Umění netlačit

• Milan se Šárkou spolu prožili tři krásné roky. Poslední dobou jim však jejich štěstí stále více narušuje jisté napětí. Šárce je pětatřicet a chtěla by dítě. Milan se cítí pod tlakem. Sám je o pět let starší a už jedno dítě má. Miluje ho a pečuje o ně (v ty dny, kdy ho má) s láskou a nasazením. Na druhé se však necítí. Chce sportovat, pracovat, věnovat se koníčkům. Užívat si života se Šárkou i se svou dcerou, ne se starat o mimino. Šárka s péčí o Milanovu dceru ráda pomáhá, ale touhu po vlastním dítěti cítí stále intenzivněji. Po několikaměsíčním trápení se pár rozchází.
• Libor s Hedvikou bydlí v bytě, který Libor zdědil po babičce. „Je to tam všechno zašlé, staré, nevyhovující. Moc ráda bych to změnila, aby to byl byt pro nás dva,“ svěřuje se Hedvika. „Jenže jakmile zmíním něco jako rekonstrukce, změna, třeba se Libora jen zeptám, jestli by mu vyhovoval spíš měkčí, nebo tvrdší koberec, úplně se zasekne. Zamkne se v sobě, přestane odpovídat nebo je úsečný. Už o tom nemluvím, ale nejsem tak spokojená. Táhne se to dva roky a mně se tam nebydlí dobře.“ Po čase Libor Hedviku požádal, aby se odstěhovala. Ví, že to byla skvělá holka, ale kvůli tomu jejímu tlaku na změny mu s ní přestalo být dobře.
• V případě Dáši a Zdeňka tlačí jejich matky: moc a moc by chtěly vnouče. Oba dva jsou jedináčci, jsou spolu už deset let a tak nějak se to očekává. A Dášu to paralyzuje, vzteká, přivádí k šílenství. Zdeněk rozhodí rukama: on by dítě docela bral, ale nějak to neprožívá. Jenže: „Kdykoli přijedem k mámě nebo tchyni, hned vidím ty zkoumavé pohledy. Už se neptají, protože jsem jim řekla cosi pěkně od plic, ale vidím to na nich. A pak začnou povídat jen tak mimochodem o nějaké své známé, která má už páté vnouče a je tak šťastná!“ Dáša ví, že dítě je logickým vyústěním jejich vztahu – mají se rádi, mají na to věk, mají byt, finanční polštář a slíbené nekonečné hlídání. Nakonec dostává pracovní „nabídku snů“ a mizí do zahraničí.

Jak to bylo dál? Milan i Šárka si po rozchodu střídali psa a snažili se o kamarádský vztah. Byli však oba nešťastní. Po čtyřech měsících se Milan vrátil. Miminku se přestali bránit, Šárka rozkvetla a i Milan je šťastnější. „Co má být, to bude,“ říká smířeně.

Libor s Hedvikou se k sobě nevrátili. Zajímavé však je, že poté, co se Hedvika odstěhovala, začal Libor s rozsáhlou rekonstrukcí. „A víte co? Dělám to přesně tak, jak chtěla Hedvika. Přitom předtím mi to přišlo blbý,“ kroutí Libor hlavou sám nad sebou.

A co Dáša se Zdeňkem? Když byla Dáša od matky i tchyně daleko, tlak povolil a ona si začala uvědomovat, že mít miminko by mohlo být hezké. Pak za ní Zdeněk přijel a „tak nějak se to stalo“. Nyní mají tříletou cácorku a uvažují pro ni o sourozenci.

Každý jsme na tlak jinak citlivý

Jsou lidé, u nichž touha partnera vzbudí jejich vlastní, ať už jde o rekonstrukci bytu, nebo založení rodiny. Pak jsou ti, u nichž partner sice touhu nevzbudí, ale vyjdou mu vstříc – jsou šťastní, když je šťastný on, a nebrání se například stěhování z města do klidnější lokality.

Mnoho dalších lidí hledá kompromisy. Něco mezi hromadou dětí a žádným, něco mezi městem a samotou. Aby se jeden nezbláznil z ruchu a shonu a druhý z dojíždění. Některé páry jsou velmi kreativní a řešení vskutku neotřelá.

