Umlčené tělo

Chronická bolest či onemocnění je oproti akutní bolesti s jasnou příčinou a ohraničeným trváním plíživá, podprahová a vleklá. Každodenní prožitky bolesti a nekomfortu mnohdy provázejí povinnosti, které jsou na první pohled nenápadné a pro okolí třeba i neviditelné. Účinné řešení či cílová rovinka je přitom v nedohlednu. Takové vyhlídky vzbuzují obrovskou frustraci.

Abychom se z tohoto nekonečného tunelu a honu za řešením vymanili, máme někdy tendenci bolest vnímat jako nedílnou součást svého života. Těžký šutr, kterému odebíráme váhu tím, že jej ignorujeme. Nová olympijská disciplína, v níž jsme se rozhodli za každou cenu uspět. Chronickou bolest či dlouhodobé onemocnění nemůžeme vyhodit z bytu, ale zabírají hodně místa, tak je schováme do šuplíku pod postel, protože přece co oči nevidí, to srdce nebolí.

Do očí bijící a dlouhodobě nevýhodný způsob řešení má svou logickou příčinu. Kdo by chtěl dávat nemoci a bolesti plný prostor? Žít pod její taktovkou? Pořád ji řešit? Doktoři, alternativní metody, vhodné bylinky, léky… hon na správnou konstelaci hvězd. Kdo z okolí by s takovým člověkem chtěl žít? Svádíme vnitřní boj mezi potřebou pofňukat si a bagatelizací prožitku a následným studem.

A tak skončíme s postojem: Bolí to, ale tu bolest přitom necítím. Je tupá, všude, přitom nikde. Mravenčí mi v kostech, ve svalech, v útrobách, ale v mysli neexistuje. Nechci ji cítit. Nevidím její konec a s těmito pocity a nálepkou na čele „já, nemoc“ životem jít nechci.

Na plný úvazek

Racionalizací, ignorováním či absolutním popřením bolesti se nad ní snažíme vyzrát. Vzít jí všechnu moc, váhu, mít ji pod kontrolou a určovat, jakým způsobem a do jaké míry nám bude vstupovat do života. Lpíme na představě života bez bolesti, držíme se zuby nehty své vize, svých plánů a snů. Avšak ona se stále připomíná, je nám překážkou a projevuje se na fyziologické, psychologické i sociální rovině.

Robert Murphy zmiňuje čtyři časté změny, kterým člověk žijící s bolestí vědomě či nevědomky čelí:

• Myšlení je obsazeno fyzickými deficity.
• Snižuje se sebeúcta.
• V prožívání existuje silný spodní proud zlosti.
• Nová (nežádoucí) identita vyžaduje změnu priorit, životní perspektivy, cílů, hodnot, vztahů.

Dlouhodobé soužití s bolestí vnímám jako další práci na plný úvazek. Stojí hodně úsilí, energie, pozornosti…, jen ty finanční benefity z ní jaksi nejsou. Začíná u klasických denních úkonů, maličkostí, či dokonce automatismů, kterým je ale třeba věnovat nadměrnou pozornost či péči. Na denní bázi člověk přemýšlí nad tím, co upřednostní. Zda u různých aktivit existuje alternativní možnost či podmínky, za kterých by se mohl zúčastnit například společenské události.

Většina věcí si žádá své pravidelné řešení či plán. Ze života se vytrácí lehkost a spontánnost. Přizpůsobujeme svůj život a sebe v něm dle bolesti, která tak mění pohled na to, kdo jsme, co můžeme a co dokážeme. Je s námi neustále, na každém kroku, odvádí naši pozornost a energii. Můžeme sami sebe začít vnímat jinak. U klientů se často setkávám s pocity méněcennosti, nostalgickým vzpomínáním na své „staré“ já, které nic nebolelo, které „neřešilo“.

Takový stav je jen krůčkem k depresi či existenciální prázdnotě. Stále častěji má člověk pocit, že zestárl snad o půl století, je vyčerpaný, ze života se vytrácí barvy, nemá šťávu a postrádá smysl. Začátek prudkého pádu sebe a své identity. Jako platit nekonečnou hypotéku: odněkud konstantně a zcela nepozorovaně odtéká životní radost a spokojenost. Život je šedivý, přestože si jej vymalováváme, co nám síly stačí.

Maska přijetí

Všude se dočítám, že klíčem k prožívání spokojeného života s chronickou bolestí je její přijetí. Postupuji tak dle návodu a „bolest přijímám, jsem s ní v souladu a beru ji jako součást svého života“. Už jen ta představa mě tíží… Jako bych si nasadila batoh plný kamení, který ale nikdy nemůžu sundat, jelikož by to znamenalo selhání. Přišla by vlna výčitek, pocitů viny, či dokonce slabosti.

Člověk si tak nedovolí ani malé zaváhání, propad či okomentování tíhy pomyslného osobního batohu. Velký nárok na přijetí, ať už přichází od okolí, či od nás samotných, se mi jeví jako roubík do pusy. Překážka, která nám brání o svém prožívání mluvit a dlouhodobě je tak stabilizovat. Je to pochopitelné: nechceme si přece pořád stěžovat, fňukat, otravovat druhé, zatěžovat je či máchat ve svém bahně. Toužíme po životu v lehkosti, přirozenosti a spontánnosti. Žít život bez koule na noze, nedej bože ji předávat svému okolí.

