Trochu soucitu

A všechny tyto zádrhele mohou být skutečnými drobnostmi. Zapomenuté klíče, nečekaně dlouhá cesta do práce, naštvaný kolega, jeden nepříjemný telefonát. Náročné jednání s úřady, nečekaná komplikace s vyzvednutím dětí, neplánovaný výdaj, návštěva doktora, nepříjemná prodavačka… Výčet náročných maličkostí by spolkl celý článek, představu nejspíš máte.

No a co obvykle děláme s těmito maličkostmi? Neřešíme je. Neděláme z nich nic. Víte, mnoho klientů začíná konzultaci větou: Já vlastně nic nemám… Ale dobře jim obvykle není. Vědí, cítí, že nějaký důvod k tomu, proč na konzultaci přišli, existuje. Potřebují odlehčit. Potřebují sejmout kus tíhy, kterou na ně život běžným provozem vytváří. Čím víc začne život nabírat grády, čím více toho na nás leží, tím více zapomínáme na běžné maličkosti, které nám dělají radost.

Zapomínáme na kompenzaci. Na to, že se máme opečovat. Zapomínáme na sebe a v některých lidech roste silný intenzivní pocit: Tohle musím zvládnout. S tím se musím poprat. Tohle leží na mně. To jsou přece maličkosti. To řeší každý. Nemám si na co stěžovat. Vždyť jsou na tom lidi hůř.

A máte pravdu. Leží to na vás. Lidé jsou na tom hůř. A poprat se s tím musíte. Ale ne sami – a nemusíte to ani udělat teď hned. Nemusíte na sebe tlačit. Můžete se rozhodnout, jaký styl zvolíte. Jak se na obtíže podíváte. A hlavně jak budete zacházet sami se sebou. Jak se na sebe budete dívat. Jestli uvidíte i záblesk hrdiny nebo hrdinky, kteří dělají, co můžou. A když jsme u toho, jak sami sebe nahlížíme, ráda bych věnovala pár odstavců soucitu.

Mít se rádi

Soucit není tak úplně vrozený. Je to velmi složitá emoce, styl života, osobní nastavení, rys charakteru. Můžeme si pod ním představit pět částí či aspektů:

1. Rozpoznání utrpení.
2. Pochopení, že toto utrpení je v lidské zkušenosti přítomno univerzálně.
3. Spoluprožívání trápení někoho blízkého a emoční spojení s jeho či jejím nepohodlím.
4. Tolerance vůči jakýmkoli nepříjemným pocitům, které prostřednictvím soucitu vznikají (například strach, odpor, napětí, hněv), tak, že zůstaneme otevření vůči trpící osobě a akceptujeme ji i s jejím utrpením.
5. Jednání nebo odhodlanost k jednání směřující ke zmírnění daného trápení.

To je pět složek soucitu, který máme k druhým lidem. K tomu, co se děje v jejich příbězích, v jejich osudech. Tuto složku však v sobě většina lidí najde. A řekla bych, že ze čtenářů Psychologie.cz jsou to úplně všichni. Obvykle v sobě najdeme mnoho soucitu pro druhé. Vidíme, čím si procházejí, a snažíme se pochopit. Dáváme prostor, čas, empaticky nasloucháme, podporujeme.

Ale pak přijde řada na náš vlastní příběh. Na den, ve kterém třeba ze všech sil pracujeme, snažíme se vychovat děti, být dobrými partnery, kamarády, dcerami a syny. Dělat maximum, nezklamat nikoho v našem okolí ani sebe. Jsme přísní k jakémukoliv selhání. Kritiku si bereme k srdci víc než jakýkoliv kompliment. Zapomínáme na úspěch a před očima nám výrazně bliká: Nesmíš selhat!

Takže, když to takhle máme, jde to nějak změnit? Jde se na sebe, svůj život a strasti, které nás potkávají, dívat jinak? Jelikož často je označujeme jako běžné, obvyklé, každodenní…, ale ony jsou zátěží. Velkou, dlouhodobou, chronickou a někdy i tuze těžkou pro jednoho člověka.

Soucit k sobě nám umožňuje, abychom se smířlivě dívali na sebe a život, který máme. Vedeme ho tak, jak nejlépe v danou chvíli dovedeme. A stejně tak abychom si dopřáli péči, kterou potřebujeme. Bez výčitek. Bez obav, že je to špatně. Že je to něco, na co nemáme nárok.

