Útěcha přítomného okamžiku

Všechny tyto techniky jsou užitečné a zlepší kvalitu vašeho života, budete‑li se jim pravidelně věnovat. Méně se mluví o všímavosti jako přístupu k životu: o všímavých procházkách, cvičení, lezení po horách. Vjemu uměleckého díla. Sexu, nebo prostě bytí. O čem se mluví ze všeho nejmíň, je ale kombinace těchto činností s našimi přesvědčeními, perspektivou a schopností zaměřit na přítomnost cíleně naše myšlení.

Je důležité umět myšlení takzvaně „vypnout“ tím, že necháme myšlenky přicházet a odcházet a soustředíme se na pocity a vjemy. Hodně to pomáhá. Nejde to však takto mít 24 hodin denně, a to ani kdyby člověk žil jako mnich v Tibetu.

Ve zbytku dne, kdy se pozornost stáčí k myšlení, je tedy nezbytné učit se všímat si, kterým směrem v čase směřuje. Většina z nás má zlozvyk ubližovat si nepřiměřeně dlouhou ruminací o lítosti a výčitkách z časů minulých. Případně maladaptivními obavami, strachy a úzkostmi z věcí nadcházejících. Pojďme se tedy podívat, co se s tím dá dělat.

Budoucnost

Byl jsem nedávno přítomen na sešlosti, na kterou jsem se dlouho těšil. Mladí lidé, vysokoškoláci, také z pomáhajících profesí, s leckterými z nich se znám léta. Byl z toho ale nakonec docela ubíjející večer. Jeho značnou část se totiž probíraly pouze nadcházející problémy se školou či budoucí profesí – na dlouho dopředu a bez reálné možnosti je jakkoliv ovlivnit ještě notnou dávku let.

Jasně, řešit to půl hodiny nebo i hodinu a půl nemusí být na škodu. Naopak může jít o vítanou katarzi, ujištění, že v něčem člověk není sám. Potlačovat podobné hovory nemá význam. Stejně tak ale postrádá význam mlhavou budoucnost bez výsledku přežvykovat po zbytek večera a utápět se v negativních emocích.

Určitě to všichni znáte. Čeká vás něco důležitého, z čeho jste přirozeně nervózní. Možná test nebo zkouška, přijímací pohovor, výroční jednání, prezentace před velkým publikem, inspekce, audit… Neustále na danou událost myslíte, obáváte se jí, rozvíjíte katastrofické scénáře a nedá vám to spát.

Ve fázi přípravy nebo výkonu člověku takováto aktivace nervového systému pomáhá. Co ale dělá zde, kromě toho, že vás okrádá o přítomný okamžik a spánek?

Minulost

V práci jsem se setkal s těžce traumatizovanými klienty a lidi s podobnou zkušeností mám i ve svém okolí. Trauma umí od přítomnosti odvádět brutálním způsobem, mimo jiné v podobě flashbacků či nočních můr. Jako blízká osoba traumatizovaného člověka jsem se naučil, že není dobré se přehnaně často vracet k tomu, co se stalo.

Jakkoliv je důležité pro oba umět o tom mluvit a pokoušet se o zpracování, ne vždy je vhodná doba. Někdy je toho už moc.

Nemusíme však mít žádné klinicky významné trauma, aby nás naše mysl trápila útěkem do krajiny minulých křivd a nezdarů. Určitě vás napadne spousta příkladů – náhodné vybavení si našich dětských trapasů před usínáním, stesk po ztracené milované osobě, nostalgické oplakávání „lepších časů“, výčitky a pocity viny.

Stejně jako u přílišného zaměření na budoucnost i zde jde o otázku míry. Minulost nás učí. Ukazuje nám, jakou cestou se vydat příště, abychom znovu nezabloudili do slepé uličky. Utápíme‑li se v ní ale i dlouhou dobu po tomto zjištění, co nám to přinese kromě poruch spánku a ztráty možnosti měnit k lepšímu přítomnost?

Míra, balanc, přítomnost… Ale jak?

Nebudu vám tvrdit, že existují nějaké jednoduché a zaručené cesty nebo tipy. Mnohokrát se mi vyplatilo zkratky nevyhledávat a zaměřit se na postupy, které sice jsou náročné časově i na provedení, ale nesou s sebou na oplátku mnohem větší plody a jejich výsledky nám také déle vydrží.

Vyžaduje to cílený trénink, pokusy o změnu perspektivy a náhledu na svět. To vše bolí. Bolí to ale typem bolesti, jakou bolí rostoucí svaly v posilovně, pouze s výsledkem pro naši duši místo těla.

