Umění vypnout

Občas si takovéto momenty, kdy například snídáme všichni tři – já, moje žena a syn, pomyslně vyfotím v hlavě, abych si to uvědomil a mohl se k tomu čas od času vrátit. S uvědoměním a prožitkem velmi často přicházejí pocity radosti a vděčnosti. A většinou přijdou samy, není třeba si je vynucovat. Zní to banálně, ale právě tyto mikroodpočinky mi pomáhají plnit si den hezkými momenty, mít z nich radost a být vděčný za to, co mám. Díky tomu také jednodušeji procházet dnem.

Ať žije terapie

Dalším důležitým bodem v mém týdnu je pravidelná terapie, na kterou chodím. Často z ní odcházím s pocitem, jako když si dáte několikáté kolo sauny a pak vyjdete ven – lehčí, odpočatější, víc (znovu) sami sebou a s větším nadhledem.

Terapie mi pomáhá nejen řešit aktuální problémy, ale díky ní můžu jít víc do hloubky a objevit příčiny některých situací, které se s pravidelností opakují, jen v jiném kabátu. Mohu tak měnit své zažité vzorce a tím i to, jak k situacím přistupuji. Díky za terapii!

Bez pohybu to v mém životě nejde

Už víc než deset let pravidelně posiluji, tahám činky a dávám si do těla. Vnímám, že to nejen pomáhá mému zdraví, ale prostě mám pak lepší pocit sám ze sebe a cítím se pevnější. Pohyb ovlivňuje i to, na jaké jídlo mám chuť. Když cvičím, mám chuť na zdravější jídla než ve chvíli, kdy cvičení vynechám třeba kvůli práci.

Navíc tím, že chodím dvakrát týdně cvičit řadu let, je v tom i určitá rutina, která mi dělá dobře – potkávat tu stejné lidi, povídat si. Tu o zvedání železa, jindy o tom, kdy je nejlepší si dát přes den protein. Není nad to mít občas konverzaci na hony vzdálenou od běžného života.

Učím se pulzovat

To, co se nyní hlavně díky psychoterapii učím, se v rámci biosyntézy nazývá pulzace. Vnímat, kdy jsem takzvaně v expanzi (vydávám energii, něco dělám) a kdy v kontrakci (kdy uberu energie a čerpám). Učím se tedy pracovat a odpočívat. Přemýšlet a vypínat. Vytvářet něco nového a zalézt si a jen tak být.

Všiml jsem si, že mám někdy tendenci svoji expanzi natahovat. Když dokončím úkol a ještě mi vybyl čas, mám chuť stihnout něco extra. Přeskočit pauzu a pokračovat v práci na úkor energie nebo času na něco jiného. Když to udělám, většinou se přetáhnu a tenhle čas navíc draze zaplatím skrze horší spánek či vyčerpání.

Samotné odpočívání není vždy lehké. Když si sednu nebo lehnu a nic nedělám, tak se mi v hlavně začnou objevovat úkoly, plány, dobré nápady (které si někdy zapíšu)…, ale také výčitky, že mrhám svým časem, potenciálem, že mi prostě něco uniká. Jak jsem už zmínil, odmala jsem zvyklý být víc „on“. Teď se učím dávat stejnou hodnotu tomu, kdy jsem „off“.

Chvíli mi tedy trvá, než uklidním hlavu a naladím ji, že nemusím nic dělat. Že nemusím prostor stále něčím zaplňovat – podcasty, filmy, hudbou nebo třeba úklidem. Že mohu jen tak sedět a čučet. A díky tomu vypnout od běžného fungování, uvolnit se a načerpat novou energii.

Péče o sebe je dovednost

Pečovat o sebe pro mě osobně znamená rozvíjet laskavý vztah k sobě a učit se, kdy potřebuji dočerpat energii a kdy a kolik mohu dát. Stále se to učím. Čas od času sejdu z cesty – přetáhnu se nebo pracuji dlouho do noci, a pak špatně spím. Snažím se ale nevyčítat si to a brát to jako proces hledání cesty, jak se o sebe pečovat. To hlavní je znovu a znovu se vracet zpět na tuhle cestu odpočinku.