U babičky a dědy

Výhod vzájemného kontaktu je mnoho. Možnost zakusit domácnost s odlišnými hodnotami, jinými pravidly a způsoby komunikace dodává dětem do dalšího života flexibilitu. Když například babička s dědou vyžadují striktní pořádek, zatímco doma panuje chaos, může dítě snadněji najít, co mu vyhovuje.

Je mu lépe v tom, jak je to doma, nebo u babičky a dědy? Anebo kdesi mezi tím? Či nějak úplně jinak? Už sama skutečnost, že v různých domácnostech mají odlišně nastavené normy, rozšiřuje dětem obzory myslitelného.

Důležitost pobytu u prarodičů dále stoupá v situacích, kdy to doma neklape. Pobyt u babičky a dědy je pak pro dítě oázou, pokojným přístavem, v němž si odpočine, přijde na jiné myšlenky, zažije něco hezkého a má prostor sdílet své starosti a obavy.

Kontakt s vnoučaty přitom prospívá i prarodičům. Studie prokazují lepší mentální i fyzickou kondici, a dokonce i delší dožití u pečujících seniorů oproti těm, kteří o vnoučata nepečují. Vnoučata dodávají babičkám a dědečkům pocit důležitosti a smysluplnosti. Ku prospěchu je jim i bezprostřední fyzický kontakt, který starším lidem často jinde chybí a děti jej samozřejmě a rády poskytují.

Prarodičovská péče je tedy teoreticky jednoznačně výhodná, a to pro všechny strany: těží z ní vnoučata, prarodiče i rodiče, kteří získají čas pro sebe, pro svůj vztah, práci i koníčky. Teoretický ideál se však v praxi často někde zadrhne.

Někdy péči prarodiče znemožňuje vzdálenost bydlišť, jindy jeho zdravotní stav či prarodič již není mezi živými. Jsou také babičky a dědové, kteří o vnoučata nemají zájem: děti je rozčilují a svoje už vychovali, tak co. Další prarodiče jsou vytíženi prací, jinými vnoučaty či péčí o partnera. A pak je tu ještě spousta prarodičů, kteří zájem mají, ale rodičům přináší jejich činnost více stresu než pomoci.

Kde je zakopán pes

Častým zdrojem konfliktů je rozdílný pohled na výchovu. Prarodiče si to chtějí dělat po svém a nelibě vnímají, když jim do toho o generaci mladší lidé mluví, úkorně nesou, když jejich péči dozorují. Rodičům vadí prarodičovské komentáře jejich péče a nevyžádané rady. Svou roli může hrát (z obou stran) i žárlivost.

• „Snacha mi nikdy nenechá vnuka samotnýho, asi se bojí, že bych ho pokousala. Občas mám chuť jí připomenout, že jsem na rozdíl od ní nějaký děti už vychovala.“
• „To je pořád: Málo ho oblíkáš, nastydne ti. Ty botičky jsi koupila moc velký, bude zakopávat. Přes tu ruku ji musíš plácnout, ať ví, že to se nesmí…“
• „Naši mladý neuměj dát dětem jakýkoli hranice. Co se bude dělat, určuje dvouletej a čtyřletej prcek. A ta dnešní představa výchovy bez násilí je úplně mimo. Mý vnuky žádnej dospělák nikdy neuhodil a mydlej se furt. A taky bijou mámu. Když k nám přijedou, musím pryč. Žena to snáší, ale já se na to nemůžu koukat. Radši jdu na ryby.“
• „Tchán má neustále průpovídky o tom, jak jsou ty naše děti nevychovaný, jak jsme slabí rodiče, nemáme žádnou autoritu… Zkazí tím každou návštěvu.“

Někdy se rodiče obávají, že prarodiče svou péčí vnoučatům ubližují. A občas se podobné obavy vyskytnou zase u prarodičů.

