Ty tvoje krámy!

Na začátku si toho moc nevšímáme. Jsme schopni leccos polknout. Mnohdy věříme, že se to spraví, že to nějak dopadne, že si partner, kamarád, rodič přece musí všimnout, že něco není v pořádku, že nám něco vadí. Že to pochopí a změní se. Já osobně také často slýchám o tom, že věkem to budeme brát jinak, že čas hodně změní, dodá nám všem toleranci, nadhled…

Jenže už moje babička říkala, že samo se nespraví vůbec nic. A já s oblibou tvrdím, že neznám nikoho, kdo by do kolébky dostal křišťálovou kouli, která by nám pomohla najít to „něco“, co druhému vadí, a zároveň objevit způsob, jak to nahradit tak, aby byli oba (možná všichni) spokojení. Lehce se tak dostaneme do pasti vlastního očekávání, která nás dříve nebo později dovede k pocitu frustrace, z které dost složitě hledáme cestu ven.

Frustrace z nahromaděných věcí

Paní Klára neměla jednoduché dětství. Diktátu despotického otce unikala pomocí pravítka, které, jak sama říká, používala, aby měla opravdu pořádek. Aby aspoň nad něčím ve svém životě získala kontrolu. Pokud jste četli článek Obzvlášť citlivé dítě, možná si alespoň zčásti dokážete představit, jakou úlevu jí srovnané věci mohly přinést. A také možná tušíte, jak se asi cítila, když postupem času zjistila, že další důležitý muž jejího života je jejím pravým opakem.

„Mockrát jsem chtěla utéct a najít si garsonku, ve které bych zase měla všechno čisté a srovnané. Říkám manželovi, že nechci utíkat od něho, ale od těch věcí. Mám pocit, že už nemám sílu, zase zalezu pod deku. Nevím, jestli – když uteču – nebudu mít pocit viny, že jsem ho v tom nechala. Je v invalidním důchodu a má zdravotní problémy. V práci jsem moc spokojená, ale když se vracím domů, všechno to zase na mě padá… Neumím to vyřešit. Uvízla jsem.“

Paní Klára vyhledala psychiatrickou pomoc, přesto úleva zatím nepřichází a ona (zatím marně) hledá cestu ven. Není zdaleka sama. Podobnou situaci, tentokrát však obtížnou vzhledem k vlastnímu zdravotnímu stavu, zažívá například i paní Josefína:

„Po odchodu dětí z domova mám opět chuť zlepšit svůj život. Muž se velmi změnil… Zabral si polovinu domu, kterou zarovnal spoustou krámů natolik, že zbyla čtyřiceticentimetrová ulička a místo postele má smradlavý pelech. Stále zkouší hrnout krámy i do mého pokoje, zarovnal už dvě garáže, chatu i byt po rodičích a teď přes zimu i letní kuchyň, altán a většinu zahrady. Jsem z něj vyčerpaná, ale nemohu ho opustit, naše děti studují a jsou na něm finančně závislé, já také (jsem hodně nemocná a nemám kam jinam jít). Je mi šedesát a nikdo mě na vesnici nezaměstná.“

Přednáška 19. září 2024