Umělé trauma

Marta působí utrápeně, pláče, že je „hrozná matka“. Synovi bude brzy rok, je to krásné zdravé dítě. Ale ona na něj nedokáže dobře reagovat, uvolnit se, užívat si to s ním. V těhotenství pracovala, stěhovali se, bylo toho hodně. Ale cítila se šťastná, na dítě se těšila. Porod proběhl císařem, ale i s tím byla v pohodě a šestinedělí, když pomine fyzické obtíže, bylo celkem fajn.

Pak ale začala číst o vývoji dítěte, o výchově a taky o bondingu. Na Instagramu sledovala, jak se kamarádky a různé influencerky fotí s bříšky a užívají si těhotenství… a najednou, asi dva měsíce po porodu, jí došlo, že ona si těhotenství neužila. Následně jí kdosi sdělil, že se miminko v jejím břiše nejspíš nepřetočilo, protože na ně nebyla dost napojená. Dočetla se, že děti narozené císařem mají vyšší pravděpodobnost autismu a alergických onemocnění…

Martu zaplavila úzkost, lítost a výčitky, že syna nevratně poškodila. Nebyla na něj dost napojená, proto se nepřetočil, proto císař a proto alergie. A taky nebyl bonding, dítě odnesli – takže s ním nemůže mít tu správnou vazbu, nejspíš to narušilo jejich vztah… Takové a podobné myšlenky se Martě točí v hlavě pořád dokola už desátý měsíc. Je smutná, ztrápená. A když je taková, nedokáže reagovat na synův smích, užívat si ho, hrát si s ním – což vyvolává další sebekritiku. Bludný kruh obav, výčitek a smutku zatlačil Martu do deprese.

Nebezpečí v autobuse

Deváťačka Nikola se bude muset už brzy rozhodnout, kam si podá přihlášku na střední školu. Profesně má jasno: miluje hudbu, dřív hrála na flétnu, teď na kytaru a ze všeho nejvíc by chtěla být zpěvačkou. Že by ji na konzervatoř nevzali, se neobává. Potíž je v tom, že by musela buď dlouze dojíždět, anebo bydlet na internátě. Je přesvědčena, že ani jedno nezvládne. „Víte, my ji vlastně všude doprovázíme, na kytaru ji vozí manžel, na zpěv s ní jezdím já,“ vypráví matka. Školu má naštěstí přes ulici.

Nikola přitom vůbec nebyla bázlivé dítě. Když jí bylo jedenáct, doslova si vydupala, že bude jezdit sama. Jenže záhy měla velmi ošklivou zkušenost, takže ji rodiče začali opět doprovázet. A tak je to dosud. Drama tenkrát způsobil přiopilý muž, který v autobuse začal mít na Nikolu blbý kecy, jakože kam cestuje tak hezká holka sama a tak.

Nikole to bylo nepříjemné, ale všimla si, že vepředu v autobuse sedí sousedka, a tak se přesunula k ní, začaly si povídat a muž se stáhl. Celkově byla z příhody trochu rozrušená, ale nevnímala ji jako něco traumatizujícího. V samostatném dojíždění pokračovala ještě několik dní.

Jenže poté se matka vrátila ze služební cesty, a když se doslechla o příhodě z autobusu, vyděsilo ji to. A ještě více ji vyděsilo, že dcera vyděšená není. Pohotově a s patřičným emočním doprovodem jí proto vylíčila, jak nebezpečné to mohlo být. Kdyby tam nebyla sousedka, kdo ví, jak by to celé dopadlo!

Přesně takhle to totiž začíná: nejdřív si útočník svou oběť oťukává, má blbý řeči, zkouší, zda se dotyčná bude bránit… a venku ji pak někam zatáhne. „Taky už jsi tady nemusela bejt…“ Zlomený matčin hlas Nikolu vylekal, z doprovodu rodičů se opět stala samozřejmost. A tak to trvá dosud. Jenže teď, když by byla potřeba změna, trauma z autobusu ožilo a ohrožuje dívčinu profesní budoucnost.

Mohlo to být úplně jinak

• Marta trpí porodním traumatem, které ovšem nevzniklo při porodu, ale dva měsíce po něm – přerámováním původní zkušenosti ve světle nových informací a s nimi souvisejících emocí.
• Nikolu zraňuje a brzdí v rozletu tři roky stará vzpomínka na událost, kterou prvních několik dní jako zraňující a brzdící nevnímala. Dokud ji takto nezarámovala její matka. Dramatickým vyprávěním všem možným známým pak traumatičnost vzpomínky mnohokrát oživila a tříletým doprovázením stvrdila.

Jak odlišné to dnes mohlo být, kdyby matka tenkrát zareagovala jinak! Klidně mohla upozornit na potenciální nebezpečnost situace: informace o tom, že dotěrná slova mohou přejít ve fyzické narušení hranic, byla na místě. Mohla si však odpustit své zděšení a dramatický výstup a místo toho naopak pochválit dceru, jak šikovně situaci vyřešila. Mohla s ní probrat, co by se dalo dělat, kdyby tam sousedka nebyla, a tak dále. Zkušenost s nepříjemným a potenciálně nebezpečným spolucestujícím by pak měla pravděpodobně opačný efekt: podpořila by sebevědomí dívky a její schopnost poradit si v krizových situacích.