Pak je tu určité množství lidí, kterým je úplně jedno, co ten druhý chce a jak tlačí. Jedou si podle svého, tlak netlak, partner nepartner. Na tom, jak se jejich blízký cítí, jim jednoduše nezáleží.

My se však zabýváme poslední skupinou: lidmi, které tlak partnera nestrhne a nepřesvědčí, nevyvolá debatu, ale ani jim není lhostejný. Lidmi, které tlak partnera zablokuje, uvězní v negaci.

Kde se přecitlivělost vzala?

Existují lidé, kteří nechtějí partnerovi vyjít vstříc schválně, aby mu ublížili, aby ho potrápili, například v porozvodových bojích o děti. O takových případech však tento článek není. Jde mi o partnerství a další blízké vztahy, v nichž není nenávist a zášť. Čím to tedy je, že nás tlak blízkého někdy dotlačí k negaci a odporu?

Nejčastěji odhalujeme, že současné situaci předcházel silný tlak, a jde tedy o jakousi vypěstovanou alergii. Obzvláště když jde o rozhodnutí, jež má velké důsledky, a jsme sami dost rozpolcení, máme tendenci se tlaku bránit, abychom se mohli lépe soustředit, lépe vyznat sami v sobě.

Jindy jsou ovšem kořeny hlubší a vnější tlak dostává dotyčného do pubertálního odporu. Je zde velká citlivost ke své osobě, k tomu, aby mě někdo neomezoval. Jako když má pubescent dojem, že rodič moc prudí. Rodič řekne doma do devíti a dítě pak mrzne na chodníku před domem aspoň do čtvrt na deset.

A některá ne sahají v osobnosti člověka ještě hlouběji; připomínají batolecí ne:

• „Na, tumáš čepičku.“
• „Neci čepiku!“
• „Dobře. Tak nic.“
• „Já ci čepiku!!“

Dítě neví, co chce. Má ale vlastní vůli! Právě to, že odporuje rodiči, mu dává pocítit sebe samého, od rodiče odlišného. Je přitom úplně jedno, co rodič po dítěti žádá a zda je to přiměřené.

„Pubertální“ a ještě více „batolecí“ ne je samozřejmě ve zralém věku problematické. U osob uvízlých v batolecím vzdoru se přecitlivělost na tlak netýká pouze nějaké závažné otázky a velkého tlaku. Je zpravidla všudypřítomná. S takovými lidmi je velmi obtížné žít.

Odpor vyhovět partnerovi je někdy zjevný: Libor se „zamkne v sobě, přestane odpovídat nebo je úsečný“. Někteří jdou i do aktivní agrese: při jakékoli zmínce či narážce na to, co by partner rád, začnou vyčítat, co on dělá špatně a tak dále.

Jiní se naopak tváří vstřícně: Máš pravdu, miláčku (dítě bude, své krámy si povyhazuju, ať tu nepřekáží, vyřídím, zařídím, udělám). Jen se to zrovna nehodí – je moc práce, nebudem si kazit dovolenou, počkáme, až na tom budeme finančně líp… Odkládání se táhne roky a desítky let, vlastně jde o permanentní stav.

Uvězněni v odporu

Dětský vzdor neškodí jen vztahu, škodí i jedinci samotnému, neboť mu zabraňuje rozhodovat se svobodně. Když se rozhodujeme „proti tlaku“, vůbec to nemusí odpovídat tomu, co skutečně sami chceme. Vlastně je to stejně nesvobodné, jako když se tlaku podvolíme.

V rámci psychoterapie se snažíme najít, kde onen zásadní odpor k tlaku pramení. Často vznikl kdysi dávno a současný partner je v tom docela nevinně. Může jít o přecitlivělost získanou v předchozím vztahu či o plody výchovy a péče, jíž se dotyčnému dostalo, když byl ještě dítětem.

Snažíme se hledat vlastní, na tlaku nezávislé pocity a probíráme, jaké by to bylo vyjít partnerovi vstříc. Jakou hodnotu má radost partnera? Jak moc je pro mě důležité prosadit si svou? Jak to celé souvisí s mou náladou? S mými city a přesvědčeními?

