Uklidni se!

V následujících odstavcích podrobněji rozeberu, co se v nás obvykle v takových situacích děje. Dále pak co je dobré si s emocemi uvnitř nás počít a jak moc jim dát nejlépe průchod. Nejen těm pozitivním, ale i těm, které častokrát nejsou příjemné ani pro okolí, ani pro nás. Pokud je nepustíme ven, mohou napáchat velkou škodu nejen na naší duši, ale i na našem těle.

Většina z nás se někdy cítila ve stresu. Bylo toho zkrátka moc. Od rána se nedaří. V práci jsme zkritizováni za něco, co jsme nemohli ovlivnit. Nebo jsme udělali chybu, kterou jsme ve spěchu přehlédli. Otravní úředníci, fronta na poště, pokuta za parkování. Červená na semaforech, nepříjemný telefonát s vedoucím, flek od kávy na kalhotách. Drobnosti, které se během dne sčítají a dávají nám pěkně zabrat.

A teď přijdeme domů, kde očekáváme klid. Moc bychom si potřebovali odpočinout. Ale něco se stane. Prkotina. Někdo nám snědl oblíbený jogurt, na který jsme se těšili celý den. Rozlijeme mléko, upustíme mističku, kterou jsme si přivezli z dovolené. A v tu chvíli to jde všechno ven. A chraň ruka Páně každého, kdo v té chvíli prohlásí: Prosím tě, uklidni se, vždyť o nic nejde.

Jde, jen okolí možná vůbec neví, o co. Rozčilujeme se na blízké, kteří netuší, co se v nás střádá celý den. Někdy to „slíznou“ děti, někdy partner, jindy nevhodně volající rodič nebo přátelé, kteří jsou v úplně jiném rozpoložení a nemají pochopení pro naši frustraci. A my zase nemáme energii složitě popisovat, co se v nás odehrává. Nechceme nic řešit, nechceme vysvětlovat, chceme pustit emoce. A pokud na nás někdo tlačí, že to nemáme dělat, je to poslední kapka do poháru trpělivosti.

Stresová reakce

Znalý čtenář a nadšenec psychologie jistě tuší, co je to stresová reakce. Většina lidí tento populární pojem zná. Prohlášením mám stres nebo jsem ve stresu obvykle označujeme stav, kdy se věci nedějí podle našich představ. Situace se komplikuje, kazí, přicházejí nehody, neštěstí, nedorozumění, chybujeme či jsme uprostřed nějakého konfliktu. Mnohdy tak označujeme situace, ve kterých nám dochází síly. Ale co se opravdu děje?

Když cítíme stres, nejpravděpodobněji cítíme autonomní reakci organismu na zátěžový podnět. Srdce pumpuje krev do našich končetin, abychom byli připraveni k boji nebo útěku. Do těla se vylučuje adrenalin, noradrenalin, katecholaminy, kortizol. Vše, co nám v tu chvíli pomůže být lepším bojovníkem nebo běžcem. V tu chvíli určitě nepotřebujeme imunitní systém, nepotřebujeme mít k dispozici dlouhodobou paměť ani příliš krve v mozku. Naše reakce jsou jednoduché, impulzivní, slouží čistě k záchraně našeho života.

V těle se neděje nic moc dlouhodobě pozitivního, a hlavně ne udržitelného. Tato automatická reakce v mnoha případech může za výpadky paměti při zkouškách, za nachlazení po dlouhodobém vypětí nebo právě za prudké emoční reakce, kdy se už zkrátka neudržíme. A teď si zkusme na chvíli zavzpomínat:

• Kolikrát jsme se snažili vědomě tuto autonomní reakci potlačit?
• Kolikrát jsme si říkali: Hlavně nedej najevo, že tě něco trápí nebo štve?

Dlouho dokážeme vydržet, vytrvat a tvářit se, že to zvládáme. Že se nic neděje. A pak to najednou bouchne jako papiňák. Snažíme se ze všech sil své tělo přimět: Drž to v sobě a nic nedělej. Hormony, srdce, tep, ochlazování – pocení, to vše se děje samo. My to ale ignorujeme či potlačujeme v domnění, že jde o naše „rozhodnutí“ se nějak chovat. Zapomínáme ale na to biologické v nás. Na to, co se děje samo. Bez našeho pokynu. Nemůžeme to vypnout jen proto, že se tak rozhodneme. A zcela jistě to nemůžeme vypnout, protože nám to někdo „poradí“ či doporučí. V tuto chvíli se tedy požadavek Prosím tě, uklidni se! zdá úplně absurdní.

