Uhoněný flákač

Možná si teď říkáte, proč tak zdlouhavě popisuji proces psaní článku, proč vysvětluji důvody. Asi tušíte, že souvisejí s dnešním tématem. A možná se ve výše popsaném poznáváte, možná vám to připomíná důvody, kvůli kterým jste se zatím nedostali k vašim projektům, textům, aktivitám, které byste chtěli či měli uskutečnit. Možná jste článek rozklikli kvůli slovu prokrastinace a hledáte další návod, jak s ní zacházet. Nebo jak jí porozumět.

A možná vám něco připomněla věta o výkonném člověku nebo zmínka o hyperaktivitě. Možná jste neskutečně výkonní, aktivní, zvládáte práci za dva, postaráte se o rodinu, cvičíte, vaříte zdravě, organizujete program pro kamarády či komunitní akce. Občas sice nevíte, kdy přestat, občas si uvědomíte, že je toho nějak moc, ale jedete dál. I přes sebe, přes svoje možnosti.

Vyčerpání se blíží, tělo vám dává najevo drobnými či většími signály, že něco není v pořádku. Možná se necítíte úplně dobře… Ale ještě je třeba udělat tohle, zařídit tohle, odvézt babičku a to rodinné setkání také musím nachystat a upéct dort jako vždycky. V článku budeme pro tyto projevy používat slovo hyperaktivita, přestože není úplně přesné – v našem případě nejde o označení poruchy či diagnózy, ale o vysokou výkonnost provázenou neschopností se zastavit.

Dvě strany jedné mince

Na první pohled to vypadá, že jde o dvě úplně nesouvisející věci. To, co mě vedlo k tomuto zamyšlení, bylo uvědomění, že ke mně jako terapeutce či koučce často přicházejí lidé s odlišnými projevy chování – buď hodně prokrastinují a své úkoly zvládají s vypětím všech sil na poslední chvíli či vůbec, anebo naopak jsou to lidé, kteří se nezastaví a jsou na hraně vyčerpání nebo za ní. Ovšem něco mají velmi často společného, samozřejmě kromě toho, že ani jedna skupina není s tímto stavem spokojená, a tak vyhledá pomoc.

Podobnost bývá v tom, co se nachází v hloubce naší prokrastinace nebo naší hyperaktivity. Za obojím často (ne nutně vždy) stojí pochybnosti o sobě. Když si nevěříme, že něco zvládneme, když se nám úkol, který máme před sebou, zdá moc těžký, náročný na přemýšlení, soustředění či dovednosti, máme tendenci ho odložit a věnovat se něčemu jednoduššímu či zábavnějšímu. Máme strach ze setkání s vlastní nedokonalostí.

A to se snadno může stát, když nám něco půjde pomalu, ztěžka nebo bude nedokonalý výsledek – článek, diplomka či prezentace. Máme před sebou požadavek náročné činnosti a nezřídka i perfektního výsledku, vidíme obtížnou cestu před sebou, a tak stojíme na místě. Najdeme tisíc důvodů, proč se do něčeho nepustit, proč s něčím nezačít, zejména když jde o činnost s nejednoznačným výsledkem či dlouhým procesem. A teď je, věřím, jasné, proč jsem na začátku popisovala můj proces psaní. Prostě jsem věděla, že to nebude jednoduché, měla jsem strach, že na nic nepřijdu, že to nebude dost dobré, a navíc mne netlačily žádné vnější okolnosti.

A na druhou stranu, pokud si nedovolíme zastavit, přibíráme další činnosti a aktivity, lhostejno zda pracovní, rodinné, společenské, jako bychom stále neměli dost. Dost výkonu, odvedené práce, výsledku. Často čekáme uznání od ostatních, chceme pochvalu, ocenění, abychom si mohli říct, že jsme fakt dobří, a dobili svou sebehodnotu.

Toho se nám většinou nedostává. Ostatní jsou obvykle rádi, že je nezatěžujeme svými problémy a o vše se postaráme, naše výkonnost je pro ně standardem, který často neocení. A my tak můžeme mít pocit, že děláme pořád málo. Někdy potvrzení od ostatních už ani nečekáme a jen se sami ženeme za tím, co ještě musíme udělat, často pro svůj vnitřní pocit, že to zvládáme, a tudíž jsme dost dobří.

Když řešíme s klienty jejich velké vytížení, neochotu se zastavit a odpočívat, často ani nevědí, jak odpočívat, co jim vlastně dobíjí baterky. Také od nich slyším, že raději něco udělají sami, když to ještě zvládnou – a navíc lépe či rychleji než ostatní. Proč by někoho obtěžovali, když to mohou udělat sami. Navíc: odmítnout něco, nebo dokonce si říct o pomoc znamená přiznat, že něco nezvládám. A tudíž, že nejsem dost dobrý. Vystoupit z tohoto začarovaného kruhu je, alespoň dle mých zkušeností, snad ještě těžší než přestat prokrastinovat náročné úkoly.

