Urovnávač

Stále více dospělých se cítí být chyceno v pasti „dokazování“ sobě i druhým, že za něco stojí. Ve své psychologické praxi se potkávám s klienty, kteří naplňují více či méně roli takzvaného people‑pleasera, neboli, jak jim to překládám, (u)těšitele druhých. Taková pozice bývá velmi svazujícím a těžkým břemenem a často nevede ke spokojenosti vůbec nikoho.

Člověk se neustále snaží vyrovnávat atmosféru kolem sebe, vyladit ji do klidu, i když sám nezapříčinil její nepříjemnou hustotu. Nesnese ten tlak, má pocit, že to musí vyřešit, a tím přebírá zodpovědnost za všechny. A přijde den, kdy pod tím vším padne a cítí se zhrzený, osamocený a k ničemu.

V principu jde vlastně o to, že potřebuje všem okolo sebe vyhovět, aby se sebou mohl žít. To zahrnuje bohužel i tendenci se za každou cenu vyhnout konfrontacím nebo konfliktům. Což je škoda, protože by ho ve finále mohly posílit, pomoci vyčistit vzduch a nastolit efektivnější pravidla fungování.

Těšitel ale nevěří, že by je zvládl ustát. Většinou nedokáže druhým říkat ne a často má také problémy s nerespektováním svých potřeb, názorů či emocí. To vše nakonec vede k hluboké frustraci, neúctě ke své osobnosti a pocitu, že je zahnaný do kouta. Zůstává s pocitem viny, selhání a sebelítosti.

S takovým (mnohdy i nevědomým) cyklem chování a reakcí na různé životní situace se většinou potkávají dospělé děti z dysfunkčních rodin, které je formovaly chaosem, zmatkem, tabuizací a neupřímným prostředím, kde prostě nebylo bezpečné a možné přirozeně se věnovat sobě a svému vývoji. Naučily se, že pro ně není místo a že je vždy nutné vyhovět všem okolo, aby „byl klid“.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí?

Tato naučená strategie rovnačů atmosféry bývá provázena problémy ve vztazích, nízkým sebevědomím a obecně minimální důvěrou v lidi. To dotyčným opět komplikuje jejich vnitřní pohodu a stabilitu, mohou se objevit i zdravotní potíže. Vše je ještě umocněno lítostí nad tím, že i když se tak strašně snažím a jsem tu neustále pro všechny, jsem nakonec vyšťavený, nerespektovaný a osamělý – a tady nám mozek říká, že je to hodně nefér. Takže se zase snažíme si to zasloužit a opět narazíme.

Opačným extrémem je chuť vykašlat se na nějaké pomáhání druhým nebo soucit s nimi, uzavření se do sebe, což dlouhodobě rovněž nevede k pocitu životní spokojenosti. Nabízí se také argumentace rčením, že kdo nedělá nic, ten nic nezkazí. Osobně bych spíše řekla, že ten, kdo nic nedělá, se nikdy nikam neposune a může toho ve finále pokazit mnohem víc než člověk, který se poctivě snaží a hledá svůj směr k rovnováze. A k tomu samozřejmě patří pokusy, omyly, chyby a změny.

Je fajn vycházet s okolím, které kolem sebe máme, ale ne na úkor svého vlastního života. Pokud chci respektovat druhé, je potřeba nejprve umět takto přistupovat k sobě. I proto je důležité umět si říct o pomoc, když potřebuji nebo prostě „jen“ chci. Požádat o podporu není známka slabosti nebo odevzdanosti. Naopak, jde o projev odvahy nevzdat se a zabojovat o lepší zítřky. Je dobré tuto schopnost mít ve svém repertoáru vedle vytrvalosti, plánů a pevné vůle.

Daň z dokonalosti

Člověk přirozeně chce být součástí skupiny, někam patřit a zažívat pocit sounáležitosti. Je ale na místě si ohlídat, abychom nebyli až příliš ochotni rozpustit se v davu a podlehnout diktátu různých musíš a nesmíš, přestože to sami v sobě cítíme jinak. Každý si potřebuje zachovávat i jistou úroveň individuality. K tomu nám dopomáhá racionální, kritické uvažování.

V lidském společenství je pro nás také příjemné zažít ocenění. Toužíme po uznání okolím, a tak jsme někdy ochotni jít přes své hranice. Důležitějším ukazatelem by pro nás však měla být odměna vnitřní, tedy například naplnění našich skutečných potřeb nebo dodržení našich morálních zásad. Problém je, že vnější i vnitřní odměna spolu často úzce souvisí a bývá obtížné je oddělovat. Potřebujeme se naučit obě vyvažovat.

Tomuto rozlišování odměn se učíme již v raném dětství, kdy využíváme pozorování a následně nápodobu našich pečujících dospělých. Bohužel zdaleka ne všechny vzory a modely, které jsme v dětství nevědomky kopírovali, byly funkční a zdravé. U dospělých z dysfunkčních rodin se tak například vyvinul silný perfekcionismus a snaha mít vždy vše pevně pod kontrolou, což je nereálné a ubíjející.

Snaha udělat věci správně a dobře se sice obecně cení, ale pokud jde o zavděčení se druhým, je to taková honba za světluškami v mlze nad močálem – může skončit špatně, i když to na první pohled nevidíme. Třeba tím, že se utopíme v sebelítosti a nereálných očekáváních.

