její nápad oficiálně prohlášen za pošetilé snění – a v tu chvíli April ve své depresi (která bohužel není jen znuděností rozmazlené ženy v domácnosti) nevidí jinou možnost, než zvolit si útěk poslední – útěk od života jako celku.

Cesta k sobě

Postava April nakonec vyznívá nejednoznačně – je to hrdinka i naivní člověk zároveň. Je hrdinná v tom, že na rozdíl od svých sousedů a přátel dokáže vidět, že život amerického snu je pod povrchem především konformní a prázdný – jak říká, všude kolem nich je jen beznadějná prázdnota (hopeless emptiness). Na druhou stranu jediné východisko, které z prožívané prázdnoty nalézá, je naivní, protože útěkem jinam se nic nevyřeší.

Její naivita je ale pochopitelná – v době, do které je film zasazen, nebylo běžné (tak jako teď), že každý Američan „vlastní“ svého psychoterapeuta a že v televizi každodenně běží reklamy na antidepresiva. Možnost reálného řešení problému, tj. utišení deprese jak pomocí antidepresiv, tak především prostřednictvím psychoterapie, tedy bylo pro April mnohem méně dostupné, než by bylo nebo je v podobné situaci nám.

Využívejte celý web.

Předplatné