Usedět to zpříma

Nenazval bych to přímo slepou uličkou, ale spíše postupně se rozvíjejícím procesem. Procesem, který směřuje od teorie k praxi. Od toho, co si myslím, že je dobré, k prožitku toho, co funguje. Když zvažuji položenou otázku, automaticky směřuji k tomu, jak se v průběhu let proměňuje můj terapeutický styl. Respektive jak hledám odpověď na otázku, co mám dělat, aby se klient cítil podpořen, posílen a více si rozuměl. K čemu jsem zatím došel?

Že čím méně dělám, tím lépe. Nebo ještě jinak: nemusím v podstatě dělat vůbec nic.

K čemu tedy klientovi jsem, když nedělám vůbec nic? Klíčové je to „v podstatě“. V podstatě jen sedím a dýchám, on/a dělá to samé. Neznamená to, že přemýšlím o svých věcech či že se jakýmkoliv způsobem vzdaluji od našeho setkání. Spíše zjišťuji, že plně a svobodně být přítomen je to nejpodstatnější. Ne něco dělat, ale dovolit si být. Být sám sebou s ochotou otevřeně a pravdivě vstupovat do kontaktu s druhým člověkem.

Dovolit si být autentický

Teoreticky jde o známý fakt: vztah mezi terapeutem a klientem je nejdůležitější aspekt celé společné práce, jenž dalece předčí sofistikované intervence či edukaci. Vztah s jedním člověkem se zásadně liší od vztahu s jiným člověkem. Používat stále stejnou techniku či terapeutický postup nezávisle na proměnách živého vztahu vidím jako jednu z cest, která nemusí být slepá, ale rozhodně na ní můžeme snáze zabloudit.

Vztahování se k někomu je s námi od počátku našeho života. Jsem přesvědčen, že v naší kultuře jsme všichni zranění právě na vztahové rovině, že druhý pro nás nebyl adekvátně přítomen. Tudíž předávat informace či nabízet rady může být někdy přínosné, ale neléčí to podstatu či jádro potíží.

Přednáška 19. září 2024