Uskutečnit sebe sama

Jeden ze zakladatelů moderní humanistické psychologie Abraham Maslow hovoří o sebeaktualizovaných lidech, kteří se podle něj vyznačují

• zřetelnějším vnímáním skutečnosti,
• větší otevřeností k prožívání,
• zvýšenou integrací, celistvostí a jednotou osoby,
• zvýšenou spontánností, plným fungováním,
• silnou identitou, autonomií, jedinečností,
• zvýšenou objektivitou, odstupem, sebetranscendencí,
• znovunabytím tvořivosti,
• schopností spojovat konkrétní a abstraktní,
• demokratickou strukturou charakteru,
• schopností milovat.

Znakem sebeuskutečněného člověka jsou podle amerického psychologa Irwinga Yaloma také kognitivní potřeby (poznání, vhled, moudrost) a estetické potřeby (symetrie, soulad, celistvost, krása, rozjímání, tvořivost, harmonie).

Svou seberealizaci, vlastní cestu je třeba hledat ne kvůli sobě, ale kvůli těm, kteří jsou mi blízcí, popřípadě ji hledat společně.

Takové hodnoty se jeví jako skvělé dosažení všeho, co by si člověk mohl přát. Takže pokud si při naší cestě za cílem, který jsme si vytýčili nebo po kterém toužíme, uvědomujeme i tuto „přidanou hodnotu“, nebo jsou nám uvedené hodnoty samy cílem, pak bychom se nemuseli bát ani občasných temnot a překážek na naší cestě. Jsou ale „dobré hodnoty“ zabudovány do lidského organismu? Platí, že když člověk důvěřuje své orgasmické moudrosti, objeví je intuitivně? Neublíží při své cestě zbytečně druhým, ačkoli by nemusel? Ukazuje se, že to zcela tak neplatí.

Cesta k sobě není osamělá

Člověku po určité době již nestačí nic, čeho dosáhl. Má potřebu jít dál, navázat, pokračovat, překročit sebe sama, realizovat se v někom nebo v něčem jiném, udělat něco více. A je povzbuzující, že hranice lidského zatím nebyly objeveny a neustále se tvoří. Je vlastní člověku vyjít ze sebe a nad sebe, dokázat něco víc. Jednou z možností takového sebepřesahu je realizace mimo sebe, ve vztahu nebo v čemkoli, co neuzavírá člověka do sebe samého.

Podle personalistického filosofa Martina Bubera je dobré začít u sebe (naslouchat vlastnímu srdci, hledat konkrétní smysl), neměli bychom však u sebe skončit. Tedy svou seberealizaci, vlastní cestu je třeba hledat ne kvůli sobě, ale také kvůli těm, kteří jsou mu blízcí, popř. ji hledat společně, nebo kvůli těm, které v životě potkáme, kvůli svým přátelům, kolegům nebo nebo jakýmkoli lidem, s nimiž třeba i jen toužíme přijít do styku. Člověk je oddáním se druhému člověku nebo dílu schopen zapomenout na sebe a ponořit se do tepu života.

Americký psycholog Mihaly Csikszentmihalyi tento stav nazývá fenoménem flow: člověk nevnímá čas v chronologickém pojetí, ale mnohem odlišněji, naplněněji, např. hodinu plné činnosti vnímá jako krátký okamžik. Martin Buber říká, že lidé mohou nalézt smysl a klid nasloucháním a přijetím Ty, které se odhaluje ve vzájemném dynamickém vztahu.

Člověk příliš reflektuje sebe sama nebo je hypochondrický, pokud nenašel smysl svého života.

Zakladatel logoterapie Viktor Frankl také podmiňuje seberealizaci akcentem na druhé. Zdůrazňuje sebetranscendenci (sebepřekročení) jako základní faktor bytí člověka. Používá příklad bumerangu, který se lovci vrací tehdy, když mine kořist. Podobně také člověk hyperreflektuje (příliš reflektuje) sebe sama (nebo je hypochondrický), pokud nenašel smysl svého života. Frankl usiloval o sebetranscendenci v lidských vztazích. Čím více se podle něj (a klinických zkušeností i zkušeností běžného života) člověk zaměřuje na sebe, tím méně šťastný je.

Podle Frankla pokud člověk usiluje více o blaho své, je stále obtížnější ho dosáhnout (např. v sexuální oblasti). Východiskem je odevzdání se druhému, snaha o naplnění potřeb druhého. Také můžeme uvést příklad situace, kdy člověk nemůže být naplněn (saturován) ve svém směřování, např. vztahovém nebo profesním, a přesto v něm pokračuje nebo ho rozvíjí právě proto, že vztah byl dosud dobrý a uspokojivý. Nejsou zapotřebí další významné události, stačí být s druhým a pro druhého.

