Úskalí zlaté střední cesty

Výchova za dob mého dětství se ostatně zlatou střední cestou často ubírala cíleně. Nevyčnívej. Dávej pozor, kde co říkáš. Neodmlouvej. Vystuduj, založ rodinu, najdi si práci na celý život, a když se zadaří, bude dovolená v Jugoslávii. Naštěstí tudy nešli všichni. A dnes? Dnes po ní možná kráčí tzv. obyčejný člověk, jehož protipólem je člověk úspěšný, bohatý, který je hodně slyšet a vidět.

Ne, nechci se nikoho dotknout, naopak – chci říct, že je to příliš zjednodušující dělení. Že všichni jsme zároveň obyčejní, mnoho věcí nás spojuje, ale také jsme každý jedinečný, jen u někoho je to vidět na první pohled a u jiného musíme jít mnohem více do hloubky, abychom jeho jedinečnost objevili. A co hlavně, musí tam chtít nahlédnout on sám.

Kam nás život zavede

Zpočátku naše názory ovlivňují rodiče a postupně i další lidé, se kterými se potkáváme, škola, společenské mínění. Záhy ale začneme objevovat pocity, přání a touhy, které se v něčem liší od toho, co nám bylo vštěpováno jako správné, normální, pro nás nejlepší. A jsme v rozpacích: to co jsme objevili, se nám nezdá vůbec špatné, jen se to vymyká představám, ve kterých jsme doposud žili. Máme‑li štěstí, podpoří nás rodiče nebo jiná blízká osoba. Často to tak ale není.

Nejde o žádný jednorázový akt, ale o celoživotní proces. O každodenní kladení otázek a hledání odpovědí. A také o realizaci v životě.

A tak nakonec studujeme školu, která nás příliš nebaví, ale je z ní prý dobré uplatnění, a mnohdy dokonce svůj život spojíme s člověkem, o kterém v hloubi duše tušíme, že není ten pravý. Od mnoha mužů i žen jsem slyšela, že už když vstupovali do manželství, věděli, že to prostě není ono. Ale byla to určitá jistota před nejistotou osamocenosti a nového hledání, naplnění něčeho, co od nás očekávali rodiče i široké okolí. Většinou se ale už velmi brzy ukázalo, že takovým vztahem nevstoupili na cestu zlatou, ale spíš kamenitou a pěkně zaprášenou, po které záhy neklopýtají sami, ale se svými dětmi.

Nejít po zlaté střední cestě nutně neznamená být rebel, sobec či snílek neschopný samostatného života. Znamená to jen nebát se vymknout obecným představám i vlastním životem nabytým přesvědčením a neustále se sám sebe ptát:

• Kdo jsem?
• Co chci?
• Kam jdu?
• Jsem autentický?

Říká se tomu poznávat sám sebe, být sám sebou. Nejde o žádný jednorázový akt, ale o celoživotní proces. O každodenní kladení otázek a hledání odpovědí. A také o realizaci v životě – bez té odpovědi těžko nalezneme. I pochopení, že jsem se mýlil, je na této cestě nezbytné a vede nás k novému poznání.

Je tedy třeba počítat s tím, že jde o proces velmi proměnlivý, že dnes večer nenajdeme definitivní odpověď na otázku, jak žít svůj život. Vytvoříme si jen určitou představu a učiníme další kroky, které nám napoví, jestli jdeme správně nebo jestli je třeba něco poupravit, vylepšit či snad radikálně změnit. A tak dál, a dál…

Nasměrovala mě krize

I moje cesta k seberealizaci vedla přes velké nepochopení okolí a nedůvěru v sebe. Od chvíle, kdy jsem se začala zabývat tím, co bych v životě chtěla dělat, jsem toužila věnovat se psychologii a také tvořit něco krásného.

O studium psychologie jsem se sice pokusila, ale když to nevyšlo, k velké radosti rodičů jsem zvolila pedagogickou fakultu (nutno si uvědomit, že psycholog byl v době mého mládí na jihočeském maloměstě někdo velmi podivný a nepotřebný). Také jsem toužila po dětech a chtěla jsem se jim věnovat. Nakonec jsem tedy byla paní učitelkou a dlouho maminkou na plný úvazek.

Dnes už si dovolím říct, že mám co nabídnout, mám představu, kam jdu, a přemýšlím, jaký bude další krok.

Všichni byli spokojení, jen já svá ostatní přání pohřbila až příliš hluboko. Tedy ne úplně, pořád jsem alespoň někde něco studovala, ale odvaha prolomit všechny bariéry a věnovat se tomu chyběla, a tím to tak trochu ztrácelo smysl.

Až díky velké krizi, jak už to bývá, a také podpoře svých dospělých dětí, jsem nejdříve spíš jako terapii začala tvořit, navrhovat interiéry. A až nakonec jsem se odvážila zúročit všechny teoretické znalosti i životní zkušenosti a začít se věnovat i osobnímu poradenství. Dnes už si dovolím říct, že mám co nabídnout, mám představu, kam jdu, a přemýšlím, jaký bude další krok.

Jen naše individuální cesta, za kterou si stojíme, vedená nejen touhou po vědomém životě, ale po životě, který nám dává smysl, může pro nás být tou zlatou. Kvalitu našeho života nelze měřit zapadnutím do průměru ani hlasitým potleskem, všeobecným souhlasem a podporou okolí, ale spíše vnitřním přesvědčením, že jsem na správném místě, kvalitními vztahy a pocitem uspokojením z naplňování našeho vlastního desatera, hodnotového žebříčku, který si stále znovu tvoříme a se kterým se konfrontujeme den co den, každý okamžik.