Pokud teď kývete hlavou a říkáte si: To je přece jasné, že když to je těžký, potřebujeme nějakou péči. A že si ji můžeme dopřát. A ono nám to mnohdy jasné opravdu je. Ale jen do chvíle, než v životě přituhne. Než to v práci, doma, v rodině začne být náročnější. Než musíme zabrat. Jet na plné obrátky. Než musíme využít každou chvíli svého času. Pracovat i v noci. Než musíme poprvé vynechat jógu, sraz s kamarádkami nebo dlouhou procházku se psem zkrátit na nutné venčení, nejlépe s mobilem v ruce, kde pokračujeme v práci.

Ne, nemusíte

Nedávno mi kamarádka vyprávěla zážitek z jedné konference týkající se lidských zdrojů. Přednášející byla matka, která povzbuzovala k práci na rodičovské dovolené. V prezentaci se soustředila na tipy, kdy si najít čas: Když jste s dětmi v parku, můžete telefonovat se zákazníky. Když pustíte pohádku, můžete vyřizovat e‑maily, když děti zrovna spí, můžete dělat domácí práce…

Jsem pracující matka na mateřské. Vím, jak těžké chvíle to občas přineslo, a vím, že to rozhodně není pro každého. Že žádné doporučení nemůže být univerzální. Jsou děti, které svým tempem, denní režimem a potřebou péče zkrátka práci neumožní. Ale dokážu si představit, že se na této přednášce mohla najít maminka, která má doma malé dítě a nepracuje. A odejde domů s pocitem: Neměla bych se sebou opravdu něco dělat? Neměla bych být lepší a výkonnější? Ona to zvládá, a má doma dvě děti. Já mám jen jedno a nezmůžu se na nic. To jsem tak neschopná?

Také se mi vybavuje příběh jedné klientky, která veškerý čas zasvětila velmi náročnému studiu. Její denní režim obnášel někdy až dvacet hodin studia. Pak následovalo pár bídných hodin spánku. I přesto ale přicházelo mnoho výčitek, že nedělá dost. Že by se měla víc snažit. A kde se to v ní bralo? Nejčastěji kritikou nejbližších: Neměla by ses připravovat? Víš, že jsi to minule nezvládla… Opovaž se to neudělat. Víš, co jsme kvůli tomu už museli obětovat?

Bičování sebe samotného jako by bylo naší přirozeností. Jako bychom o tom ani nemuseli přemýšlet. Kdežto být v tu chvíli k sobě vlídní a soucitní je úkol hodný mistra. Někdy se k tomu musíme dopracovat na terapii nebo potřebuje několik intenzivních let podpory od partnera či dobrých kamarádů.

Vlídněji, lehčeji

Soucit k sobě znamená dopřát si bez výčitek podporu a péči, kterou bychom v tu chvíli tak moc potřebovali. Neodmítnout nabízenou ruku. Neodmítnout vřelé slovo či útěchu. Neodmítnout čas pro sebe, odpočinek, úlevu, lelkování. Neodmítnout myšlenku, že nemusíme nic, i když to vypadá, že právě naopak musíme zabrat ze všech sil.

Kristin Neff rozlišuje tři aspekty soucitu k sobě:

První aspekt se nazývá laskavost k sobě. Znamená to, že si odpouštíme své nedostatky, chyby, omyly. Něco nám upadne? Něco rozbijeme? Nestihneme? Podáme výkon, který ostatní zkritizují? No a co… To se může stát. Nevadí. Nic to nemění na tom, kdo jsme a co umíme. Udělali jsme, co jsme mohli. Možná příště to půjde líp. Anebo ne. Nic se neděje. Ani když odejdeme z práce, ze školy, když se ztrapníme.

Přesně v těch momentech, kdy se dokážeme sami grilovat ve vlastní šťávě, bychom mohli poodstoupit a podívat se na sebe zcela záměrně soucitně. Vlídně, s milým duševním pohlazením: Dělal/a jsem, co jsem mohl/a. Bylo to to nejlepší, co jsem v tu chvíli zvládl/a. To se stává…

Druhý aspekt se nazývá lidská sounáležitost. Pocit, že to, co zažíváme, možná někdy zažívá tak trochu každý. Že každou naši starost můžeme otevřeně sdílet. Možná zjistíme, že naše selhání není nic výjimečného, neřešitelného, nežitelného. Možná je to něco, s čím bojuje uvnitř svých duší mnoho dalších lidí, a můžeme se opřít i o pocit, že v tom nejsme sami. A jak řekl Gautama Buddha: „V oddělenosti spočívá velká bída světa, v soucitu je jeho skutečná síla.“

Třetím aspektem soucitu je všímavost. Schopnost nazírat na své myšlenky, emoce, nálady jako na takové, jaké jsou. Bez hodnocení. Bez toho, abychom je potlačovali, snažili se je vědomě nahradit něčím jiným. Prostě je necháme proplout. Prostě si jich jenom všimneme a necháme je být. Nelpíme na nich.

