Uprostřed krize

Všichni jsme se zapojili do boje a snažili se zvládnout tento problém ve stylu jeden za všechny, všichni za jednoho. Všichni jsme se opravdu snažili a zakousli se do toho s cílem zvládnout tuto velkou výzvu, která se nám dostala do cesty. Toto společné semknutí a úsilí vydrželo čtyři roky, nakonec to ale skončilo pro rodinu úplným rozpadem z naprostého vyčerpání a vyhoření všech zúčastněných. Totální neúspěch, krach všech snah přes veškerou upřímnou snahu! Co se stalo? Až mnohem později jsem pochopil, kde se tehdy stala chyba.

Když potřebujete zvládnout delší náročné období, nestačí se zaměřit na problémy a jejich eliminaci. Musíte se aktivně zaměřit nejen na problém, ale průběžně (!) i na doplňování zdrojů a nenechat se nepohodlím strhnout k bezhlavému honu za řešením v touze po co nejrychlejší úlevě.

Možná si říkáte – no ten objevil Ameriku! A máte pravdu, žádný šokující objev to není. To, co se jeví v klidných časech jako naprostá banalita, je v období krize jeden z nejnáročnějších úkolů. V dlouhodobé krizi nemůže být na prvním místě řešení krize. Na prvním místě musí být zachování energie, jinak dojde nevyhnutelně dříve nebo později k vyhoření. Uvědomit si tento aspekt a přenést důraz na obnovu zdrojů je cesta k udržitelnému modelu zvládání dlouhodobých zátěží.

Toto není nic, na co by člověk nepřišel s trochou selského rozumu a zdravého odstupu. Proč se ale tedy selského rozumu v praxi skoro nikdo nedrží?

Ohrožující pocity

Důvodem je jedna přehlížená lidská vlastnost, a tou je sklon k negativitě. Sklon k negativitě je tendence naší mysli prioritně se zaměřovat na problémy, které jsou spojeny s nějakou negativní emocí. To znamená, že pokud při něčem zažíváme např. pocit ohrožení, úzkost nebo nejistou, naše mysl tomu přiřadí automaticky vysokou prioritu a začne se tím intenzivně zabývat.

Pěkný příklad projevu této tendence nedávno zmínil jeden můj klient, který pracuje jako manažer. Je hodně vytížený a své úkoly a jejich prioritu si vždy pečlivě plánuje, ale kdykoliv dostane nějaký negativní mail od nadřízeného, všechno jde stranou: ihned musí odpovědět a vysvětlit situaci, obhájit své kroky nebo zjednat nápravu, a to i v případě, kdy to není nijak urgentní záležitost a klidně by to mohlo několik hodin (a možná i den či dva) počkat. Odpověď dostane přednost před ostatními, mnohem urgentnějšími úkoly – právě proto, že v tomto klientovi negativní zpětná vazba vybudí silný pocit nejistoty a tím pádem i naléhavého nutkání se tohoto pocitu zbavit.

Problém je, že ne vždy je nejlepší strategií zaměřit se přednostně na vyřešení problému, který nás ohrožuje nebo znejišťuje, a snažit se tohoto problému co nejdřív zbavit. Tento přístup je relativně neškodný při zvládání obtížných situací v trvání několika minut, hodin či maximálně dnů.

Ale v případě delší krize, jako je nemoc blízkého člověka, dlouhodobý stres v práci, mateřství nebo vleklá partnerská krize tento model selhává. Přístup „problém na prvním místě“ totiž znamená, že odsuneme vytváření pozitivní protiváhy a doplňování zdrojů na později. A to se nakonec vymstí.

Co to proboha dělám?

Zejména u proaktivně zaměřených lidí je na průšvih zaděláno, když se tendence k negativitě potká s odhodlaností zakousnout se do každé výzvy a těžkosti, která se člověku postaví do cesty. Této vlastnosti říkám s nadsázkou pitbull approach a málem mě taky přišla draho.

Před dvěma a půl roky se mi narodil syn. Už před jeho narozením jsem si předsevzal, že budu jako rodič aktivní a budu se s manželkou o starosti i radosti spojené s jeho příchodem na svět a jeho prvními lety zde dělit co nejrovnějším dílem. Když se narodil, začal obvyklý kolotoč – kojení, přebalování, uspávání, a tak jsem snažil být maximálně užitečný.

Život se mi smrskl na práci a starání se o rodinu. Bylo to obtížné období, byla to výzva. Na volný čas, přátele, regeneraci, pořádný spánek nebylo kdy. Zátopkovo Když nemůžeš, přidej! se mi stalo životním heslem. Ale únava o sobě dávala stále víc znát, rezervy se vyčerpávaly a s nimi přicházely neklamné známky docházejících sil – podrážděnost, nevrlost, výkyvy nálad v reakci na banální podněty…

Teprve až když začalo protestovat i mé tělo, jsem konečně pochopil, že pokud něco nezměním, nedopadne to dobře nejen se mnou, ale nejspíš ani s mou rodinou a vztahem, který dostával mými výkyvy nálad dost zabrat. V jednom okamžiku jako bych se najednou probral ze snu: Co to proboha dělám a jak jsem to mohl nechat dojít až sem? Najednou jsem viděl jasně, že cesta, po které jdu, vede do záhuby. Bylo to naprosto zjevné, doslova to bilo do očí. Jak to, že jsem to mohl přehlížet tak dlouho?