Preventivně si tak zajišťujeme, aby nás druzí nevnímali skrze nemoc, zapouzdřujeme vše uvnitř, děláme jako že nic. Volíme strategii, která je pochopitelná, brání však procesu samotného přijetí. Neumožňujeme si postupně uvolňovat emoce, pracovat s novými okolnostmi, které život přináší, a kousek po kousku tak přijímat sami sebe v celistvosti – i s těžkým báglem, jehož tíha se však zcela přirozeně proměňuje. Statečně trpíme, umlčujeme sebe a tím i své tělo.

Potřeba vymanit se z pocitů beznaděje, zoufalství a role „nemocného“ může vést k celkové bagatelizaci či nejistotě ohledně reálné existence onemocnění a jeho prožívání. Někdy se nám posouvá práh bolesti a vnímání závažnosti situace. Umírám snad? Ruce mám, nohy mám, nemám si na co stěžovat. Jiní jsou na tom hůř. Hodnocení, soudy, kritika pramenící z vlastní nejistoty – co je a co není vážné, co může a nemůže bolet, u čeho si lze či nelze stěžovat, co je soucitu hodné a co jen na obtíž.

Paradoxní však je, že ať už si na tyto otázky odpovíme jakkoliv, změnit můžeme pouze své chování – prožívání a pocity již nikoliv. Můžeme si říci, že je to celé malichernost, že jsme přecitlivělí, či dokonce sobečtí, když to celé takto prožíváme, ale vyřeší to naši bolest? Hodíme ji za hlavu a ona zmizí? Domnívám se, že ji tímto leda tak násilně nacpeme do toho šuplíku pod postelí, odkud na nás však bude každou noc poťukávat a hlásit se o slovo.

Tělo, které křičí

Bolest je držena na uzdě, pod pokličkou to vře a bublá, v těle pociťujeme třes, který však lze před vnějším světem snadno skrýt. Pocity nepohody, bolesti, tlaků a nekomfortu… ráno, odpoledne, večer. Nekončící kolotoč, červená linka probíhající životem. Neviditelná ruka, která určuje jeho směr, průběh a mnohdy i tempo a rytmus. Nehledě na dopad, který sama nemoc a její projevy, potažmo jejich popírání, má na mezilidské vztahy, na naše nálady, motivace a životní energii. O tom všem mlčíme. Držíme se vize zdravého bezproblémového života, účastníme se honu na normálnost, ale uvnitř to stále vře.

Robert Murphy mluví o spodním proudu vzteku, který je tam dole, pod nasazenou maskou přijetí. Vnitřní bouře hází hromy a blesky na klidné moře všedního života a ovlivňuje tak celou posádku. Vaříme se zevnitř, jsme jak papiňák, snažíme se dělat jakoby nic, ale nevědomky kolem sebe vytváříme minové pole.

Vnitřní napětí je z nás cítit a může vyvolávat neadekvátní reakce na běžné podněty, emočně nevyvážené prožívání, neklid, podrážděnost nebo i další neduhy čistě somatického rázu, jako jsou poruchy spánku, příjmu potravy, sexuální dysfunkce či celkové vyčerpání. To vše naši blízcí vnímají, ale jelikož jim nedáváme šanci zahlédnout příčinu, našemu chování nerozumí a navzájem se vzdalujeme.

Vznikají hádky, je dusno, vytváří se mezi námi propast a my se o to více stahujeme, izolujeme a zůstáváme se svou bolestí a zoufalstvím sami… A to vše na bázi domněnek, frustrace a strachů, abychom druhé nezatěžovali. Co takhle nechat rozhodnutí a odpovědnost za ně samotné na nich? Důvěřovat jim?

Chronická bolest se dotýká každého koutu našeho života. Nelze ji proto jen tak oddělit. Vše se navzájem sčítá a ovlivňuje v nekonečné spirále. I naše prožívání a přijetí bolesti se může proměňovat. Jednou je to přijatelné, podruhé peklo na zemi, překážka, kterou nelze přelézt. Pravidelné cílové mezistanice na cestě k bájnému přijetí bych proto zasvětila snaze o schopnost a chuť být upřímný, a to jak k sobě, tak k druhým.

Klíč na cestě k životu s chronickou bolestí spatřuji v krátkodobých cílech, pravidelné reflexi a upřímnému přiznání, jak se aktuálně cítím, kde mě v těle bolí, jaké to pro mě je, co se mi honí hlavou a jak mě to ovlivňuje. Tady a teď. Uznat aktuální tíhu je cestou k odlehčení. Malé krůčky nám mohou ulevit, neboť si dovolíme emoci prožít. Zbytečně tak neprodlužujeme její trvání či zahnízdění v těle. Navíc ostatním umožníme, aby nám porozuměli, spatřili nás. Nebraňme našim blízkým být v tom s námi. Pěstujme vzájemnou blízkosti místo barikád či tabu v rytmu naší bolesti.