HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 09.10.2020

Umíte být spokojení?

Abychom se cítili komfortně, musí být naplněny tři důležité předpoklady.

Otázka „Co vlastně chci?“ není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohla zdát. Víme skutečně, co si vlastně přejeme? Kdy opravdu děláme něco pro to, že to tak chceme a potřebujeme, a kdy proto, abychom vyhověli druhým, protože se to od nás očekává, protože se to tak dělá, protože jsme si tak zvykli, protože už to nějak přetrpíme, protože to lidi jako my dělávají právě takhle?

V předchozím článku jsme se detailněji podívali na dnes velmi módní frázi „vystoupení z komfortní zóny“. Ukázali jsme, že přílišný důraz na akt vystupování z komfortní zóny pramení především z nepochopení toho, co komfortní zóna je, a může být v mnohých případech kontraproduktivní až škodlivý. Popsali jsme, jak o komfortní zónu pečovat a postupnými kroky ji rozšiřovat. Nyní bychom se chtěli vrátit k jádru toho, jak komfortní zónu vlastně vymezit.

Co je komfortní zóna?

Přibližnou definici komfortní zóny už známe: je to stav klidu, bezpečí, spokojenosti, absence úzkosti. Komfortní zóna se tedy týká především našeho vnitřního prožívání, není definována naší aktivitou nebo pasivitou. Obecně se dá říct, že bytí v komfortu je něco, k čemu máme tendenci přirozeně směřovat. Vycházíme z toho, že lidskou přirozeností není být mimo komfortní zónu, naopak se snažíme co nejvíce/nejčastěji prožívat pocit spokojenosti, klidu, bezpečí.

Každý z nás má svou vlastní komfortní zónu, která se od jiných liší jak do kvantity, tedy jak často se cítíme spokojeně, tak kvality, tedy jak moc spokojeně se cítit dokážeme. Lišíme se tím, kolik máme možností dostat se k takovým prožitkům. Zažíváme je pouze jednou ročně na dovolené, nebo každý den, když přijdeme domů, nebo třeba když si jdeme zaběhat? Čím více máme možností, jak prožít komfort, tím více budeme směřovat k obecnému pocitu spokojenosti s životem.

Kvalita našeho prožitku může být také různá. Můžeme prožívat naplňující spokojenost či klid a bezpečí, nebo – pokud toto nedokážeme – je naší komfortní zónou bod, ve kterém se k tomu nejvíc přibližujeme. Naším maximálně možným komfortem může být například absence úzkosti nebo pocitu nebezpečí. Opět platí, že čím více se dokážeme přiblížit plnohodnotným pocitům komfortu, tím jsme celkově spokojenější.

Pobývání v komfortu není statický stav, ale momentální prožitek, v němž jsou naplněny naše potřeby, zažíváme pocit kontroly a nejsou s ním spojeny prožitky viny.

Potřeby a preference

Komfortní zóna není něco, co by nám měl zajistit někdo jiný nebo co přijde samo od sebe. Prožitek spokojenosti je potřeba aktivně vytvářet, věnovat se v životě takovým věcem, které v nás vyvolávají pocity spojené s komfortem. Proto je klíčové znát své potřeby a preference. Když je neznáme, nevíme, co by nám spokojenost mohlo přinést. Zároveň to znamená, že naše potřeby (třeba neuvědomované) zůstávají nenasyceny a z podstaty věci se potom nemůžeme cítit dobře.

Pokud chceme objevit a posílit naši komfortní zónu, musíme se sami sebe ptát, co nám dělá dobře, co nám pomáhá, co nás podporuje, co nás dobíjí a naplňuje, u čeho si odpočineme. Není cílem dělat jen to, co se nám zrovna chce, tak jednoduše svět nefunguje. Cílem je směřovat své úsilí k tomu, abychom si mohli upřímně říct, že se v životě zabýváme tím, čím chceme.

