Umazat se od života

Jako malí

Před pár dny se mi svěřil na hřišti cizí pán, dědeček s vnukem, jak ho mrzí, že si taky nemůže vlézt na houpačku a poležet v síti, protože by pobouřil okolí. A jak si užívá každou příležitost dělat podobné lumpárny, třeba skákat s dětmi do bazénu pozadu a směšně a nikdo se na něj nekouká zvláštně. Úžasně mu u toho jiskřily oči, které jako by patřily malému klukovi.

Představte si takový rozhovor. Vidíte staršího muže lézt po prolézačkách a poskakovat na trampolíně, pak šťastně ležet na kladině a koukat do mraků.

• „Dobrý den, pane, máte se… dneska dobře?“
• „To je v pořádku,“ řekl by, „já jen destruuji.“
• „Aha, ano?“ pokradmu se u toho koukáte kolem, kde jsou další lidé, kdyby byl nebezpečný.
• „Ano, ničím zaběhlé a konvenční představy o starých mužích a radosti ze života.“
• „Opravdu?“ koukáte na mobil, zda máte nabitou baterku, kdyby bylo třeba zavolat záchranku nebo tísňovou linku.

Je mi nás v podobných chvílích vlastně trochu líto. Do hlavy se mi dere text písně Tak nějak málo tančím, zpívám, brečím, líbám… Nechat si otevřená dvířka pro hru pomáhá i v dospělosti k budování psychické odolnosti. Hra snižuje stres a podporuje vnitřní motivaci. Rámování činnosti jako herní aktivity spouští tvorbu dopaminu, ocitáme se v kreativním flow.

Srovnejme obrázek někoho, kdo sedí v křesle, úhledně drží svou novou, nedotčenou knihu, čte stránky pěkně řádek po řádku, na stolku vedle něj v rozumné vzdálenosti stojí hrnek s čímsi. Naproti tomu scéna, kdy knížka leží na zemi, my se kolem ní po čtyřech plazíme, očicháváme ji, možná olízneme, šťoucháme do ní jako zvědavé štěně a čekáme, co udělá…

Deník provokuje dál

Kreslete čáry na tuto dvojstránku v autobuse nebo za chůze. Každý to zná. Napsat něco na koleně, za běhu, kdy spěcháme, v autě, a snaha uspět. Takové situace testují naši frustrační toleranci: chci to mít hezky, rovně, úhledně, ale nejde to. Ale co když můžeme na chvíli upustit od této snahy a něco objevit?

Že z nudné rovné čáry může vzniknout něco mnohem zábavnějšího, nebo se prostě můžeme rozesmát, jak něco nejde, ani kdybychom se postavili na hlavu. A neobjeví se náhodou i některé zasuté vzpomínky a hlasy? Seď rovně, piš pořádně, jak jsi to zase udělal, budeš to opakovat, dokud to nebude vypadat jako ta předloha, napíšeš to stokrát, dokud to nebude perfektní?

Co jsem nedokázala, bylo uvázat deníček na provázek a vláčet ho celý výlet za sebou nebo si s ním kopat. Tady byla moje hranice úcty k věcem a začátek agresivity, která se mi už nelíbila. Rovněž zajímavý objev.

Kde začíná a končí tvořivá část ničení a začíná něco, co už není v pořádku? A kdo o tom rozhoduje? Komu se přizpůsobujeme, kdo nás to naučil? Jinými slovy, pohráváme si s naučenými vzorci vztahu k autoritám, konformitě, děláme drobné kroky k větší autonomii v rámci svých hranic osobní svobody.

Deníček si vesele pohrává také s našimi smysly a všímavostí, a to je mi velmi sympatické. Můžeme zpomalit, pozorovat, jak se barvy vpíjí do papíru nebo trhlinek. Kdo si troufne, přidá žvýkačku, med, marshmallow…, ale když to udělá, bude muset nést následky: deník nepůjde zavřít a navíc mu do batohu zřejmě polezou mravenci.

I tady jsem se během výletu zjevně rozhodla zůstat racionální a nevrátit se do dob, kdy jsem rukama mazala marmeládu po okenních tabulích. Racionalita a hravost se proplétají, domlouvají – jednou vyhraje jedna, podruhé druhá. Rozhodnu se po svém a ničeho nelituji.

Myslím, že už máte dobrý přehled, jak podobné tvořivé ničení může otevírat oči. Můžeme si pohrát se svým perfekcionismem a strachem, že uděláme chybu. Můžeme se uvolnit, pokud jsme zaseklí nebo se bojíme s něčím začít, abychom něco nezkazili nebo neselhali. Náš vnitřní kritik přestává mít slovo, možná dokonce přijde o hlas v němém úžasu. Mozek se přiučil něčemu novému: chyba nemusí být selháním.

To je konec. Nebo ne?

Podívejme se, jak vypadá deník teď. Trochu ulepený, ušmudlaný, potrhaný, ale nějak mám pocit, že není nešťastný. Přibyla v něm i spousta kreseb a vtípků, jaké jinde nenajdeme. Zažil unikátní kombinaci míst a věcí, jichž se dotýkal jako nikdy jiný. Stejně jako já.

A že jsem něco poničila? Čistou, narovnanou sérii stránek uloženou v regálu, jednu ze stejných, dokonalých kopií. Po této zkušenosti jsem jiná já i můj deník. Rozbila jsem pár vzorců, potkala jsem se s chaosem. A překvapivě z toho experimentu vycházím klidnější, stabilnější a šťastnější.

Když vidím, že se něco zničilo nebo pokazilo, vyvolá to ve mně i něco jiného než jen lítost nad ztrátou: přidá se zvědavost nad možnou novou formou nebo využitím. Když děti hází hračkami, snažím se je mírnit jen tak akorát. A už nemám nutkání pokaždé kontrolovat, jestli mám v tašce deštník, kdyby náhodou začalo někdy koncem týdne pršet.