O negativních emocích je dobré vědět, že tím, jak na sebe strhávají pozornost, nás nutí vytěsnit všechno ostatní. Celá naše pozornost se zaměří na problém. Ten se pro tu chvíli stane středobodem všeho a nic kromě něj pro ten okamžik neexistuje. Tím se problém dostává mimo perspektivu. Abyste věděli, jak je něco velké, důležité nebo významné, musíte to vidět v kontextu.

Nedávno jsem si to uvědomil, když jsem si se synem prohlížel encyklopedii dinosaurů. Když je obrázek dinosaura vyveden na bílém pozadí, je obtížné určit, jak velký dinosaurus ve skutečnosti byl. Proto je u každého obrázku lidská silueta pro porovnání. Dinosaury vede většina z nás v povědomí jako velké potvory, a tak je bez možnosti porovnat si velikost s něčím známým máme tendenci považovat za větší, než ve skutečnosti byli.

Vidět větší obraz

S problémy je to stejné – ne nadarmo se říká, že strach má velké oči. Situace, která je zatížena strachem nebo pocitem ohrožení a nejistoty, na sebe strhává pozornost a přirozeně tak v našich očích roste. Jeví se větší, protože tu chybí kontext.

Jak tedy dostat problém do kontextu a správné perspektivy? Je potřeba rozšířit měřítko a uvědomit si, že problém, jakkoliv důležitý se jeví, netvoří celkový obraz situace. Je dobré položit si otázku, co zůstalo problémem nedotčeno? O co se tedy můžeme opřít? Nikdy totiž není špatně úplně všechno, i když se nám to tak někdy jeví.

Pokud necháme stranou patologické stavy, jako jsou deprese, pak platí, že i v těžkých životních obdobích je ve vašem životě přítomno hodně okamžiků naplněných pozitivními pocity. Pokud se na ně zaměříte, vypozorujete, že i v těchto neutěšených chvílích jsou nad těmi negativními v převaze (ne snad intenzitou, ale kvantitou určitě).

Jen zůstávají většinou nepovšimnuty, a tím pádem nevyužity. To je škoda, protože právě mikro okamžiky naplněné pozitivní emocí jsou důležitým spojencem při zvládání dlouhodobé zátěže. Umožní vám získat odstup a vnímat problém v jiné perspektivě a v širším a dlouhodobějším kontextu.

Aby bylo jasno: mluvím‑li zde o pozitivním přístupu, nemám na mysli přebarvování problémů narůžovo. Problémy jsou problémy a negativní emoce jsou tu proto, aby nás ochránily tím, že nás udrží ostražité. Jsou namístě a většinou se objevují z dobrého důvodu.

Ale zatímco negativní emoce nás udržují v obezřetnosti, ty pozitivní nám umožňují mobilizovat zdroje k jejich řešení. Zaměření také na pozitivní aspekty situace (nebo pozitivní zdroje mimo problematickou situaci) má i tu výhodu, že nám přináší tolik potřebnou energii a elán ke zvládání obtíží, kterým čelíme.

Co s tím?

Pokud jde o eliminaci vlivu tendence k negativitě na vaše rozhodování, jedna z nejdůležitějších věcí vůbec je vědět o tom, že taková tendence existuje a jak silnou hraje úlohu při vašem rozhodování. Už jenom toto vědomí vám může pomoci uvědomit si, na co se máte zaměřit a dát si pozor. Když víte, kdy hrozí, že místo vás bude o vašich krocích rozhodovat váš strach, a zůstanete ostražití, zachováte si tak možnost zvolit jinou alternativu řešení.

Pokud se nacházíte v náročném období, udělejte si nejprve tzv. „pozitivní audit“. Pomůže vám zmapovat už existující zdroje a opory.

• Co vám během dne přináší příjemné pocity?
• Co vás alespoň na chvíli umí pobavit, rozesmát, inspirovat, nadchnout?
• Kdy zažíváte okamžiky blízkosti s druhými, porozumění, či hrdosti na sebe?
• Odkud čerpáte povzbuzení a naději?
• Nastávají i chvilky klidu a bezpečí? Kdy?

Nenechte se odradit tím, že vám to nepůjde. Naše „mentální svaly“ umějí být stejně atrofované jako ty fyzické a taky bolí a vzdorují, když je náhle začnete používat. Vytrvejte a snažte se mentálně rozhýbat.