Umění stárnout

Generace mých rodičů chovala v úctě knihu s názvem Život začíná ve čtyřiceti. Tehdy to byl „střední věk“, který se posunul v současné době výš k padesátce, nicméně stále platí, že mezi čtyřicítkou a padesátkou je jedinec na vrcholu svých sil. A z vrcholu sice vede spousta cest, ale jen jedním směrem: dolů.

Podle statistik a demografických pravidel začíná stáří v 65 letech. Měl jsem tu čest jako fiškus na Psychiatrické klinice zúčastnit se slavnostní schůze na počest šedesátin Vladimíra Vondráčka, profesora a šéfa kliniky. Bylo to úžasné, protože se tam sešlo souhvězdí velikánů naší medicíny, počínaje akademikem Charvátem. Zakladatel české neurologie a Vondráčkův spolužák, akademik Henner, pravil, že Vondráček se narodil jako neduživé dítě, a čím je starší, tím je zdravější.

Nakonec dostal slovo oslavenec. Zlomil se – při své výšce – nad kecpultem a řekl: Stáří má mnoho předností… Pak nastalo ticho. Trvalo snad dvacet vteřin, zdálo se však nekonečné. Vondráček si odkašlal a navázal: Momentálně si ale na žádnou nevzpomínám. Já jich naopak vidím mnoho. Kdy jindy si můžete čistit chrup a zároveň si u toho pískat nebo zpívat?!

Úkoly stáří

Psycholog Erik Erikson kdysi – na rozdíl od ostatních – popsal vývoj člověka podrobně; neskončil pubertou, dnes adolescencí, ale pokračoval přes dospívání, časnou a zralou dospělost až do stáří. V každém období nalézal zásadní úkoly a zásadní problémy. Děti se těší, až budou dospělé, když ten čas nastává, přichází rozčarování. Tohle dospělí vědí, a tak se do stáří nikomu nechce. Připomeňme si nádherné verše psané na vodu:

Kdybych tak mohl – až přijde stáří –zavřít své dveře, zavolat:Hola!Pán se vám pěkně poroučet dává,že není doma.

A tak si ženy začnou žehlit obličej, pitomci mezi muži se v padesáti rozvedou a začnou nový život s novou pětadvacetiletou manželkou, která dost často chce mít děti. Také si koupí kolo a začnou na něm jezdit, ačkoliv do té doby z pohybových aktivit nedělali nic. Potom vyčerpávajícím způsobem oscilují mezi primární rodinou a tou novou, a nikde se nezavděčí. Jak se s neodvratným stárnutím vyrovnat?

Dosud vykonávané pracovní aktivity jsou všestranně stimulující, a proto Holmes a Rahe v inventáři životních událostí odchod do důchodu hodnotí dost vysoko. Stojí za to udržet si malý pracovní úvazek. Je totiž pravda, že při setkání spolužáků v sedmdesáti se dobře pozná, kdo ještě aktivně pracuje a kdo spočívá na „zaslouženém odpočinku“.

Holky na tom jsou líp, protože najdou smysl v domácnosti a v lepším případě ještě v zahrádce, častěji než kluci chodí i pravidelně cvičit. Také mají vždy nejméně desetinásobnou převahu v Univerzitě třetího věku. Čínské přísloví nás informuje: I když studujeme do vysokého věku, své studium nikdy nedokončíme. To je jasné; přesto nebo právě proto bychom neměli nechat mozek zahálet.

Jednostranné cvičení je neúplné. Pokud se budeme čtyři hodiny denně věnovat křížovkám, naučíme se dobře luštit křížovky a to bude jediné, co nám s ubývající pamětí zůstane. Je proto dobré věnovat se také dalším aktivitám. Kupodivu drobná práce prstů zlepšuje prokrvení čelních laloků a jedinečná je meditace sa‑ta‑na‑ma. Její kladný vliv je vědecky prokázán. Ve stáří se obecně více objevují spirituální potřeby, které v době věnované výkonům bývají potlačeny.