„Jak se mám asi uklidnit, když mi srdce buší, že skoro vyskočí z hrudníku, v enormním množství se mi vylučuje adrenalin a další hormony, které mě připravily k fyzické akci, ochlazuji se, a proto se potím. A hlavně moc nepřemýšlím, to teď není potřeba. Stejně tak mám potíže se žaludkem. Ten nemůže dělat dobře svoji práci, protože se soustředí jenom na rychlé zpracování cukrů. Všechno je ve mně nějak divně a já to teď potřebuji dostat z těla ven a umožnit mu, aby udělalo, co je třeba.“

To je ale absurdní odpověď. Určitě bychom nic takového svému partnerovi, kolegovi nebo vedoucímu neřekli. Ale měli bychom. „Uklidním se, až mi řekneš, jak to mám zastavit. Jak mám zastavit produkci hormonů z nadledvinek, utlumení imunitní reakce, trávicích procesů či proudění krve do prefrontální kůry. Až mi dáš takový návod, tak se uklidním.“

Věřím, že tím byste svého komunikačního partnera vcelku odzbrojili – možná byste ho i dostali do stresu. Pokud by se tak stalo, byl by v tu chvíli tak překvapený, že by nic konstruktivního neporadil. A tak se o to pokusím já.

Když máme opravdu ošklivý den (nebo sérii ošklivých dnů) a naše tělo je dlouhodobě vystaveno působení stresu, je to průšvih. Autonomní reakce slouží k přežití, ne k efektivnímu přizpůsobení. Lidé, kteří jsou dlouhodobě ve stresu, obvykle trpí různými psychosomatickými onemocněními. Od vředů, bolesti hlavy, zad přes žaludeční a střevní obtíže až po atopické ekzémy, a dokonce i rakovinu. Výzkumů, které to potvrzují, je plno. Tudíž „držet to v sobě“ řešením určitě není. A co by tedy bylo?

1. Neuklidňujme se

V těle se toho děje až příliš, abychom se zkrátka jen tak mohli rozhodnout, že budeme klidní. Ono to právě na našem rozhodnutí úplně nezáleží. Pokud jsme pod stresem, neměli bychom si dát jen další příkaz či požadavek. V takové chvíli bychom měli tělu dopřát to, co potřebuje a po čem touží. Potřebuje aktivitu. Potřebujeme něco udělat. V tu chvíli je pro nás (rozuměj i pro naše tělo) velkým trestem nedělat nic. Sedět, mlčet a předstírat, že se nic neděje.

Ono se totiž děje. V těle to vře. Nejsme schopni se pořádně soustředit. A rozhodně nejsme schopni se uklidnit na povel. Klid přijde, až když v těle tato reakce odezní. Čím delší čas jsme pod vlivem všech stresových hormonů, tím víc naše tělo chřadne. Zvlášť pokud se to hromadí. Být v klidu, neplakat, nekřičet, nebouchnout do polštáře nebo v lese klackem do mechu, nejít běhat, plavat, vybít se na squash či tenis je jen ke škodě. Tělo potřebuje něco udělat. Bojovat nebo utíkat. Byť i v alternativní přijatelné podobě. Naše odpověď na tělesnou reakci by neměla být: posaď se, buď tiše a skousni to.

Mějme na mysli, že tato stresová reakce je opravdu automatická. Naskočí sama. Tu nezastavíme. Takže když už se děje, když už nám v těle způsobí všechny tyto změny, měla by naše první myšlenka být: Co pro sebe teď můžu udělat, když mnou lomcuje automatická reakce mého úžasného těla? Co můžu udělat pro sebe, když se mé tělo připravuje na boj nebo útěk? Jak můžu všechny hormony, energii, adrenalin dostat ze sebe, aby mně z toho bylo líp a nikomu bych tím neublížil/a?

Teď vás možná napadá: No to je přece jasné, to chce sport. Skvělá odpověď! Pokud máme tu možnost, je fyzické vybití skvělý nápad. Běh, procházka, tenis, hokej, fotbal, cokoliv nás baví. Cokoliv umožní tělu bojovat nebo utíkat. Hravou formou. Přijdete na jiné myšlenky a tělo je spokojené.