Držme se toho, co je

Podstatné je uvědomit si dvě věci. Za prvé jak často a intenzivně létáme hlavou v negativních emocích a myšlenkách týkajících se věcí minulých či budoucích? Je to mnohem větší část dne, než by člověk řekl. A většinu z těchto událostí nemůžeme už nebo zatím vůbec ovlivnit, a není tedy prospěšné se v nich takto cyklit.

Budoucnost nám může sloužit jako kompas, ukazující přibližně, kterým směrem si přejeme se vydat. Má ale daleko do podrobné mapy terénu, a budeme‑li na něj civět příliš soustředěně, maximálně se nám povede narazit hlavou do stromu a rozbít sebe i kompas.

Minulost a její lítosti jsou pak učiteli nás i druhých. Ale učit se toho moc najednou nebo to samé pořád dokola nás v jednom případě zahltí, v druhém nikam neposune. Ani na ní tedy nelze tolik lpět. Slovy Irvinga Yaloma: musíme se vzdát naděje na lepší minulost.

Toto první uvědomění pak lze krok za krokem rozvíjet i prakticky. Nemá cenu se od začátku snažit násilím držet svou mysl u přítomného okamžiku. To bychom se spíše vyčerpali a nijak výrazně ve svém snažení nepokročili. Je nezbytné k tomu přistupovat podobně, jako když se učíme všímavé práci s dechem.

• Nejprve se učit všímat si, když utíkáme jedním či druhým směrem. Ze začátku to půjde ztuha a často vám to nepřijde na mysl. Jakmile si tento první krok zautomatizujete, budete sami překvapení, jak často se vám ona tendence vynořuje.
• Následně je nutné tyto myšlenky či emoce námi nechat projít, nechytnou se jich a nechat je jít dál. Nenásilně se vrátit od rozbouřených myšlenek ke klidné hladině tady a teď.

Samozřejmě vás to na začátku bude štvát a budete mít pocit, že to nefunguje, což je přirozené. Vzpomeňte si ale, jak se vám to samé dělo, když jste začínali cvičit, běhat, více číst či praktikovat relaxační techniky. A vzpomeňte si, jak skvěle vám bylo, jakmile se vytvořil návyk, zmenšila se energie nutná k tomu, abyste činnost započali, a kolik dobrého vám to přineslo.

Přemýšlejme užitečně

Druhým podstatným uvědoměním je právě onen nezměrný přínos pro naši osobu, vytrváme‑li a budeme takto svou mysl cvičit, plus samotný fakt, že to lze. Vyžaduje to však notnou míru sebereflexe. Pokud si nebudete jistí, zda již zbytečně neruminujete, můžete si pomoci různou formou otázek odklánějících myšlenkový vír k činnosti nebo alespoň k víření umírněnějšímu.

• „Je toto vůbec v mé moci?“
• „Pokud ne, jak si pomůžu tím, že o tom teď budu přemýšlet?“ Nijak.
• „Pokud je to v mé moci, tak nyní, nebo v nedohlednu?“ Jestliže nyní, mohu se do dané věci pustit místo přemýšlení.
• „Pokud v nedohlednu, mohu teď udělat nějakou přípravu, která by mi přinesla alespoň o trochu větší klid?“ Jestliže ano, opět se do toho mohu pustit místo přemýšlení.

Pokud ne, pak mi nijak neprospěje na danou skutečnost teď myslet, naopak mi to spíše uškodí. Je tedy lepší si chvíli odžít emoce s ní spojené. Nezanedbat je, nepotlačovat, ale ani se v nich neutápět a po chvíli jít dál. K činnosti, která je v mé moci tady a teď – to je jedna největších cest k duševnímu klidu.

Naše vlastní mysl umí být krutá a splašená jako divoký kůň. Pokud jí přenecháme úplnou kontrolu, budou z toho modřiny a bolest. Pokud se ale naučíme, jak s ní vyjít, může nám tato nezměrná síla být skvělým sluhou. Odžití myšlenek, emocí a následný návrat k přítomnosti je nástrojem, který tomu může velice pomoci. Ideálně v kombinaci s klasickými mindfulness postupy, které jsem zmiňoval na počátku.

Přítomnost je útěcha a klid. A to často i v bouři. Útes, o který se rozbíjí vlny bolesti. Jeskyně kryjící nás před vichřicí lítosti a strachu. Oáza v poušti stresu. Nemarněte tedy její dary. Má vám co nabídnout každý den. A každý den vám tato příležitost protéká mezi prsty. Až se příště přistihnete, že se bez výsledku cyklíte v přemýšlení nad roky vzdálenými, či již uběhlými – hledejte v ní útěchu. Jelikož jediná možnost, kdy jde udělat změnu, je teď.