Učím se nevědět
O profesních slepých uličkách začínající psycholožky píše Tereza Sladká.
Je to asi tři roky nazpátek, kdy jsem si poprvé sedla do křesla naproti klientovi. Byla jsem tak nervózní, že se mi až potila záda. Vidím to, jako by to bylo včera. Dívka, která ze sebe postupně vysoukala, že se bojí jíst, že se stydí za své tělo a že se nemá vůbec ráda. Odzbrojilo mě to. Nevěděla jsem, kam dál. Co jí říct? A tak jsem si ji – přesto, že jsem dobře věděla, že to nemám dělat – zaškatulkovala.
Zrádné je, že se mi zdálo, že se klienti často tváří, že potřebují zaručený návod – proto přece přišli! A tak jsem jim ho chtěla dát. Velmi rychle jsem ale začala vnímat, že mé rady míjejí cíl. Klienti je buď ignorovali, nebo zdvořile přijali, ale ve skutečnosti je zapomněli hned za dveřmi. Začala jsem chápat, že skutečná pomoc nespočívá v poskytování hotových odpovědí.
Nejprve jsem tohle objevila u dospělých. Ale pak tu byly pořád děti, s kterými navíc pracuji primárně. Těm přece musím říct, co mají dělat. Ale byla to jen pýcha. I zde jsem časem musela opustit představu, že jako dospělá vím lépe než ony, co potřebují. A věřte nebo ne, jejich vnitřní moudrost mě často překvapila.
Moje hodnota jako psychologa
A tak jsem si uvědomila, že nevím. Nevím, jestli přede mnou sedí člověk s depresí, s úzkostmi, s OCD nebo kombinací všeho. Jestli jeho trápení pramení z dětství nebo z minulého vztahu. Nevím, jak jeho problémy vyřešit. Když nevím, co říct, tak mlčím. Nebo prostě řeknu: „Přiznám se, že nevím, co říct. Co myslíte, že byste potřeboval, abych řekla?“
Pochopila jsem, že nejsem expertkou na životy svých klientů, ale spíše průvodkyní, která jim pomáhá objevovat jejich vlastní odpovědi. Toto jednoduché přiznání se stalo mým osvobozením. Zjistila jsem, že nemusím být dokonalá, nemusím mít vždy odpověď. Mohu být autentická a přiznat své limity. A paradoxně právě tyto momenty upřímnosti často otevíraly cestu k nejhlubším změnám.
Zjistila jsem, že moje hodnota jako psychologa nespočívá v množství rad a technik, které mohu nabídnout, ale v kvalitě přítomnosti a prostoru, který dokážu vytvořit. V tomto prostoru se mohou klienti cítit bezpečně, přijímaní a pochopení. A nezáleží na tom, jestli přede mnou sedí dospělý člověk nebo malé dítě. Být zde pro ně a přiznat si, že neznám jejich cesty.
„Co si o tom myslíte, paní psycholožko?“ ptají se mě často. A já téměř vždy řeknu: „Nevím, ale zajímá mě, co si o tom myslíte vy.“ A myslím si, že právě tím otevírám prostor pro skutečný dialog. Namísto jednostranného expertního monologu přichází vzájemné objevování, kde oba můžeme růst.
Pořád se považuji za psychologa začátečníka, a možná proto je to pořád tak těžké. Někdy se mi vrací pocit, že bych měla radit a nabízet řešení. Že je to přece jasné jako facka! A pořád to občas udělám. Ale už se v takových chvílích zastavím a připomenu si, že zdánlivě jednoduchá řešení často neberou v potaz jedinečnost každého člověka a jeho situace. Že moje „jasné řešení“ vychází z mé zkušenosti, ne z jeho života.
A tak musím znovu a znovu nacházet odvahu mlčet, naslouchat a věřit, že klient má v sobě moudrost, kterou potřebuje. Mým úkolem není ji nahradit svými radami, ale vytvořit prostor, kde může vykvést. A v tom nacházím nejen svou hodnotu jako psychologa, ale i hluboké naplnění jako člověka.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..