Ne všichni ale tuto možnost mají. Takže prozatím jsme ve stadiu: Hlavně se neuklidňuj. Buď v tom, co se děje, a dělej něco. Ale co, pokud zrovna nemůžu sportovat? Pokud jsem ve stresu už ráno a celý den musím být v práci?

2. Mějme stres rádi

Cože? To už ale snad ne. Nejen že se nemám uklidňovat, ale ještě to mám vítat?! Uznávám, že tento bod vyznívá trochu absurdně. Mít rád svoji stresovou reakci není jen tak. Ale mnohdy si velmi zatopíme jenom tím, že ji u sebe odmítáme. Vadí nám, že rudneme, že se potíme, vadí nám, že se nesoustředíme a říkáme hlouposti. Vztekáme se, že nám ty správné a chytré odpovědi chodí na mysl až hodinu po vyostřené schůzce. To jsem mu měla říct! Proč jsem si na to nevzpomněla dřív!

Teď už víte proč. Zkrátka mozek při boji nebo útěku moc intelektuálních kapacit nepotřebuje. Jsou to instinktivní reakce. Nevyčítejme si to. Je to pochopitelné a přijatelné. Nejsme superhrdinové. Nemáme nadpřirozené schopnosti ani ovladač s tlačítkem „vypnout autonomní sympatický nervový systém“, který za to může. Zkrátka se to tak děje. A je to v pořádku, že se to děje. Ukazuje to, že je vše normální a naše tělo funguje přesně tak, jak má.

Tělo je parťák. Snaží se nám pomoci. Snaží se nás připravit na ochranu života. Ale jsme i my jeho parťákem? Snažíme se mu pomoci? Máme i my jeho rádi? Pokud ano, chceme ho hýčkat, když zrovna prožívá velký tlak. Když bude pod dlouhodobým stresem. Dáme mu, co potřebuje. Máme ho rádi s tím, že se potí, buší mu srdce až máme pocit, že to musí být infarkt. Nevyčítáme mu, že se třese nebo že nás bolí hlava.

Naše tělo je věrný a velmi upřímný přítel, který ukazuje, že situace, ve které jsme, pro nás není dobrá. Je to zkrátka náročné, je toho moc. Nemůžeme spát, protože naše mysl je zahlcená a třeba zrovna řešíme mnoho problémů, které nás tíží. Namísto pochopení ale přichází vztek: Teď ještě ke všemu nemůžu usnout. Zrovna když to nejvíc potřebuji! Právě proto ale nemůžeme usnout. Právě proto, že tlak a těžkost celé situace je na naši mysl a tělo zkrátka moc.

Přijmout fakt, že to tak je, že opravdu nemusíme mít sílu a energii na všechno a že se v nás odehrává mnoho biochemických procesů, které brání běžnému, klidnému a harmonickému fungování, je základ. Když namísto laskavosti vůči sobě budeme přísní, kritičtí a odmítaví, nijak si tím nepomůžeme. Už tak stačí, že se nám dostane kritického pohledu (či příkazu) od okolí nedělej to, uklidni se, nerozčiluj se, nebuď ve stresu a mnoho dalších, vcelku nereálných požadavků na naše tělo i mysl.

Hýčkejte se

Co tím myslíte, hýčkejte se?! Já se potřebuji rozčílit, bušit do něčeho, nadávat nebo brečet! A to je právě ono! Dopřejte si, co potřebujete. A to v jakékoliv podobě. Například já potřebuji ticho a klid. Potřebuji být sama. Když je toho na mě moc, nejlépe mi udělá běh v lese, alespoň na hodinu. Dostanu ze sebe ven vše, co potřebuji. Moje mysl se uklidní. Mám možnost mluvit sama se sebou a nikdo mě neruší. To je moje hýčkání. To potřebuji. Doma už vědí, že nemají používat větu: Prosím tě, uklidni se! Místo ní mi je častokrát opatrně nabídnuto: Tak nechceš si jít zaběhat? Chci!