Ano, už zase mě napadlo, jak jsem špatný / špatná, že se mi něco nepovedlo. Že nejsem podle představ… a chápu, proč mě to napadlo. Nějak tomu pro sebe rozumím. A odpouštím si to. Nehodnotím se. Vím, že nemusím poslechnout všechno, co mi přijde na mysl. Můžu se na sebe vědomě podívat vlídněji. Můžu si to vědomě odpustit. Můžu se opečovat a není to špatně.

Každý den máme tisíc malých starostí. Potýkáme se s drobnými zádrhely, které mohou být ve výsledku daleko větší zátěží než jedno velké trauma. Každý den může náš život být bitevním polem, kde není čas, abychom se byť na vteřinu zastavili a pomysleli si: Co teď pro sebe můžu udělat? Co mi ten dnešek kapku zlehčí? Usnadní? Zpříjemní? Co by pro mě bylo teď dobré? Co potřebuji? Koho potřebuji? Jaké prostředí? Jaké podmínky? Činnosti či nečinnosti?

Každodenní praxe

Možná teď máte pocit: Vždyť tohle není žádná věda?! Tohle je přece každému jasné! Tohle jsou přece maličkosti… A máte pravdu. Jsou to maličkosti všedních dnů. Dnů, které letí jako splašené, zdánlivě se nic neděje, ale možná se toho vlastně děje až moc. A v těch všech povinnostech, které nejsou ničím nápadné, zapomínáme na radosti, vlídnost a soucit k sobě. Tak například:

• Kdy naposled jste si zašli na masáž?
• Kdy naposled jste si udělali procházku do lesa bez jasného cíle, jen pro klid duše?
• Kdy naposled jste si přečetli knihu jen proto, že vás těšila a bavila, nikoliv kvůli studiu?
• Kdy naposledy jste se sešli s kamarádem a strávili s ním tolik času, kolik se vám jen chtělo?
• Kdy naposledy jste si dovolili odpočívat tak dlouho, jak jen vaše tělo potřebovalo?
• Kdy naposledy jste na celý den sundali hodinky a neměli nic v kalendáři?
• Kdy naposledy…

To jsou ty chvíle. To jsou chvíle, kdy můžeme pěstovat náš soucit k sobě. Kdy můžeme mít chvilku pro sebe na důležitém místě. Ani si netroufám tvrdit na prvním, ale zkrátka důležitém. Kdy může být naše potřeba na chvíli považována za oprávněnou a hodnotnou. A kdy máme dostatek odvahy si dopřát to, o co si říká naše duše i tělo.

Někdo se zvládne vybičovat k čemukoliv. Lámat skály, překonávat překážky, hecovat se. Být v zápřahu nesmírně dlouho bez nejmenších pochybností, že je to tak správně. Ale možná někde uvnitř cítí, že každý další skok přes překážku je kapku bolestivější než ten předchozí. Protože není dostatek prostoru pro regeneraci a odpočinek.

A právě pro ty, kteří to tak mají, doporučuji cvičení soucitu k sobě. Vědomého soucitu, kdy můžeme něco neudělat, něčím neprojít, něco vzdát, v něčem nebýt ani zdaleka dokonalí. Můžeme být zcela obyčejní, chybující, omylní, a přesto krásní, šikovní, schopní a hlavně lidští. Můžeme být k sobě vlídní, i když selháváme. I když nás někdo kritizuje. Můžeme to být my sami, kdo projeví vlídnost, soucit, přijetí a lásku.

Závěrem si dovolím ještě jeden citát Gautamy Buddhy: „Všímejte si laskavosti, ne chyb druhých.“ A já bych to pro tento článek ještě doplnila: „…a všímejte si toho též u sebe.“ Všímejte si, kdy si odpustíte. Kdy se duševně pohladíte. Kdy si dopřejte nějaký balzám dle své volby. Všímejte si laskavosti, soucitu, vlídnosti. Podporujte je. Hýčkejte je. Protože na to máte právo. Protože je to něco, co potřebuje každá lidská duše. A to nejlépe každý den. Třeba i maličko, po drobných doušcích, ale bez výjimek.