Tvrdost není síla

Mám jednu milou nevidomou kamarádku. „A jaké to je, maminko, když teta Káťa vůbec nevidí?“ zajímá se má čtyřletá dcera. Povídáme si o tom a nakonec ji s Káťou bereme na Neviditelnou výstavu – zcela temný prostor imitující svět nevidomého člověka. Máte možnost se pohybovat v zatemněném bytě, pak projdete jako do venkovního prostoru: kulisy ulice, lesa atp.

Dcerka se těšila, chtěla to zkusit. Teď se však v naprosté tmě bojí. Nesu ji v náručí, ona fňuká, nechce na nic sahat, jen aby už bylo světlo. Chovám ji, snažím se dodávat odvahu. A je to pořád horší. Máme odejít? Toť otázka.

Když odejdeme, dcera si odnese zážitek vlastního selhání a představu, že být nevidomý je strašné. To samé ovšem hrozí, pokud zůstaneme. Plus traumatizované dítě. Jak mám dceři pomoci, aby tuhle psychickou zátěž zvládla? Aby z ní vyšla obohacena a posílena? Dodávání sebedůvěry v náručí, jak radí psychologická teorie a jak mi to doteď přišlo žádoucí a přirozené, momentálně zjevně nezabírá…

Tělesnou odolnost zvyšujeme tréninkem, otužováním. Ale jak je to s psychickou odolností? Určité paralely jistě najít můžeme, ale nefunguje to tak jednoduše.

Pod tvrdou skořápkou křehké jádro

V pedagogicko–psychologických poradnách se často setkávají s dětmi, které jsou agresivní, hrubé, šikanují spolužáky. Téměř pravidelně přitom zjišťují, že jde o děti s tvrdou slupkou chránící zraněné a zranitelné jádro. Napadají ostatní, protože se samy bojí, nejsou dost silné na běžný život a ponižováním ostatních se snaží svou pozici a sílu zvýšit.

Jejich rodiče to často dělají stejně: neposlušné dítě okřiknou, tu a tam přistane facka. Nemají totiž sílu řešit jeho problémy, odmítají si přiznat, že dítě prostě nevhodně reaguje na jejich nevhodné chování.

Často si pak své chování ještě racionalizují jako přínosné pro dítě – potřebuje přece srovnat, moderněji vymezit hranice. Namlouvají sami sobě, že dítě posilují / otužují pro život / zvyšují jeho psychickou odolnost. Na první pohled to tak ostatně i může vypadat: dítě přestává fňukat, kňourat, doprošovat se… jenže není posílené, jen ztvrdlo, ztratilo citlivost k ostatním i kontakt se sebou samým. Trpí, ale neuvědomuje si to a nepřiznané city si najdou ventil jinde.

Na druhé straně i výchova bez nároků je značně problematická, jak se ukázalo u takzvané volné výchovy. Ta byla populární zejména v 70. a 80. letech na západě a děti si při ní mohly dělat takřka co chtěly.

Podle dětské psycholožky Jiřiny Prekopové vedla volná výchova ke vzniku nezatížitelných dospělých. „Z rozmazlenců se stali ztroskotanci. Nejsou schopni se zařadit do normálního života – jak partnerského, tak pracovního. Vyměnili několik fakult – blbej profesor, blbí spolužáci… Nezažili frustraci. Neumějí se přizpůsobovat obtížnějším podmínkám, nikdy se přizpůsobovat nemuseli,“ hodnotí Prekopová.

Psychickou odolnost nelze trénovat stejně jako schopnosti fyzické – dvakrát týdně po ránu jogging, například. Jde o komplexnější záležitost: zátěž přináší život sám a otázka nezní, zda můžeme po dětech chtít, aby zvládaly psychickou zátěž, ale kdy, jakou a jak.

Přednáška 24. října 2024