Uslyšet svůj vnitřní mateřský hlas

Jaké plány, těšení nebo pochyby jsou pro vás s nadcházejícím obdobím života spojené?Plány raději žádné. Doufáme v nejlepší, ale jsme připraveni i na velký zápřah. Asi to bude náročné šestinedělí ještě s operací menisku, která mě čeká. Pak rehabilitace a nástup straší dcerky do školky. Prozatím mám pocit, že toto období nechávám ještě ve své mysli za zavřenými dveřmi. Ale věřím, že ať přijde cokoliv, zvládneme to. V tom nacházím velký klid.

Zkraje jste to asi takhle klidně nebrala.Když mi doktoři naordinovali těhotenství s berlemi, měla jsem velké obavy, že nezvládnu samostatně s dcerkou doma fungovat, natož pracovat, vařit, uklízet… a nakonec to všechno vlastně šlo. Takže čekám, že až se narodí druhá dcerka, též najdeme nějaký způsob. Jeden z principů, který jsem si odnesla z výcviku a kterého se snažím uvnitř sebe držet, je: Věci mají tendenci dopadat dobře.

Naladit se na sebe

Maminky a často i tátové malých dětí jsou vystaveni velkému tlaku okolí. Každý má svůj názor na to, jak o dítě pečovat. Čím ho krmit, zda očkovat, kdy ho dát do školky, jak reagovat na jeho vzdor. Vyjadřují se k tomu rodiče, kamarádky, dokonce i náhodní kolemjdoucí. Nemluvě o sociálních sítích. Máte nějaký vlastní způsob, jak se tomuto tlaku bránit?

Slovo bránit je myslím přesně namístě. A s úlevou se mi chce říct: Naštěstí nemusím. Manželova i moje rodina jsou nesmírně otevřené a respektující. Nikdy jsme od nich neslyšeli: No nevím, asi byste to měli dělat takhle… Toto za nás nebylo… Navíc manžel už od těhotenství rozpouštěl každou moji pochybnost, zda něco nedělám špatně. Zda nedělám zásadní chybu, která mé dcerce přinejmenším zkomplikuje život. Vždy mi říkal: „Věřím tomu, jak to cítíš.“ Ale je mi jasné, že mnoho rodičů takové štěstí nemá, naopak to mají se svým okolím velmi těžké. Jejich vlastní vnitřní pocit je často ostatními znevažován, shazován, zesměšňován. A udržet si jistotu, že tak, jak vychovávám, je dle mého přesvědčení správně, je velmi náročný úkol.