Usínání bez maminky

Děťátko na počátku svého života obvykle přirozeně usíná při kojení nebo krátce po něm. Snahou maminek a zbytku rodiny v té době většinou nebývá něco udělat pro spánek dítěte (uspávat ho), jako spíše neudělat něco proti němu (nevzbudit ho). Za tímto účelem se maminky opouštějící spící dítě mění na tiše cupitající baletky a z tatínků se stávají pohádkoví vlci s přiškrcenými hlásky.

V raném dětství rozhoduje o klidném a spokojeném usínání hlavně schopnost maminek rozpoznat rytmus střídání bdění a spánku jejich miminka a jejich ochota do značné míry se mu přizpůsobit. V minulosti propagované „seřízení“ miminek podle jednotného návodu na pravidelné časování spánku a pravidelnou frekvenci krmení se ukázalo jako zcela chybné. Individualita každého dítěte se prosazuje velice časně a její omezování nebo násilné potlačování vede spíše k nárůstu problémů než k jejich řešení.

Maminka, která opustí místnost, pro malé dítě zmizí a není. Reakcí na takovou ztrátu je většinou hlasitý křik.

V pozdějším věku dítěte se uspávání a usínání někdy stává problematickou kapitolou procesu separace. Málokterý schůdek stoupající od úplné závislosti na mamince k výšinám relativně nezávislé a samostatné existence je přitom tak náročné zdolat.

A vrátíš se?

Proč je samostatné usínání a spaní pro malá děťátka tak náročný problém? Především jde o to, že kojenec ani batole nejsou schopni takové úrovně myšlení jako jejich dospělí rodiče. Zatímco pro maminku je děťátko hrající si ve vedlejší místnosti, na které přímo nevidí a třeba ho ani neslyší, stále obsaženo v její mysli, její malý syn nebo dcera vidí stejnou situaci zcela odlišně.

Maminka, která opustí místnost, pro malé dítě zmizí a není. Reakcí na takovou ztrátu je většinou hlasitý křik, který se v minulosti osvědčil jako mocné kouzlo, jež dokáže zmizelé přivolat nazpět. Opakovaná zkušenost s maminkou, která se po každém zmizení zase za nějaký čas objeví, vede k postupnému narůstání času „mizení“, který je dítě ochotno mamince tolerovat. Obraz maminky v mysli dítěte se stává stabilnějším a méně závislým na její fyzické přítomnosti.

V prvních měsících života dítěte je pro maminku v mnoha ohledech výhodnější, aby byla svému děťátku stále nablízku. Pro oba je tedy praktické, když se jejich postele nacházejí v jediné místnosti. Narůstající samostatnost dítěte během dne postupně nachází svůj odraz v dosud nevyřčeném požadavku na samostatné usínání a spaní. Pro obě strany znamená tato změna přechodný nárůst nejistoty a obav.

Jak bylo již zmíněno, strach malých dětí z opuštění souvisí s jejich omezenou kapacitou chápat mizení maminky jako dočasné. Obavy maminek a tatínků jsou podobné, jen zaobalené do „chytré“ slupky. To aby se neřeklo, že jsou rodiče jako malé děti. Asi každý rodič se někdy v noci probudil orosený studeným potem ze strachu o své děťátko. Mnohé vyhnal jejich strach z postele a donutil je rychle běžet k postýlce zkontrolovat, zda jejich neobvykle tichá děťátka ještě dýchají.

Za racionálním vysvětlením této noční epizody, například obavami ze syndromu náhlého úmrtí kojence nebo strachem z naplnění jiného scénáře kojenecké černé kroniky, se často skrývá stejný strach z trvalého zmizení, se kterým se potýkají jejich malé děti.

Plyšáci a rituály

Přednáška 24. října 2024