Například pokud víme, že je pro nás naplňující mít dobré rodinné vztahy, potom své aktivity směřujeme tak, abychom o ně pečovali, přestože se to může zdát někdy zbytečné, příliš složité nebo v danou chvíli nevhodné. Je to to, co nám v konečném důsledku bude do života přinášet prožitky spokojenosti.

Pocit kontroly

Pocit kontroly je pro prožívání komfortu velmi důležitý. Pocit kontroly znamená, že se vnímáme jako aktér dané situace. My jsme ti, kdo v dané situací konají, nikoliv reagují. Nechápejme jej ovšem jako úpěnlivou snahu mít za každé situace kontrolu. Pocit kontroly může paradoxně znamenat někdy se i nechat unášet proudem dané situace. Konáme tím, že nekonáme, a pocit kontroly získáváme z našeho rozhodnutí nechat věci plynout.

Nekonání tedy může být i pozitivní a jsou činnosti, pro jejichž prožití je odhodit zábrany potřeba. Opakem pocitu kontroly jsou situace, v nichž se nám věci dějí a my se ocitáme v pozici re‑agujícího, tedy někoho, komu se věci dějí, aniž ví proč.

Typickým příkladem takového chování je například nadměrné užívání alkoholu nebo jiných látek, které mění naše vědomí. Jiným typicky reaktivním chováním může být třeba netflixový sledovací maraton nebo bezmyšlenkovité klikání na internetu.

Tímto nechceme říci, že by měl člověk přestat pít alkohol, zrušit Netflix a místo internetu se raději vzdělávat. Všechny zmíněné činnosti mohou být naprosto v souladu s naší komfortní zónou, a to za předpokladu, že máme pocit kontroly nad danou situací, tedy že jsme se tak rozhodli.

Prožitek viny

Určitým indikátorem toho, zda nás daná činnosti či situace uspokojuje, jsou pocity nejen během ní, ale i potom. Je to něco, co si pro sebe dovolíme nejen teď, ale jsme s tím v souladu i zpětně a netrpíme pocitem viny. Neozývá se v nás vnitřní kritik, který by nám říkal, že jsme něco udělali špatně, selhali jsme a vůbec jsme se raději měli věnovat nějaké práci, která by nesla výsledky.

Právě pocit viny může být jedním ze signálů, že jsme dělali něco, s čím ve skutečnosti vnitřně nesouhlasíme, nedokážeme to sami sobě dovolit nebo se tím snažíme zahnat jiné (nepříjemné) pocity. Carl Rogers by možná řekl, že chování nebylo kongruentní s naším já.

Samozřejmě, existují případy lidí s přebujelým pocitem viny, který je přílišně omezující a trestající. Pro většinu z nás to však může být užitečná zpětná vazba pomáhající nám nahlédnout naše vnitřní já a niterné představy o sobě samém.

Komfort jako hodnota

Překračování komfortní zóny se stalo módním seberozvojovým požadavkem, hodnotou samo o sobě. Ne každý však dokáže stejnou hodnotu vidět v pobývání v komfortní zóně. Komfortní zóna je takové mentální nastavení, v němž jsou naplněny naše potřeby, prožíváme pocit kontroly a nepřichází pocity viny.

V momentu, kdy bytí v komfortní zóně začneme chápat jako prožitek, nikoliv činnost, uvědomíme si, že být v komfortu s sebou nese velký požadavek na nás samotné.

Znamená to totiž, že musíme do nějaké míry umět být komfortně sami se sebou, a to i ve chvíli, kdy se „jen“ válíme na gauči. Na pozadí mnoha patologických chování je často právě jen neschopnost být o samotě s člověkem nám nejbližším.

Největším překročením naší komfortní zóny může být ve skutečnosti snaha o její nalezení a setrvání v ní. V okamžiku, kdy skutečně dokážeme poznat svou komfortní zónu, nemusíme pospíchat pryč. Její blahodárný vliv je pro náš vlastní rozvoj nenahraditelný.

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..