V šedesáti by si měl člověk uvědomit, že pokoušet se přeplavat přehradu, kterou zdolal před čtyřiceti a ještě před dvaceti roky, je blbost (pokud celý rok nechodil týdně do bazénu). Úbytek tělesných sil přichází většinou před úbytkem sil psychických, obojí ale přijde. Muži mají často sklon řešit věci systémem vše, nebo nic, a pokud při stárnutí není „vše“ podle jejich představ, chovají se jako jezevci a zalézají do ústraní.

V seniorském věku je dobré udržet kontakt s mladými lidmi, nesnažit se ale přizpůsobit jejich životnímu stylu a uvědomit si, že některá moudra pokládají za krákání starců přemoudřelých. Je také třeba najít kompromis mezi závislostí a urputným odmítáním pomoci, kterou nám ti mladší nabízejí.

Běh času

Každý má být tím, čím se stal, ne kam ho dovedli. To se s úbytkem sil a nástupem různých chorob a potíží těžko dodržuje, ale stojí za to zachovat si o sobě dobré mínění a nepropadat zmatkům. Říká se tomu starobylým slovem důstojnost. Zapomnětlivost nemusí být tak hrozná, když nás nějaký ten lapsus nevystresuje. Zapomenuté slovo a jméno se vynoří. Pokud ale propadneme stresu, kortizol nám maže paměťovou stopu a všechno je hned horší.

• Kvalitní osobnost snese nemilé změny, které přicházejí s šedinami. Ustoupí včas „mladým vlkům“ a nečeká, až selže.
• Opatří si hůlku dřív, než upadne, protože pádům je nutné se vyhnout.
• Zachovává rytmus: ráno vstává, i když nemusí do práce, večer jde spát a spí sedm až devět hodin. Odpolední šlofík je opět doporučován, neměl by ale překročit 20 minut spánku a 90 minut povalování.
• Co nejvíce pohybu „na čerstvém vzduchu“, a pokud to jde, dodržovat normu 5000 kroků denně.
• Ovoce a zelenina by neměly chybět v dostatečném množství.
• Co největší sociální síť, teď co nejvíc lidí na pokec, přestože současníci našeho mládí odcházejí.
• Po psychické stránce doporučuji dělat si radosti a zbytečně se netrápit tím, co jsme v minulém životě nestihli nebo dělali špatně. V příštím to napravíme.

Tohle byly úvahy o fyziologickém stáří. Medicína dělí stáří na aktivní, křehké, nemocné a na umírání. Nemoci ve stáří přicházejí především jako ujištění, že jsme se dožili vysokého věku. Osteoporóza, kardiovaskulární choroby, kloubní a pohybové potíže a další jsme v mládí neměli. Nicméně pojednání o nich přesahuje téma tohoto textu. Udělám si zde malou reklamu: moje kniha I v nemoci si buď přítelem vyšla nedávno znovu a jistě se dá sehnat jak v papíru, tak elektronicky.

Stáří je přípravou na smrt. Ta chodí bez vyzvání. Woody Allen napsal moc hezky: Smrti se nebojím, jen u toho nechci být, až k tomu dojde. Tak nějak to vidíme. Měli bychom na ni být připraveni stejně jako na strasti života. Existuje totiž možnost vyjádřit předem svou vůli pro případ, že bychom se někdy dostali do zdravotního stavu, který by nám znemožnil vyjádřit souhlas či nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb: jde o medicínsko‑právní a etický institut zvaný „dříve vyslovená přání“.

To umožňuje pacientovi naplňovat právo na osobní svobodu formou neposkytnutí zdravotní péče, a například tak zabránit umělému prodlužování života v podobě resuscitace při oběhovém selhání. „Dříve vyslovená přání“ je slušná smlouva se světem, který tu zůstane, a my se do něj vrátíme, jen v jiné podobě.