Podobně kdyby Marta nesledovala všechny ty supermatky, které vedou s dítětem v břiše dlouhé hovory o své neutuchající lásce, nebo kdyby nečetla slohy o kardinální důležitosti kontaktu kůže na kůži a pohledu do očí čerstvě narozeného miminka! Nemusela se nyní utápět ve výčitkách a mohla si docela normálně užívat krásného a zdravého syna.

Proč o tom ale píšu, nejsou samotné protagonistky uvedených příběhů, ale to, že se svými zkušenostmi nejsou samy. Podobné vyprávění jsem slyšela v tolika variantách! Spoustu žen trápí, že „nedokázaly porodit přirozeně“, další, že nezabránily zdravotníkům, aby přestřihli pupeční šňůru, aby dítě odnesli a podobně. Mnohé z těchto matek se utápějí ve výčitkách, mají představu, že jejich vinou vznikla dítěti újma na celý život, a nedovedou si to odpustit. Občas se setkávám i s podobně traumatizovanými otci.

Medvědí služba

Bojovníci a bojovnice za přirozený porod mají pravdu: bonding je důležitý a cenný. Nejvíce adrenalinu v krvi máme při porodu – při svém vlastním porodu. Díky tomu je fyziologicky narozené dítě většinou ještě nějakou dobu nabuzené, bdělé. Zvědavě se rozhlíží, dokáže se plazit po břiše matky, najít bradavku a přisát se. Hovoří se o takzvané zlaté hodince.

Je skvělé, když matka a dítě mají tento čas pro sebe, aby se mohli poznávat zrakem, hmatem, čichem. Je velká škoda, když zdravotníci toto nerespektují a právě v tomto čase provádějí úkony, které nejsou nezbytně nutné. Jsem velmi ráda za všechny snahy o přirozený porod, o bonding, o citlivé zacházení s novorozencem i jeho matkou.

Potíž je, že internetová fóra a maminkovské časopisy, kde se o tom píše, nečtou zdravotníci, ale matky. Ženy, jež jsou někdy perfekcionistické a idealistické. A těmto podobné články vzývající ideál bez alternativ nezřídka ubližují.

Podobně medvědí službu pak mohou poskytnout přecitlivělí rodiče svým dětem. Občas se hodí, když dítě dokáže brát věci s lehkostí. Například takové slovní rýpání od spolužáků: něco, co je už trochu agresivní a může se potenciálně rozvinout v šikanu.

Když nad tím dítě dokáže mávnout rukou, příliš si toho nevšímat a moc si z toho nedělat, agresory to většinou přestane bavit a šikana se nerozvine. Jenže, co když se to dozví rodič, který se vyděsí? Přerámuje vidění potomka ze zas tolik se toho nestalo, jsou blbí, kašlu na ně na děje se mi něco hrozného, jsem šikanovaný! Dítě se začne cítit jako oběť, a snadno se pak obětí skutečně stane.

Nechci zde samozřejmě nabádat rodiče, aby nedbali na bezpečnost svých dětí či neřešili šikanu, chci však upozornit, že tím, jak se vztahujeme k vyprávění svých potomků, měníme jejich pohled na prožité události a přehnanou reakcí můžeme nechtěně přispět ke vzniku traumatu.

Podobně nechci umenšovat význam bondingu či snahy o přirozený porod a šetrný přístup k rodičce a dítěti, ale zároveň by se hodilo, aby v maminkovských časopisech občas zaznělo, že i s promeškanou zlatou hodinkou se dá vytvořit bezpečná a pevná vazba a skvělý vztah či že natažení nožiček kvůli změření délky novorozenci v zásadě neublíží.

Vzpomínková síť

Jednotlivé zážitky, jež se nám dějí, zařazujeme pomocí asociací do paměťové sítě, která je do značné míry plastická. Při každém vyprávění vidíme událost ve světle dalších vzpomínek a nápadů a mohou nás napadat nové významy. Proto se vzpomínky jednotlivých účastníků nějaké události liší a s uplynulým časem se tyto rozdíly zvětšují.

Jako terapeuti pomáháme svým klientům nacházet smysl traumatických událostí a zařazovat je do vzpomínkové sítě tak, aby se nemusely vynořovat formou flashbacků či děsivých snů a nutit člověka k vyhýbavému chování. Bohužel je však možná také opačná změna, kdy se z něčeho, co původně nebylo vnímáno jako trauma, později trauma stane.

Zarámování zkušeností má významný vliv na naše emoce i na to, jak si povedeme dále. Cítíme se díky prožité zkušenosti schopní? Máme důvěru v sebe sama? Anebo událost přispívá naopak k tomu, abychom se prožívali jako smýkaní osudem, ve vleku okolností?

Opatrně i s těmi nejlepšími úmysly

Již dlouho víme a diskutujeme o problematice necitlivého přístupu k obětem trestných činů. Kupříkladu rozvoj posttraumatické stresové poruchy u obětí znásilnění je vedle činu samotného a povahy oběti ovlivněn též přístupem policistů a lékařů vyšetřujících danou událost.

• Pokud je vlídný a chápavý, pravděpodobnost rozvoje PTSD snižuje.
• Naopak protahovaný a necitlivý přístup, či dokonce postoj „jestli vy si za to tak trochu nemůžete sama“ rozvoji PTSD naopak nahrává.

Jak jsme však viděli v příběhu Marty a Nikoly, k vnímání události jako traumatické se může člověk dopracovat i sám či s pomocí svých blízkých, dokonce vedených těmi nejlepšími úmysly.