Hodně záleží také na tom, co nás při naší touze nebo snaze pohání, jakou máme motivaci a co je jejím cílem. Čeho chceme dosáhnout? Vychází tato tendence skutečně z toho, co si přejeme? Nebo to děláme pouze kvůli druhým, abychom jim vyhověli či ustoupili? Do čeho investujeme svůj drahocenný čas, energii a celkově veškerou naši kapacitu, které máme všichni omezeně?

Autenticita není sprosté slovo

Ohnout hřbet je zcela jistě cesta, která krátkodobě funguje. Jen si musíme uvědomit, že nevede do „ráje“ klidu, ale spíše do okovů pekla, kterým jsme následně celé roky vláčeni. Ztratili jsme vlastní identitu a vezeme se ve vleku představ druhých. Touha zapadnout do společenské škatulky, která mi nesedí, je jako snažit se narvat nohu do bot o tři čísla menších – bude to hodně bolet a stejně to nebude fungovat.

Pokud si nedovolíme být naprosto sami sebou (a to i za cenu, že se to ne vždy všem bude zamlouvat!), budeme prožívat silný tlak, který nám bude brát mnoho energie a síly. Zbývají potom jen masky, přetvářky a obranné mechanismy. Hrajeme divadlo pro druhé a ztrácíme tím svou jedinečnou životní náplň – svůj potenciál.

Proto je dobré opakovaně zvažovat, co pro mě znamená role zaměstnance, partnera, rodiče, kamaráda a jiných sociálních rolí. Jsem v souladu s tím, jak je naplňuji, nebo jsem již podlehl stereotypním příkazům nemilosrdného vnitřního kritika? Neotročím náhodou právě nyní požadavkům ega a „hlasům“ z minulosti (například výchovným přešlapům svých rodičů), i když už jsem dávno jinde?

Celou situaci komplikuje strach, že když zpomalím, pokusím se něco změnit a dovolím si jen tak být, přijde trest nebo se stane něco strašného a dozajista fatálního. Evolučně to připomíná boj o přežití – pokud by člověk v dávných dobách na vlastní pěst vylezl z jeskyně, mohl reálně zemřít. Dnes si ale můžeme dovolit věnovat se sami sobě a oddechnout si od neustálého tlaku na výkon.

Ten mnohdy vede jen k tomu, že se v životě zacyklíme a setrváváme na místech, která už pro nás nejsou vhodná. Pokud respektujeme svou jedinečnost a originalitu, můžeme se realizovat, zažíváme větší klid, máme kvalitnější vztahy i pevnější zdraví. Zároveň máme šanci volně dýchat a přitahovat si do života situace, příležitosti a lidi, které skutečně chceme a se kterými nám to půjde.

Cesta k vlastnímu já

Všechny cesty stejně nakonec vedou k nám samotným. Některé danosti nezměníme, svou životní realitu si ale do jisté míry můžeme upravit na míru. To ovšem znamená vycházet ze svého osobního rozpoložení, ze svých přání, emocí i zkušeností a nenechat se zmást tlaky z okolí. Předpokladem je znát a přijímat sebe sama se všemi přednostmi i nedostatky – a to nebývá jednoduché.

• Podpořit nás v tom může využívání přístupu mindfulness. Jedná se o všímavý postoj zaměřující se na přítomnost, uzemnění a čerpání ze sebe.
• Může nám pomoci vyladit náš vnitřní kompas, abychom se necítili ztraceni a zvládali se řídit svými niternými majáky, ke kterým chceme pohodlně a bezpečně doplout.
• Dalším bodem je práce na emocích, především na jejich zvědomění, pojmenování a ventilování. Existuje celá řada technik, které je nutné si vyzkoušet přímo na sobě a zjistit, která mi vyhovuje nejlépe.
• S touto oblastí úzce souvisí také kontakt s tělem, kde se dá využít třeba body‑scan (meditace zaměřená na postupné procházení celého těla).
• Pomáhá také věnovat se rozvoji a tréninku asertivity, což je kompetence, která nám usnadní komunikaci ve vztazích.
• Naučíme se stanovovat sobě i druhým pevné hranice, které všichni nutně potřebujeme a vnímáme na základě svých potřeb, zkušeností a pocitů.

Je třeba hledat vyvážený střed a vyhýbat se extrémům, které bývají málokdy zdravé a nedají se dlouhodobě udržet. Člověka někdy přirozeně napadne se na všechno vykašlat, protože má pocit, že i když se tak moc snaží, k ničemu to nevede. Klientům v terapii doporučuji spíše zabojovat než se vzdát, i když se to může chvilku jevit jako snazší cesta.

Pracujeme na tom, aby se naučili bezpečně rozlišovat, co je skutečně „jejich“, co převzali spíše od druhých (rodičů, partnerů, společnosti) a do čeho se kolikrát i nevědomě tlačí hrubou silou, čímž si velmi ubližují. Společně trénujeme, jak povolit otěže a žít tak, jak potřebuji, bez čekání na povolení.

Smysluplná naplňující existence a realizace vlastního já bez výčitek je jednou z fungujících odpovědí na volání po životní stabilitě a spokojenosti.