U zdi

Zeď života

Jako bychom na konci slepé uličky našli zeď. Bušili na ni. Kopali, zraňovali se, znova se snažili. Stavěli žebříky, přelézali, padali. A pak bychom si na chvíli sedli, lehli, pohlédli na tu vysokou nepřekonatelnou zeď. Nechali bychom vztek, frustraci, zklamání, neštěstí na té zdi. Třeba bychom si ještě jednou kopli, poplakali, na zeď plivli. Ale možná po čase bychom pochopili, proč tam je.

Jak byla postavena. Za jakým účelem. Třeba je z nějakého úhlu pohledu dobře, že tam je. Možná právě takhle má stát. Nebo nás měla i před něčím chránit – třeba jsme na téhle cestě už nikam dál nemohli. Stavěli jsme dlouho kvůli špatným zkušenostem. Třeba to je zeď, která nás přiměje otočit se vůči něčemu dobrému. Novému. Třeba…

A možná chvíli potřebujeme u té zdi posedět. Chvíli ležet, spát, dočerpávat. Možná se potřebujeme potkat s druhým člověkem a zeptat se: „Ty máš taky nějakou zeď? Taky se ti něco přihodilo? Jak se svojí zdí zacházíš? Jak ti tam je? Co děláš, abys to na tomhle místě zvládl, zvládla?“

Možná potřebujeme terapeutickou pomoc, abychom svoji zeď poznali a dovolili si prožít všechno to, co se nám ve slepé uličce stalo. Abychom pochopili, nahlédli, odstoupili. Abychom zrovna na tomto životním místě, kdy tápeme, kdy něco bolí, nebyli sami. Možná potřebujeme podporu, abychom se dokázali otočit a rozhlédnout. Abychom vydrželi čekat. Abychom se netrestali, ale naopak se sebou zacházeli co nejlaskavěji.

Laskavost byla Šárce na hony vzdálená. Naopak spoustu času ve svých myšlenkách si nadávala. Trestala se za neúspěch. Přičítala vinu pouze sobě. Měla jsem být lepší máma. Měla jsem být víc pečující. Měla jsem lépe komunikovat. Měla jsem tam s nimi být a nenechat se odstrčit…

V naší slepé životní uličce může být sebepodpora ten neúčinnější lék. Gestalt psychoterapie věnuje hodně prostoru právě zdrojům, na které mnohdy zapomínáme. Obyčejnosti jako spánek, regenerace, milá slova od blízkých. Dobrá strava, pohyb, relaxace. Prostředí, ve kterém jsme. Spirituální praxe. Pocit vlastní identity a síly. Abychom překonávali životní strasti, potřebujeme dostatek síly, dostatek energie a dostatek podpory.

Chceme po sobě změny, velké věci, ale už ani nevíme, kdy jsme se jen tak prošli v lese nebo jsme seděli s kávou na sluníčku a nikdo na nás nemluvil. Kdy jsme mohli na hory, sami. Bez dětí, telefonů a někdy i bez partnerů. Kdy jsme vypnuli hlavu a zapojili ruce. Zapomínáme na lidi, kteří by nám mohli být oporou, dívali se na nás laskavě, milovali nás, podrželi v těžkých časech. Zapomínáme na smysl našeho života, na přesah, na víru v něco či někoho.

A někdy zapomeneme i na to, že máme nárok na podporu. Že si můžeme dopřát čas, než se pohneme dál. Že můžeme být „u zdi“, jak jenom dlouho budeme chtít. Že na sebe nemusíme tlačit, nemusíme vědět. Že můžeme chvíli tápat a třeba ještě chvíli litovat sebe samotné, že nějaká životní cesta se nám uzavřela.

Dovolte si nevědět

Šárčin život měl být životem poklidným. V rodině, kterou si přála. S partnerem, který ji bude milovat, přijímat, hýčkat. Nestalo se. Nepovedlo se. Cesta prozatím skončila. Pro tuto chvíli. „Jak se teď cítíte, Šárko, jak vám teď je? Co byste potřebovala? Co nejlepšího byste teď, právě v tuto chvíli mohla či chtěla udělat?“

„Já bych asi chtěla jen brečet. Já teď vůbec nevím kudy kam. Jsem zoufalá. Asi o tom prostě potřebuju jen mluvit. Vím, že tady to spolu nevyřešíme, ale nechci na to být sama. Pro mě je teď největší stres vlastně moje dcera. Tak moc mě mrzí, že spolu nemáme vztah. Moc bych si přála tohle změnit. A možná bych potřebovala taky něco začít dělat pro sebe. Udělat si radost. Ale nevím. Prostě nic nevím…“

A to je v pořádku. Je v pořádku zatím nevědět. Protože zkrátka ne všechno můžeme vymyslet. Ne všechno je v naší racionální moci, spíš naopak. Možná se potřebujeme chvíli řídit tělem, které je moudré, šikovné a ví toho leckdy o mnoho víc než hlava. Možná, že naše tělo už dávno ví, co by rádo a kde je mu dobře. Stačí chvíli naslouchat.

Šárka začala chodit na pravidelné procházky. Každý podvečer. V dešti, v zimě. Necítila se být tak sama, zavřená v bytě. Zdánlivě neřešila nic – ale vlastně pro sebe začala dělat mnoho. Chodí na terapie, mluví o sobě, o svém otci, o vztazích, které ji mnohokrát zranily. Mluví o lidech, kterým důvěřovala, ale ublížili jí. O dceři, která též prochází těžkým obdobím a Šárka neví, jak se jí přiblížit.

Po čase si začíná zvědomovat některého vzorce ze svého života. Introjekty, vnitřní přesvědčení, která se jí neustále vracejí. Učí se důvěřovat sobě a svému tělu. Občas se řídí pocitem a ne myšlenkou. Občas zkusí něco udělat jinak, nezvykle, říct slova, která by dřív neřekla. Někdy jen v terapeutovně, někdy ve skutečnosti.

V hlavě se jí rodí myšlenka na jinou práci. Opatrně. Hodně o tom mluvíme, díváme se na možnosti. Mnohdy jsme u zdi. Šárka pláče nad těžkostmi, které v životě má. To je v pořádku. Její život v sobě nese plno smutných chvil. Ale občas se zableskne. Občas pro sebe Šárka vidí naději. Občas pro sebe zahlédne kus dobrého. To je cenné a důležité.

Pokud jste se i vy ocitli ve své slepé uličce, nezapomínejte na zdroje. Rozhlédněte se kolem sebe, po dobrých lidech, příjemném prostředí. Dopřejte si odpočinek, spánek, dobrý čaj, kávu, procházku, přírodu, ticho, dobrou knihu. Dočerpávejte. Obklopte se důvěrnými vztahy. Zkuste vnímat, kde je vám lehko, příjemně, kde je vašemu tělu dobře, hřejivě, kde si odpočívá, lebedí, kde polevuje bolest, kde máte možnost volně dýchat. To je důležité.

Jelikož jsou věci, které musíme „ustát“. Kterými třeba pro tuto chvíli nepohneme. Které potřebujeme vstřebat, přijmout. A až budete ten správný čas, ta správná chvíle, pak teprve můžeme zkusit vykročit jinudy.