Umíte se pohádat?

Jenomže tu klíčovou dovednost dobře vedené hádky často neumíme a jen stěží se nám daří vnímat ji jako něco pozitivního. Přes všechen vyjmenovaný potenciál se tak hádky často bojíme, vnímáme ji jako něco nepatřičného, nebo dokonce jako selhání či známku narušeného vztahu. Urputně se proto snažíme hádkám zabránit. A může se nám to i různými způsoby dařit. Znám nemálo párů, které slovo hádka ve svém slovníku nemají, najde se dokonce i pár takových, kteří tvrdí, že se nepohádali nikdy.

Nepopírám, že je to možné. Myslím si ale, že pokud potřebujeme něco vyjádřit a dlouhodobě se to nedaří, můžeme dopadnout například podobně jako paní Blanka. Ani ona hádky nevyhledává, stejně jako její partner. Hádka a konflikt jsou ale dvě odlišné věci, a tak konflikty čas od času nastanou. Místo hádky ovšem v případě paní Blanky a jejího partnera přichází ticho. Ani jednomu z partnerů v něm není dobře, jiné cesty ale hledají obtížně.

„Vážím si partnera natolik, že si neumím představit, že se s ním budu hádat,“ říká paní Blanka. Přestože se tedy s partnerem nehádají, oba vnímají, že ani zvolené ticho není cesta. Přichází s ním totiž dusno, které čas od času trvá i několik hodin a ukončí ho ten z partnerů, který jako první najde sílu otevřít téma toho, co se stalo.

Napadá mě proto, jak asi vypadá takový rozhovor „poté“… a co přináší? K čemu je dobrý? Protože to je to, co si paní Blanka představit umí. To už vícekrát zažila a možná z toho vzniklo něco dobrého. Nápad, postřeh, něco nového, pozitivního, něco inspirujícího… a to je to, oč tu podle mého názoru běží.

Chápu totiž, že představa divoké a hlučné hádky s talíři létajícími vzduchem není to, co by řada z nás potřebovala zažít. Ale co když to nebude hádka? Co když to slovo prostě vynecháme? Co když náš konflikt potřebuje dialog, rozhovor, dohodu? Co když může být užitečná?

Paní Blanka se nehádá, protože si partnera příliš váží. Někteří z nás se nehádají kvůli sobě, svým pocitům nebo vlastnímu zdraví. Někdo kvůli dětem. Každý totiž máme svou představu, jak taková hádka vypadá, a některé z nás ta představa spíš děsí, než posouvá. Přemýšleli jste ale někdy o tom, k čemu vám může být dobrá? Co vám může dát? Nebo jak to zařídit, abyste se při ní cítili lépe?

Pokud něco takového existuje, myslete na to. Představte si, co bude potom. Až hádka proběhne. Pomůže. Až se s partnerem budete cítit zase dobře. Nezakazujte si hádat se (ono to stejně obvykle moc nepomáhá), ale změňte hádku k obrazu svému. Dejte jí pravidla, délku, atmosféru… prostě takovou podobu, která vás neděsí, ale při troše fantazie třeba i baví.

Možná to nepůjde hned, ale nevzdávejte to. Hádka je přece jenom část vašeho soužití. Část, která přijde a zase odejde. S tím toho možná až tolik neuděláte, přinejmenším ne hned. To, co ale můžete udělat, je změnit stopu. Udělat ji takovou, aby vám dobře sloužila, a přitom nepříjemně neměnila vaše pocity ani nic jiného, co je pro vás důležité.

Samozřejmě nejúčinnější se zdá změnit podobu hádek společně s partnerem. To je ideální v tom, že hádka dostává tvar, který vyhovuje oběma, a tak může být opravdu užitečná. Předpokládá ale zájem obou podobně jako v případě paní Blanky a jejího partnera.

Pokud ji vidíte každý jinak a společnou podobu jí z jakýchkoli důvodů vtisknout nemůžete, máte vždycky minimálně prostor k tomu poznat sami sebe. Co potřebujete, chcete nebo můžete udělat vy pro to, abyste z hádky neodcházeli se špatným pocitem, je v každém případě zásadní otázka. Odpověď na ni vám mimo jiné ukáže, k čemu jste ochotni a co už je za vaší osobní hranicí.

Může se stát, že po takové úvaze navážete s partnerem rozhovor a dostanete se k bodu, kdy dál budete vymýšlet společně, ale můžete také přijít na to, že zrovna teď potřebujete víc prostoru pro sebe a vlastní myšlenky a změny. I to je jedna z cest, jak se hádkou inspirovat. I to může být krůček pro lepší vztah. S partnerem i se sebou.