Co když to nebude perfektní?

Jak vidíme, prokrastinace i nadměrná výkonnost mohou mít podobný základ. Čím více se zástupci obou skupin mluvím, tím více se dostáváme právě k tématům vlastní dokonalosti a hodnoty. Ta je často spojena právě s přesvědčením, že musím být dokonalý. Perfektní. Ať to znamená cokoliv. Každý máme svůj způsob, jak se pokoušíme vypořádat se svou nedokonalostí a strachem z ní. A ten se může lišit i podle toho, o jakou oblast našeho života jde.

Prokrastinátoři své náročné úkoly odkládají, někdy i v (často plané) naději, že se objeví něco, co jim pomůže. Vyčkávají na nové informace, zdroje, nebo naivně doufají, že úkol zmizí, a oni se tak vyhnou nutnosti si připustit, že něco není dokonalé. Což vede k tomu, že se začnou podceňovat, že oni sami nejsou dokonalí či dost dobří.

Navenek může prokrastinace vypadat jako lenost, ale často jde o velmi nepříjemný vnitřní boj. Přitom při prokrastinaci často uděláme řadu jiných, nezřídka užitečných věcí, neznamená to tedy nutně, že jsme líní či nevýkonní. Samozřejmě se může stát, že se dostaneme do pasti neproduktivních aktivit, jako je nekonečné sledování Netflixu, videí na Youtube či jiných, ne zcela přínosných činností. Následně se za to obviňujeme a připadáme si ještě neschopnější, což prokrastinaci dále posiluje.

Někdy vede k nekonečnému odkládání i strach z toho, že úkol nakonec zvládneme a budeme si vyčítat, proč jsme ho tak dlouho odkládali, když to vlastně tak hrozné nebylo. Často za tím stojí zkušenost z dřívějších podobných situací, ovšem ani ta nemusí stačit k tomu, že se příště zachováme jinak.

K odborníkům přicházejí chroničtí prokrastinátoři s tím, že hledají způsoby, jak se přinutit něco dělat. Často mají ledacos načteného, zhlédnutou řadu motivačních videí, a stále to není ono. Nefunguje to. Často i říkají, že vědí, že asi nic takového neexistuje, ale jestli přece jen není něco, co by pomohlo.

Nadměrně aktivní lidé dělají pro omezení strachu z nedokonalosti více a více. Nic není dost. Vždy můžeme udělat víc a být lepší. Jen aktivita a práce přinášejí hodnotu. A možná malé dítě někde uvnitř čeká na velkou pochvalu a dospělý tuší, že se mu jí nedostane. A přesto je to jako droga. Když hyperaktivista zjistí, že už má fakt dost, že nemůže, že se hroutí, tak si často řekne, i třeba pod vlivem terapie či koučování, že musí odpočívat. Má tendenci ještě zvýšit tlak na sebe. Vždyť už si to říkám dlouho, že musím víc relaxovat, takže zase musím chodit cvičit. Když budu ráno vstávat dřív, tak to ještě zvládnu. To mi určitě pomůže.

Asi tušíme, že nepomůže. Že dalším tlakem na výkon, v tomto případě na lepší odpočinek, se náš stav nezlepší. V terapii se tito lidé někdy dožadují jasného plánu na to, co mají udělat, aby se dostali do pohody. Budou ho dodržovat, ještě víc zaberou a výsledek se dostaví. Jenže to není cesta. V těchto případech je mnohem důležitější ubrat. Dovolit si nepřidávat, ale naopak ubírat.

Dopřát si vrátit se k sobě a uvědomit si, co vlastně potřebujeme. Nepotřebujeme náhodou ze všeho nejvíc jít spát? Trochu péče od ostatních? Nebo prostě nedělat nic? Někdy s nadsázkou říkám, že možná ze všeho nejvíc potřebujeme právě koukat na Netflix, což je přesně to, co si prokrastinátoři vyčítají. Dělat nic je velké umění. A dělat nic bez výčitek, to je skutečné mistrovství nás hyperaktivistů.

Samozřejmě, můžeme také zažívat obojí. V řadě věcí být hyperaktivní, některé prokrastinovat, záleží na typu činnosti a našemu postoji k ní. Studenti často velmi úspěšně pracují, plní pracovní úkoly, ale odkládají psaní bakalářských či diplomových prací tak dlouho, až se dostanou pod tlak. Někdo se postará o celou zahradu, zajistí přestavbu domu, ale intelektuálně náročný pracovní projekt neustále odkládá.