• „Snacha na vnučku tak zle křičí! Úplně mi to trhá srdce a nejradši bych tam vběhla a to bezbranný dítě jí sebrala.“
• „Máma cpe dětem neustále sladký. Kdyby aspoň pekla, ale ona jim kupuje ty největší šílenosti: lízátka, limonády, cukrovou vatu – fuj! Když to chci řešit, řekne jenom: Ale prosim tě, ty toho naděláš!“
• „Martinka tuhle byla u tchánovců poprvé na víkend sama, a když si pak doma hrála, křičela jedna panenka na druhou, že dostane na prdel vařečkou. Když jsem se jí ptala, jak na to přišla, řekla, že dostala od dědy. Ten to popřel, babička taky a nakonec i holka, ale mě to dost vyděsilo.“
• „Můj táta děti neustále napomíná a shazuje. To je v jednom kuse: Jak to sedíš?! Při jídle se nemluví. Ty jsi snad úplně blbej nebo co! Dej to sem, nebo si ublížíš… Pamatuju se na tyhle řeči ze svého dětství. S nízkým sebevědomím zápasím doteď.“

Co s tím?

Základní radou je otevřená komunikace, upřímné sdělování svých postojů, možností i přání. A to jak u rodičů, tak u prarodičů. Zároveň je ovšem třeba, aby prarodiče přijali, že primární autoritou pro děti jsou rodiče. Je třeba respektovat jejich pravidla. Jak může otevřená komunikace vypadat?

• „Ráda bych o vnuky pečovala víc, ale když je mám oba na celé odpoledne, jsem z nich už příliš unavená.“
• „Oceňuju, že o děti pečujete, a je skvělé, když jim něco dobrého upečeš. Ale bonbóny, lízátka ani cukrovou vatu jim nedávejte. Nikdy.“
• „Prosím, neříkej své výhrady k mým zásadám před dětmi, snižuje to u nich mou autoritu a cítím se hrozně.“
• „Rádi bychom měli tvou důvěru, že se o Martinku dokážeme postarat. S tou vařečkou děda vyhrožoval, ale nemyslel to vážně, neudělal by to a už to ani nebude říkat. Nemusíš kontrolovat všechno, co děláme, užij si čas pro sebe.“

Stává se často, že rodiče nejsou s péčí prarodičů spokojení, ale bojí se reakce na takové sdělení nebo by prostě cítili jako drzé své výtky říkat, a tak mlčí a „řeší“ to omezováním kontaktu. Prarodiče vnímají, že je něco špatně, ale často netuší co. Z omezení kontaktu jsou špatní, urážejí se, případně vyčítají, vztahy se kazí. A přitom by možná stačilo málo.

Takže komunikace, co nejotevřenější. Mluvit citlivě, ale přímo. Co očekáváme a preferujeme, co je přijatelné, a co nikoli.

Někdy to ale nejde vykomunikovat. Prarodiče třeba vše slíbí, ale dohody následně nedodržují. Anebo se při sebemenší výtce tak urazí či útočí, až rodiče usoudí, že to nestojí za to. Už tolikrát jen vyvolali konflikt, a nezměnilo se stejně nic. V takových případech zbývá jednoduše zvážit pozitiva proti negativům.

Možná je děda příliš kritický a babička cpe vnukům spoustu sladkostí, ale zároveň lze ocenit, že se o děti postarají, vnoučata od nich odcházejí spokojená a tak nějak to asi stojí za to. U větších dětí lze apelovat na ně samotné:

• „Ty si ale nemusíš vzít každý bonbón, který ti babička dává.“
• „Víš, že je děda morous. Když ti řekne, že jsi nemehlo, neber si to tak. Říká to vlastně každému, mně to říkal celé dětství a vidíš, že nemehlo nejsem.“

Anebo usoudíte, že to za to nestojí. Ani těch pár hodin volna si neužijete, protože vás trápí obava o zdraví a vývoj dítěte. V takovém případě nezbývá než kontakt s prarodiči umenšit či dozorovat. Doporučuji ovšem, než uděláte takovýto razantní krok, abyste se ujistili (třeba poradou s přáteli), že chování prarodiče je pro dítě skutečně ohrožující a nejedná se o vaši zvýšenou úzkostnost.

