Učím se od syna

Co vám nejvíc pomáhá, abyste nepropadl emočnímu únosu a následné neadekvátní reakci, kterou si pak většina rodičů vyčítá?Hodně mi pomohly právě individuální terapie, abych si uvědomil, že pláč dítěte je jeho projev a že mohu být rád, že je Bert sám sebou a umí dávat najevo nepohodu. Vybavují se mi u toho vzpomínky, kdy jsem byl jako hodně malý dlouho hospitalizovaný. „Hodné“ děti v nemocnici nebrečely. A pochvala Ty jsi hodný má zpevňovat chování, které se nám líbí, a tlumit dětské emoce. Učí mě to Bertův pláč přerámovat, že je to v pořádku, že moje role je vyznat se v jeho emocích, ne je silou potlačovat.

Jakou roli v tom hraje mindfulness?Pomáhá v několika rovinách. Rozeznat emoční vzorec, zastavit automatickou reakci, než se rozjede, a pojmenovat konkrétní věci, které se ve mně dějí – třeba strach a další emoce. Dává mi větší důvěru v to, že situaci zvládnu. Práce s dechem, uzemnění, laskavost, to jsou nástroje, o které se mohu opřít. Ale naprostý základ je si všimnout, co se ve mně odehrává.

Kdy jste se zatím jako otec cítil nejméně komfortně a vytočený?Určitě v šestinedělí, to se objevovaly největší hněvy kvůli celé kombinaci věcí. Byla to nová situace, všechno jsme se učili, oba jsme byli nevyspalí, nebyli jsme zvyklí na dětský pláč. Najednou jsme neměli prostor a čas na sebe, všechno se řídilo podle někoho jiného. Navíc manželka po císaři čekala podporu a já neměl kapacitu.

Šestinedělí se často popisuje zejména z pohledu ženy, ale myslím, že otcové v té době taky procházejí náročnou situací.Pozice muže v rodině se po narození dítěte hodně změní, ztratí pozornost ženy a cítí se sám. Její pozornost mu chybí, ale on má dávat tu svou – jí a dítěti. Nemá kde dobít baterky, dříve tak pro něj fungoval domov. Býval jsem zvyklý se ženou hodně věcí probírat, teď nemá kapacitu nad tím přemýšlet. Je proto potřeba najít nový způsob čerpání energie – cvičení, kamarády, meditaci… Musel jsem se to naučit. Protože kombinace vyčerpaný já a vyčerpaná žena s dítětem, to nefungovalo.

Podobnou zkušenost má asi leckterý dnešní táta.Muž se v takové situaci často mentálně i fyzicky odpojí. Proto je tolik rozchodů v prvních třech letech po narození dítěte, že zranitelný muž hledá jinde místo, kde by se mohl zdrojovat. Zpravidla měl pozornost od matky, pak od ženy, najednou ji nemá a žárlí na dítě. A dítě zase na něj. Vidím to na Bertovi, když Káju obejmu, hned se k ní přisaje a snaží se mě odstrčit. I tohle mi terapie pomáhá chápat. Jak porozumět pocitu vlastní samoty a že jednou z mých povinností je se dobíjet.

Takový respekt k rodině a dítěti zní téměř pohádkově. Jak na to reaguje syn?Je „hodnej“, ale hodně živej, parťák a kontaktní srandista (ukazuje foto vysmátého spokojeného batolete). Neposedí, pořád něco dělá. Nemusím si s ním hrát, ale musím být u něj.

Už se v jeho signálech vyznáte? Poznáte, co potřebuje?Něco víme, něco ne. Pořád se ještě budí v noci na kojení. Svoji dráhu učení si volí sám, jen tak se nedá. Když někam leze, zkouší to tak dlouho, dokud neproleze. Když něco řeší, najednou přestane, přijde se pomazlit a pokračuje. Je hezké vidět, jak cítí tu pulzaci, kdy je čas vrátit se do „doku“ a dobít energii. Uvedu jako příklad robotickou sekačku. Kdyby si řekla, že se nebude vracet a ještě doseká tenhle kus, už by neměla sílu dojet zpátky. My dospělí tuhle chybu děláme často, ještě tohle a tohle a pak si odpočinu. Jenže když to člověk přežene, je tak unavený, že se nemůže uvolnit. Učím se od Berta!

Život nepočká

Máte nějakou představu, jaký by Bert jednou měl být?Žena je vyznáním tibetská buddhistka a jednoho z jejích učitelů jsme se ptali, co je podle něj gró výchovy. Řekl, že kindness a powerfulness, tedy laskavost a síla, tak uvidíme, jakými směry to půjde. Ale myslím si, že rozhodnost, síla a laskavost jsou základ. Je to hezoun, tak bych rád, aby nebyl povrchní, měl přehled a poznal s námi různé kouty světa.

Na co se jako otec nejvíce těšíte?Na náš společný čas. Část kamarádů říká Počkej do tří let, pak to začne být zajímavý, ale mně to přijde super už teď!

A bojíte se něčeho?Mám obavu jen z toho, že je mi čtyřicet, jestli synovi budu moci dát všechno jako mladší rodiče. Ale je to motivace, abych se držel v kondici, abych nebyl starej táta.

Máte nějakou teorii, proč současní mladí oproti předchozím generacím přivádějí děti na svět většinou o hodně později?V našem případě bychom měli dítě dříve, kdyby to šlo, na Berta jsme čekali dlouho. Za sebe jsem chtěl být na dítě nachystaný, že jsem jako otec ready. Ale jistě hraje roli doba, je více možností, které si lidi chtějí užít při představě, že s rodinou to končí. Ale i kdybych teď roky nemohl cestovat, rodičovství je mnohem širší dobrodružství s více rozměry, i když je samozřejmě náročné. To je podle mě další důvod, současná doba je tak pohodová, že za odkládáním rodičovství může být i určitá míra vyhýbání se diskomfortu, který s dítětem přijde. Na druhou stranu mám kamarády lékaře, kteří se berou a mají děti dříve. Možná proto, že jsou od školy v blízkém kontaktu se smrtí a vědí, že život nepočká.

Čím to podle vás je, že se současná generace otců tak liší od svých rodičů a prarodičů v laskavosti a empatii?(Dlouze přemýšlí) …budu fabulovat. Myslím, že je to dané mnohem rovnocennější rolí partnerů, tím je otcovská péče přirozenější. Povinnosti se dělí fifty fifty. I když teď, kdy je výdělek rodiny na mně, jsou naše role se ženou rozdělenější. Jsou jasnější a je mi to příjemnější. U rozdělení půl na půl se trochu stírají hranice, moc rovnosti je podle mě příliš. Nejspíš je důležité i vědomí unikátnosti zážitku. Jsme starší rodiče, více přemýšlíme, ve dvaceti by to bylo jiné. My navíc žijeme v bublině, kde má seberozvoj velký vliv.

Tahle otázka by v běžné konverzaci měla být tabu, ale u rozhovoru o rodičovství ji nemohu nepoložit. Plánujete dalšího potomka?Bavíme se o tom… Já bych chtěl, líbí se mi představa větší rodiny a přál bych si, aby Bert měl parťáka. Navíc pozornost manželčiny strany rodiny upřená na jediné dítě může být až nezdravá. Ale je to na Káje.