Osobně nejsem téměř vůbec prokrastinátor, spíše hyperaktivista – snadno si naběhnu na další a další aktivity. Zejména tam, kde to dokážu rychle a dobře zvládnout. Něco zajistit, domluvit, sepsat, s někým rozumně promluvit… Dost možná to znáte. Doporučuji se zastavit a podívat se na to, kde máme tendenci se hnát, a kde ji naopak v klidu pustíme. A co můžeme změnit. Co je ta první věc, kterou můžeme pustit?

Neodkládejte odpočinek

Jak si s oběma krajními póly, tedy s prokrastinací a hyperaktivitou poradit? Možná je to paradoxní, ale na základní úrovni opět mohou pomoci velmi podobné věci.

V obou případech mohou být nápomocná ne vždy populární režimová opatření. Nastavte si pravidelné časy, kdy se věnujete práci či svým úkolům a kdy odpočíváte a spíte. Někdy prokrastinujeme, když jsme unavení, máme málo energie. Pak se věnujeme činnostem, které sice velkou energii nevyžadují (videa, Netflix, nákupy…), ale také nám žádnou nedodají. A nakonec jsme na sebe naštvaní, že jsme si neodpočinuli.

Rytmus práce a odpočinku nám v tomto dává stabilitu. Když máme nepravidelné pracovní vytížení, naplánujme si, kdy budeme odpočívat. Pokud se cítíme unavení, je praktičtější si říct, že teď budu odpočívat – způsobem, který mne občerství, a pracovat budu, až se budu cítit lépe. Můžeme si stanovit i konkrétní čas. Vyhneme se tak výčitkám, a ještě budeme odpočatí.

Stanovte si přiměřené množství úkolů, které přes den uděláte. Nesnažíme se toho naplánovat moc, přehnaný plán vede buď k prokrastinaci s vědomím, že to stejně nemůžu stihnout, nebo k hyperaktivitě a ignorování svých potřeb, včetně potřeby odpočinku.

U úkolů, které máte tendenci odkládat, a třeba místo toho hyperaktivně uděláte spoustu jiných věcí, začněte tím nejmenším a nejjednodušším krokem. Zapněte si počítač a otevřete požadovaný soubor, napište první větu. Jakoukoliv. Navažte si suroviny na pečení, oblékněte si běžecké oblečení. Další kroky půjdou lépe. Naplánujte si přesně, kdy se do úkolu pustíte. Vyhnete se tak zvažování, zda už začít, a sledování toho, zda někde není něco lepšího na práci.

Uzavřete den rekapitulací, co jste dnes udělali či dokončili, za co se chcete ocenit. Dodá vám to motivaci a také ukáže, co jste dokončili. Pomůže uzavřít pracovní část dne a uvolní prostor pro odpočinek.

Přemýšlejte o smyslu jednotlivých aktivit. Uvědomte si, proč danou činnost děláte, co vám přináší. K čemu ji potřebujete. Jaký je její smysl pro vás osobně. Někdy nám to dodá motivaci se do ní pustit, někdy nám to naopak pomůže ji nechat být.

A jako ve většině témat platí i to, abyste věnovali pozornost sami sobě. Uvědomte si, co skutečně vám brání začít anebo přestat. Čeho se bojíte? Co skutečně prožíváte? Je to strach z nedokonalosti? Z toho, že zjistíte, že nejste dost dobří? Dost možná ano. A co s tím?

Na obou stranách je fajn si uvědomit, že máme právo na nedokonalost. Že nejsme perfektní. Že jsme lidé s různě poskládaným mixem osobnostních vlastností, schopností a dovedností, ne stroje. A že je důležité začít a s přiměřeným výsledkem a úsilím úkol dokončit. A že úkolů stačí přiměřené množství.

Osobně nejsem zastánce populárního motivačního tvrzení, že jsme dokonalí právě tak, jak jsme. Pokud ho bereme doslova, může vést ke stagnaci a ignorování našich potřeb i potřeb ostatních. Věřím, že se stále můžeme poznávat, pracovat na sobě i na svých vztazích. Důležité je, abychom to dělali s laskavostí a s respektem k sobě, ne na svůj úkor.

Takže nakonec potřebujeme v obou případech udělat ten první krok. Při prokrastinaci prostě začít tím nejmenším a nejjednodušším úkolem i s vědomím, že náš výsledek nebude perfektní. Ale bude nějaký. A při hyperaktivitě se prostě na chvíli zastavit. Neprokrastinovat odpočinek a sebe sama.