S tou se totiž u dnešních rodičů setkávám poměrně často. Zejména mámy mají tendenci k přehnaným ideálům, které nutí prarodiče důsledně dodržovat. Pokud je to váš případ, může být vhodná práce na zmírnění úzkostí. Jedno lízátko týdně dítěti neublíží a kritická poznámka je doživotně netraumatizuje.

Kdy to nemá cenu

Existují ovšem i velmi problematičtí prarodiče, například s narcistickou poruchou osobnosti. Takoví lidé jsou mimo jiné velmi náchylní k závisti a žárlivosti. Na lásku vnoučat k rodičům mohou žárlit tak moc, že se ji snaží narušit. Od soft verzí typu „Babička je stejně nejlepší. Viď, že mě máš nejradši?“ až po vážné manipulace:

• „Nikomu to neříkej, ale tvůj táta není hodný člověk.“
• „Tvoje máma udělala něco moc ošklivého.“ – „A co, babi?“ – „To ti nemůžu říct, to bych ti moc zamotala hlavičku.“

Když se to dozvíte a prarodiče konfrontujete, buď vše popře, anebo svá slova banalizuje. „Nikdo přece není vždycky jenom hodný.“ „Jak jsi mi řekla, že mi nevěříš, to od tebe bylo opravdu ošklivý. Hrozně jsi mi tím ublížila! Nediv se, že si stěžuju vnukovi, ten jediný mě má rád…“ Často však rodič ani nemá šanci uvést slova prarodiče na pravou míru, protože dítě cítí stud a rozpaky se svěřit. Brouka v hlavě si pak nosí i mnoho let.

U takto patologických prarodičů nemá snaha vyříkat a vyjasnit si to cenu. Domluvit se nelze, pravidla neplatí. Nezbývá než kontakty buď důsledně dozorovat, nebo přerušit.

Takováto patologie se však týká jen malého procenta prarodičů. Pojďme se proto na závěr ještě vrátit k fenoménu, který je mnohem běžnější. Zejména babičky jsou jím pověstné.

Rozmazlování – zarazit, nebo přijmout?

„Mám krásné vzpomínky na babičku. Jak nám vyvařovala, podstrojovala, potají dávala sladké, i když jsme nedojedli oběd. Bylo to jediné místo na světě, kde neexistoval limit na televizi, kde se dalo halekat, ponocovat a ráno vyspávat.“

Děti rozmazlování milují, rodičům však zpravidla vadí. Děti totiž po pobytu u babičky zkoušejí, jestli by to nešlo stejně i doma, a navíc z dětského srovnávání rodiče vycházejí oproti prarodičům jako ti přísní, dětskými slovy „zlí“. Tam, kde byli nyní rozmazlující prarodiče přísnými až chladnými rodiči, se může objevit i určitá hořkost: Proč se ke mně taky nechovali tak hezky?

Při rozhodování, jak se k rozmazlování postavit, je zásadní otázkou jeho míra. Babičky by vedle svých a dětských bezprostředních pocitů měly vnímat i širší dopady toho, jak moc „hodné“ jsou. Je třeba držet svou rozmazlovací touhu na uzdě, korigovat ji přáním rodičů i vědomím, co je pro dítě dobré. To totiž děti nevědí. Jsme to my dospělí, rodiče i prarodiče, kdo by měl naznat, že celodenní povalování před obrazovkou a cpaní se sladkým to nebude. Na místě je též uvědomovat si své motivy: Záleží mi na dobru dítěte, nebo s ním jen nechci jít do konfliktu?

Možná u sebe objevíte i touhu strhnout na sebe víc dětské lásky. To se stává zejména prarodičům, kteří tráví s dětmi poměrně málo času (a podobně i hodně zaměstnaným rodičům). V krátkých společných chvílích chtějí dohnat zejména vztah.

Shledáte‑li u sebe takovéto motivy, je dobré s tím pracovat. Co třeba nabídnout pečujícímu (a pravděpodobně i péčí přetíženému) rodiči více své pomoci? Ten se sice může zpočátku právě kvůli rozmazlování bránit, ale stojí za to to probrat, snažit se a nastavení vyvážit. Právě tak se totiž můžeme dostat k situaci, kterou bychom mohli nazvat win‑win‑win, neboť z ní těží opravdu všichni.