Umění jen tak být

Mají se děti někdy nudit?Myslím si, že děti se někdy potřebují nudit. Na nudě není nic špatného, pokud dítě dlouhodobě nestresuje, tak jako je tomu často u nadaných dětí. Ty absolvují školní výuku hluboko pod svou laťkou a jsou nucené dělat a opakovat činnosti, které je nijak nestimulují a neobohacují a v konečném důsledku vedou k disociaci čili odpojení se od vnější reality. Pro velmi chytré děti (obvykle s diagnózou ADHD nebo PAS) může být nuda objektivně riziková, protože tyto děti potřebují dostatečně stimulovat a „krmit“ svůj mozek novými podněty a informacemi.

U většiny dětí to tak ale není, jak naznačujete.V jiných případech je pocit nudy zřejmě prospěšný k tomu, aby dítě samo objevilo své skutečné možnosti a kapacitu tvořit a hrát si. Schopnost spontánní a tvořivé hry, jak víme od Winnicotta, je indikátorem duševního zdraví dítěte. Nuda, pokud není dlouhodobá, motivuje k růstu, vývoji a vyhledávání intersubjektivních prožitků s jinými lidmi. Tím může pomáhat rozvoji myšlení, fantazie a mentalizace. Snaha rodičů vyhnout se nudě a zahánět ji u dětí za každou cenu může vést k ochuzení jejich vnitřního světa a tím paradoxně ke snížení sebevědomí, sebeúcty, a tedy k narcistickému deficitu. Ne náhodou je jedním z rozpoznávacích znaků narcisticky deficitního dítěte všeobecný pocit nudy, který s nimi jako psychoterapeut v protipřenosu silně prožívám.

Setkáváte se někdy ve své ordinaci s dětmi, které se zdají být přetíženy tím, jak jim rodiče vymýšlejí hromadu různých aktivit?Setkávám se s dětmi, které nemyslí ani nesymbolizují svoje pocity v důsledku toho, že jsou téměř neustále rušeny a odváděny od svého vnitřního prožívání různými externími aktivitami. Většina těchto aktivit se děje ve strukturovaném settingu, kde hlavním cílem je podávání výkonu a „výhra“ nad jinými dětmi. V důsledku toho neprobíhá validace dítěte zevnitř, tedy z jeho prožívání a vnitřního světa, ale zvenku, protože je založena na srovnávání s jinými dětmi a na vnějších očekáváních obvykle narcisticky organizovaných osobností jeho rodičů. Dětem – dokonce někdy už v předškolním věku – chybí čas, kdy by si „jenom“ volně hrály, objevovaly a experimentovaly bez toho, aby byly hodnocené nebo učené. Jako příklad můžu uvést tatínka, který si se svým pětiletým synem nedokázal s kostičkami hrát bez toho, aby chlapeček nemusel anglicky pojmenovávat jejich barvy.

Jak s takovými rodiči pracujete?Obvykle tak, že se snažím pochopit jejich vnitřní motivaci formovat své dítě podle svých emočních potřeb, a následně jim pomáhám nacházet souvislosti mezi tím, jak se vztahují oni sami k sobě a jak zacházejí se svým dítětem. U těžších forem hraničně‑narcistických osobností se tato práce daří jen za předpokladu osobní terapie, kde se často odhalí narcistická traumata (například odmítnutí a ztráty) ze strany jejich rodičů, která vedla k nedostatku empatie a důvěry v potenciál svého dítěte.

Využívejte celý web.

Předplatné