Někomu pomůže procházka, tenis, bazén či posilovna. Pohyb je skvělý způsob, jak umožnit tělu, aby zrealizovalo boj nebo útěk, na které je připraveno. Ale rozhodně to nemusí platit univerzálně pro všechny. Někdo naopak potřebuje mluvit a sdílet. To pomůže utřídit a srovnat myšlenky. Někomu pomůže projet se na kole nebo v autě. Mít pocit, že na chvíli od všeho může odjet (utéct). Zkrátka v tu chvíli si dopřejte to, co vám dělá dobře. Někomu pomáhá jídlo, které má uklidňující efekt. Zde jen pozor, aby pak nepřišly výčitky a s tím i další tlak na vlastní osobu. Důležité pravidlo u hýčkání je: dělejte něco, díky čemu se pak budete cítit líp.

Relaxujte, meditujte. Zajděte si na jógu. Zkuste pilates, tai‑chi, bojový sport. Pokud nevíte, co by vám mohlo sednout, zkoušejte. Jen na sebe nemějte požadavek se jen tak na místě uklidnit, když ve vás zuří vichřice.

Někdy se může stát, že po sobě chceme nereálné věci. Vyřešit, zajistit, naplánovat, udělat. Zkrátka zbavit se toho nepříjemného břemene, které na nás leží. Ne vždy je to ale v našich silách. Může to být běh na dlouhou trať a my potřebujeme ještě hodně sil, abychom to opravdu mohli zvládnout.

A právě proto je potřeba dodávat si průběžně energii, odpočinout si a odreagovat to, co se doposud nahromadilo. Dlouhodobý stres nelze přečkat se zaťatými zuby. Teď pár měsíců vydržíme a pak to bude dobré. Nebude. Je možné, že i za pár týdnů v těle napácháme škody, které se budou léčit ještě dlouho.

Co na to okolí?

Tento článek jsem začala myšlenkou, že nám někdo říká něco, co v danou chvíli potřebujeme slyšet úplně nejméně. Pokud se potýkáme s dlouhodobě náročnou situací, lidé v našem okolí mají velmi důležitou roli. Mohou velmi efektivně přilévat olej do ohně, nebo naopak pomáhat hasit požár. Nejprve ale potřebují vědět, že někde něco hoří. A to je zase na nás.

Kolikrát jsme prohlásili: Ne, nic se neděje! Já jsem úplně normální! Nejsem naštvaná a nech mě být! Na nic se mě neptej! Ačkoliv to vůbec nebyla pravda. Partner, kamarád i blízký člověk to zkrátka pozná. V tu chvíli nemusíme nasadit milou tvář a s úsměvem líčit své neúspěchy a selhání, ale je důležité dát druhým šanci, aby věděli, co mají dělat či říkat. Je možné, že zkrátka nevědí, na co se zeptat, nebo mají též svoje trápení a najednou vidí naši naštvanou tvář a možná mají pocit, že jsme naštvaní na ně.

Někdy stačí pouhá věta: Dej mi teď prosím půl hoďky. Já si to potřebuji srovnat… nebo Teď na mě prosím nemluv, potřebuji ticho. Netýká se to tebe a byla bych zbytečně naštvaná nebo říkala věci, které tak nemyslím. Až to ze mě opadne, tak si popovídáme. Dejme jim šanci pochopit, proč nemají říkat: Uklidni se! A možná, pokud už sami víme, co nám pomáhá, jim můžeme dát návod, jak nám mohou pomoci. Pohlídat na chvilku děti. Dát nám prostor, ticho a klid. Vzít nás do přírody, změnit prostředí nebo na nás prostě chvíli nemluvit.

My sami někdy nevíme, co potřebujeme, a tak by bylo snílkovství očekávat, že ostatní budou vědět, jak se správně zachovat. Ale pokud jsme v tu chvíli schopni si říct o prostor, klid nebo činnost, která by nám mohla pomoci, udělejme to. Pokud máme ve svém okolí lidi, kteří nás opravdu mají rádi a záleží jim na našem blahu, budou jen rádi, že vědí, co mají dělat nebo říkat.

Zkrátka: není potřeba se uklidňovat, když to tak necítíte. Není potřeba chtít po sobě zázraky. Buďte vlídní k sobě a trpěliví k okolí. Možná zatím ani netuší, že byste něco chtěli dělat jinak. Že byste chtěli vyzkoušet jiný způsob hýčkání se. Že pro sebe potřebujete klid, prostor a třeba jen tu půlhodinu, která někdy udělá zázraky. A pokud okolí nechápe, dejte mu přečíst tento článek. Možná pak už větu Prosím tě, uklidni se! neuslyšíte.