Pro Abrahama Maslowa se také plně aktualizovaný člověk nezabývá především sebou, ale pečuje o druhé lidi. Irwing Yalom zmiňuje výzkum George Vaillanta, který zjistil, že úspěšní muži kolem 40. a 50. roku věku se méně starali o sebe a více o své děti. (říkali např. Předávat pochodeň a odhalovat civilizované hodnoty dětem bylo pro mě vždy důležité, ale s každým dalším rokem je to silnější. nebo Nemám v plánu zanechat za sebou nějaké velké stopy, ale stále naléhavěji se snažím přimět město, aby postavilo novou nemocnici, podporovalo školy; a chci naučit děti zpívat.)

Jenže cesta k seberealizaci není odtržená od ostatních členů systému, v němž se jednotlivec nachází, dokonce je třeba ji vnímat pouze v kontextu interakcí s ostatními členy systému. Při osobním usilování a směřování je třeba také vnímat druhé lidi a jejich vědomé i nevědomé potřeby a strategie.

Homeostáza životního systému

Maslow v této souvislosti poukazuje na princip homeostázy nebo instinktu k ní: každý organismus si instinktivně (nevědomě) dokáže vybrat, co je pro něj vhodné (rozuměj, čím přežije). Například zvířata, která si dovedou rychle a správně vybrat potravu, jsou větší, zdravější, dominantnější. Maslow je přesvědčen, že  podobný princip může platit i pro lidstvo jako celek, tedy že i lidstvo pravděpodobně vyrůstá na podobném principu.

Vědomý a reflektující člověk se možná právě nyní vzbouří a řekne: Ne, to nechci, znamenalo by to, že slabší lidé nemají v budoucnosti místo. A to by bylo proti celým dějinám lidstva a celým dějinám humanity. Vlkem by se druhému člověku stal člověk a Thomas Hobbes by měl pravdu, ačkoli by o to možná ani nestál.

Je známo, že géniové si nevybírali nejdokonalejší fyzickou podobu ani nejideálnější životní podmínky. Velké objevy vznikají i díky náhodám. Chudý mladík zachrání tonoucího a jako vyjádření vděčnosti dostane zaplaceno studium medicíny. Chudým mladíkem je sir Alexander Fleming, vynálezce penicilínu.

Symptom je v systemické terapii chápaný jako prvek, který systém stabilizuje a udržuje.

Systemické uvažování inspirované Gregory Batesonem a Humbertem Maturanou princip homeostázy pokládá za podstatný při práci s rodinnými systémy. Tento princip systemika nehodnotí, nepokládá ho ani za dobrý ani za špatný. Chilský biolog Humberto Maturana popsal systémy jako autopoietické (sebetvořící): vnější pozorovatel nemůže nikdy vědět, co systém tvoří a jak budou informace zvnějšku zpracovány.

Využijeme‑li výše uvedené úvahy v psychoterapii, pak to, že systém (rodina, pracovní tým, společnost) za každých okolností funguje, je výchozí úvahou k tomu, aby terapeut nejen že tento fungující systém nerozbil, nerozložil, ale při práci s ním ho vnímal jako fungující a symptom jako prvek, který systém stabilizuje a udržuje – a tedy hledal nový stabilizující prvek ve smyslu když něco beru a nedám/nenalezne se něco nového, objeví se nový symptom. Udržovat takový systém může noční pomočování dítěte, které svou úzkostí stmelilo rodiče a oni namísto vzájemných hádek pečují o dítě.

To poněkud nepodporuje ideu, že lidé jsou od přirozenosti dobří a vždy budou na cestě za sebeuskutečněním dělat to nejlepší, uskutečňovat poznané hodnoty. Ale právě tak lidé nejsou od přirozenosti ani zlí, jsou od každého trochu a někdy mají i svobodnou vůli a rozumové poznání. Člověk není, jak to tvrdil Voltaire, zkažený společností, ani není anima rasa, jak to tvrdil John Locke. Můžeme celou úvahu shrnout tvrzením, že „seberealizovaní“ nemusí být výjimeční jedinci. Každý člověk je schopen se sebeaktualizovat. Takže se pusťme do hledání našeho potenciálu, ať jsme lidmi otevřenými, vnímavými, podporujícími a reflektujícími změny a růst sebe i druhých, s ohledem na hranice a svobodu druhých a také reflektovaně, zakotveně v našem těle a životní situaci.