Když i málo je moc

Vnoučatchtivým babičkám můžeme doporučit, aby svou touhu vyjadřovaly velmi zdrženlivě, jinak se jim může stát, že docílí pravého opaku. To samé vdavek‑ či ženitbychtivým partnerům na tlak citlivých osob a vlastně celkově: velké tlaky blízkým vztahům prostě nesvědčí.

Citlivost některých osob na tlak je ovšem někdy tak veliká, že je na místě otázka: Jak to udělat, aby partner o vašem přání vůbec věděl a přitom neměl pocit, že na něj tlačíte?

Například Šárka o dítěti půl roku nepromluvila, zamlčela dokonce i to, která kamarádka čeká miminko, která porodila a podobné, potenciálně „rizikové“ informace; hlídala se, aby se neprořekla. Milan se přesto cítil pod tlakem. Protože to ví, protože má Šárku rád, protože vidí, že není šťastná. Vnímá to ze slzy, která se jí zaleskne v oku při sledování filmu, z drobného zpomalení v řeči a natočení hlavy, když jdou kolem malého dítěte…

Milan a další citliví lidé jsou tak schopni na sebe tlačit vlastně sami. A když tento tlak blokuje možnost, aby dotyčný sám začal chtít, je velmi obtížné se uvolnit. Někdy pomůže až rozchod nebo skutečnost, že partner sám přestane (ne vnějškově, ale hluboko v sobě) toužit.

O něčem podobném vypráví Róza: „Když jsem se do Karla zamilovala, chtěla jsem se vdávat. Vzít si jeho příjmení, patřit mu, jak jen můžu. Toužila jsem svoje ano vykřičet do světa, slíbit mu lásku navěky, před svědky. A se všemi to oslavit. Jenže to bylo samé proč jako? já ten papír nepotřebuju a jsme spolu přece proto, že se máme rádi, ne z povinnosti. Trápila jsem se, brečela. Až jsem si řekla, že jo. Že ten papír vlastně taky nepotřebuju a začala jsem být dokonce hrdá na to, jak to máme. Když pak asi po roce Karel z ničeho nic přišel, že by si mě chtěl vzít, neměla jsem radost. Prý k tomu dospěl a bude mejdan a bude to super. Ale mě to spíš zaskočilo. Nechtěla jsem mu dělat to, co dělal on mně, ty řeči o zbytečném papíru a tak. Takže jsme se vzali. Ale už to pro mě nebyla ta romantika, už jsem si nechtěla vzít jeho jméno… Prostě: události mají svůj optimální čas a ten můj byl holt jiný než jeho.“

Pomáhá, když dokážete s tlakem přestat a rozumnou dobu to vydržet. Na této době se můžete domluvit. Měla by poskytovat dost prostoru odmítajícímu a zároveň být snesitelná pro vyžadujícího. Pomoci může též psychoterapie – nestranná osoba, hájený prostor pro diskusi o sporném tématu, úleva od něj v mezičasech…

Nebo individuální terapie: odmítajícímu dává možnost porozumět sobě samému a vyžadujícímu přináší odstup a většinou zklidnění. Někdy se však objeví i to, že partnerství má hlubší problémy, že životní cesty partnerů směřují od sebe a že nejlepším řešením může být skutečně rozchod.

I mimo psychoterapii však dochází ke změnám a nalezení řešení často společné cesty. Oba partneři vyspívají. Ten, který touží, možná přijde na to, že i jiná životní cesta může být naplňující. A naopak odmítajícího může opustit jeho odpor. Může dojít dokonce i k náhlému a nečekanému zvratu v prožívání.

Nina odolávala tlaku na dítě jak od partnera, tak od svých rodičů. „Měla jsem tisíc důvodů, proč dítě nechci,“ vzpomíná. „Pak mi gynekolog řekl, že budu mít pravděpodobně velký problém otěhotnět. A já se rozbrečela.“

K takovýmto zvratům dochází v případech, kdy si dotyčný sám vlastně přeje to, čemu se brání – jeho touha však zůstává skryta v nevědomí. A pak se najednou bariéra prolomí a dotyčný si ji uvědomí. Může se to stát na základě nějaké události, snu, informace, filmu či knihy, po rozhovoru s kamarádem… I zázraky se občas dějí.